Záruky
Za pár minut se Ihvon vrátil. „Můžete jít dál, panímámo al’Vereová,“ bylo vše, co řekl, než spolu s Tomasem opět zmizeli v křoví, opět aniž by téměř pohnuli lístkem.
„Jsou dobří,“ řekl Gaul a podezíravě se rozhlížel kolem sebe.
„V tomhle by se i dítě schovalo,“ sdělila mu Chiad a plácla do větvičky brusinky. Nicméně podrost obhlížela pozorně jako Gaul.
Žádný z Aielů zřejmě nedychtil pokračovat dál. Ne že by zrovna váhali, a rozhodně se nebáli, ale zcela jistě nebyli nijak dychtiví pokračovat v cestě. Perrin doufal, že jednou přijde na to, co Aielové vlastně cítí k Aes Sedai. Jednou. On sám také nebyl dneska zrovna dvakrát nadšený.
„Tak se pojďme podívat za těmi tvými Aes Sedai,“ obrátil se drsně na paní hostinskou.
Starý špitál byl ještě pobořenější, než se pamatoval, roztažené první poschodí se poněkud opile naklánělo, půlka místností se otevírala k obloze a z jedné vyrůstala deset sáhů vysoká tupela. Stavení ze všech stran obklopoval les. Po zdech se plazila hustá síť psího vína a šípkových růží, pokrývající došky zelení. Perrina napadlo, že je to to jediné, co ještě drží stěny pohromadě. Ale přední dveře byly očištěny. Ucítil koně a slabou vůni fazolí a slaniny, ale kupodivu ne kouř.
Přivázali koně k nízkým větvím a následovali paní hostinskou dovnitř, kde psím vínem obrostlými okny pronikalo jen málo světla. Přední místnost byla velká a nebyl v ní žádný nábytek. V rozích bylo smetí a pár pavučin, které unikly očividně chvatnému uklízení. Na podlaze u zdi ležely čtvery stočené pokrývky spolu se sedly, sedlovými brašnami a úhledně svázanými ranečky. Vůně připravovaného jídla se linula z malého kotlíku na kamenném ohništi, přestože tu nehořel oheň. V menší konvičce zřejmě byla voda na čaj, téměř vroucí. Čekaly na ně dvě Aes Sedai. Marin al’Vereová spěšně udělala pukrle a vrhla se do nervózního vodopádu představování a vysvětlování.
Perrin si opřel bradu o luk. Poznal obě Aes Sedai. Verin Mathwin, buclatá, s hranatou tváří a šedivými prameny v hnědých vlasech i přes hladkou tvář bezvěké Aes Sedai, byla z hnědého adžah, a jako všechny hnědé sestry zdánlivě polovinu doby ztracená v pátrání po vědomostech, ať starých a ztracených, či nových. Ale občas její tmavé oči usvědčovaly ze lži ten mírně zasněný výraz, jako právě teď, kdy je upírala na něj, ostré jako připínáčky. Byla kromě Moirain jednou ze dvou Aes Sedai, o nichž s jistotou věděl, že znají pravdu o Randovi, a tušil, že toho i o něm ví víc, než dávala najevo. Když se zaposlouchala do Marinina vyprávění, její oči opět dostaly ten mírně zasněný výraz, ale na okamžik ho zvážila na lékařských vážkách a zahrnula ho do vlastních plánů. Bude si na ni muset dávat veliký pozor.
S druhou, štíhlou tmavou ženou v jezdeckých šatech z tmavozeleného hedvábí, které ostře kontrastovaly s Verininými prostými hnědými šaty, jež navíc měly na manžetách skvrny od atramentu, sice nikdy nemluvil, ale jednou ji zahlédl. Alanna Mosvani byla ze zeleného adžah, pokud se pamatoval dobře. Byla to krásná žena s dlouhými černými vlasy a pronikavýma tmavýma očima. Ty oči si ho také prohlížely, zatímco jejich majitelka naslouchala paní hostinské. Rozpomněl se na něco, co jednou řekla Egwain. Některé Aes Sedai, které by o Randovi neměly vědět, se o něj nějak moc zajímají. Například Elaida a Alanna Mosvani. Myslím, že ani jedné se nedá věřit. Pokud se nepřesvědčí o opaku, měl by se nejspíš řídit Egwaininou radou.
Nastražil uši, když Marin řekla, stále bojácně: „Ptala ses na něj, Verin Sedai, totiž na Perrina. Na všechny tři chlapce, ale na Perrina mezi nimi. Připadlo mi, že nejsnazší způsob, jak mu zabránit, aby se nechal zabít, bude přivést ho za tebou. Jen jsem prostě neměla čas se nejdřív zeptat. Říkáš, že přes –“
„To je docela v pořádku, panímámo al’Vereová,“ přerušila ji Verin uklidňujícím tónem. Udělala jsi tu správnou věc. Perrin je teď ve správných rukou. A také ocením možnost zjistit víc o Aielech. Taktéž hovor s ogierem je mi vždy potěšením. Proberu tvůj mozek, Loiale. Objevila jsem v ogieřích knihách pár zajímavých věcí.“
Loial se na ni potěšeně usmál. Cokoliv, co mělo něco společného s knihami, ho zřejmě dokázalo potěšit. Gaul, na druhou stranu, si vyměnil opatrný pohled s Bain a Chiad.
„Je to v pořádku, pokud to neuděláš znovu,“ prohlásila pevně Alanna. „Leda... Jsi sám?“ zeptala se Perrina hlasem, který jasně vyžadoval okamžitou odpověď. „Ti druzí dva se vrátili také?“
„Proč jste tady?“ chtěl vědět oplátkou Perrin.
„Perrine!“ vyjela paní hostinská ostře. „Co tvoje způsoby! Možná ses ve světě přiučil hrubostem, ale když jsi teď doma, můžeš na ně klidně zapomenout.“
„Nedělej si starosti,“ mírnila ji Verin. „My jsme teď s Perrinem staří přátelé. Já ho chápu.“ V tmavých očích, jež na něho upírala, se jí na okamžik zablýsklo světélko.
„My se o něj postaráme.“ Alannina chladná slova naznačovala mnoho možností.
Verin se usmála a poplácala Marin po rameni. „Radši by ses měla vrátit zpátky do vesnice. Nechceme, aby se někdo divil, proč se potloukáš po lesích.“
Paní hostinská kývla. Zastavila se u Perrina a poplácala ho po paži. „Víš, že s tebou cítím,“ pravila laskavě. „Jen si pamatuj, že když se necháš zabít, ničemu tím nepomůžeš. Udělej, co ti Aes Sedai řeknou.“ Perrin zamumlal cosi neurčitého, ale ji to zřejmě uspokojilo.
Když Marin al’Vereová odešla, Verin řekla: „My s tebou soucítíme také, Perrine. Kdyby se bylo dalo něco dělat, byly bychom to udělaly.“
Perrin teď nechtěl myslet na svou rodinu. „Pořád jste mi neodpověděly na otázku.“
„Perrine!“ Faile se podařilo napodobit tón paní hostinské téměř do puntíku, ale on si jí nevšímal.
„Proč jste tady? Připadá mi to jako zatraceně velká shoda okolností. Bělokabátníci a trolloci, a vy dvě se tu jen tak objevíte zrovna v tý době.“
„To ale vůbec není shoda okolností,“ odvětila Verin. „Aha, voda na čaj už je skoro hotová.“ Voda přestala vřít, když do ní hodila hrst lístků, a Faile ukázala, kde v jednom z ranců u stěny najít kovové hrnečky. Alanna, s rukama zkříženýma na prsou, ani na okamžik neodtrhla oči od Perrina, a jejich žár se svářel s chladem její tváře. „Rok za rokem,“ pokračovala Verin, „nacházíme stále méně děvčat, které lze naučit usměrňovat. Sheriam věří, že jsme poslední tři tisíce let vlastně strávily tím, že jsme tuto vlastnost vykořeňovaly z lidské populace, když jsme zkrotily každého muže, jenž mohl usměrňovat, kterého jsme našly. Důkazem podle ní je, jak málo mužů teď nacházíme. No, záznamy hovoří o tom, že před sto lety to byli tak dva tři do roka, a před pěti sty lety –“
Alanna si odkašlala. „Co jiného můžeme dělat, Verin? Nechat je se zbláznit? Držet se toho šíleného plánu bílých?“
„To, myslím, ne,“ odpověděla klidně Verin. „I kdybychom našly ženy, které by byly ochotny porodit dítě zkroceného muže, neexistuje záruka, že to dítě bude schopno usměrňovat nebo že to bude dívka. Navrhovala jsem, že jestli chtějí rozšířit chov, měly by být Aes Sedai těmi, kdo budou rodit děti. Měly by to být ony samy, když už to navrhly. Alviarin to nepobavilo.“
„To tedy určitě ne,“ zasmála se Alanna. Náhlý záblesk pobavení, proniknuvší jejím ohnivým tmavým pohledem, měl překvapivý účinek. „Moc ráda bych viděla, jak se zatvářila.“
„Její výraz byl... zajímavý,“ prohlásila hnědá sestra pobaveně. „Uklidni se, Perrine. Dám ti i zbytek odpovědí. Čaj?“