Tamův pohled však na nich zamyšleně spočíval jenom chvilku, než si všiml Perrina, a trhl sebou skoro tolik, jako při pohledu na Loiala. Tam al’Thor byl statný muž s klenutým hrudníkem, a i přes to, že měl vlasy téměř šedé, byl tím typem muže, jehož na kolena srazí nejméně zemětřesení, a k tomu, aby se polekal, bylo třeba víc než jen to. „Perrine, mládenče!“ zvolal Tam. „Je s tebou Rand?“
„A co Mat?“ dodával dychtivě Abell. Vypadal jako starší, prošedivělý Mat, ale s vážnějším výrazem v očích. Muž, který s léty příliš nepřibral, a měl stále svižný krok.
„Jsou v pořádku,“ sdělil jim Perrin. „V Tearu.“ Koutkem oka zachytil Verinin výraz. Věděla příliš dobře, co Tear pro Randa znamená. Alanna jim však téměř nevěnovala pozornost. „Byli by přišli se mnou, ale nevěděli jsme, jak je to tu zlý.“ V obou případech to byla pravda, tím si byl jist. „Mat tráví čas hraním v kostky – a vyhráváním – a muchlováním se s holkama. Rand... No, když jsem Randa viděl naposled, měl na sobě šviháckej kabátec a na ruce pověšenou hezkou zlatovlásku.“
„To vypadá na mýho Mata,“ zahihňal se Abell.
„Možná je dobře, že nepřišli,“ připojil pomaleji Tam, „s těmi trolloky. A taky ti bělokabátníci...“ Pokrčil rameny. „Víš, že se vrátili trolloci?“ Perrin přikývl. „Měla ta Aes Sedai pravdu? Ta Moirain. Šli po vás třech, tenkrát o Jarnících? Zjistili jste vůbec proč?“
Hnědá sestra vrhla na Perrina varovný pohled. Alanna vypadala, že je cele zaujata přehrabováním v sedlových brašnách, ale Perrin měl dojem, že teď poslouchá. Nebyly to však ony, proč zaváhal. Prostě nemohl jen tak přijít a vypálit na Tama, že jeho syn může usměrňovat, že Rand je Drak Znovuzrozený. Jak mohl někomu sdělit tohle? Místo toho řekclass="underline" „Na to se budeš muset zeptat Moirain. Aes Sedai ti neřeknou víc, než musejí.“
„Toho jsem si všiml,“ prohodil Tam suše.
Obě Aes Sedai určitě poslouchaly, a teď to ani nijak netajily. Alanna na Tamovu poznámku ledově zvedla obočí a Abell přešlápl, jako by si myslel, že Tam pokouší štěstí, ale chtělo to víc než jen zamračený pohled, aby to Tama vyvedlo z míry.
„Můžeme si promluvit venku?“ zeptal se Perrin obou mužů. –„Chci se trochu nadýchat čerstvýho vzduchu.“ Chtěl si promluvit tak, aby je u toho neposlouchaly a nepozorovaly i Aes Sedai, ale těžko to mohl říci nahlas.
Tam s Abellem se zatvářili souhlasně, a možná dychtili uniknout pozorným zrakům Verin a Alanny stejně jako on, ale nejdřív tu byla otázka králíků, které muži všechny podali Alanně.
„Chtěli jsme si nechat dva pro sebe,“ řekl Abell, „ale vy teď musíte nakrmit víc krků.“
„To není třeba.“ Zelená sestra mluvila, jako by to samé již říkala mnohokrát předtím.
„Rádi bychom zaplatili za to, co jsme dostali,“ řekl jí Tam stejným tónem. „Aes Sedai byly tak laskavé, že na nás použily trochu léčení,“ vysvětlil Perrinovi, „a my chceme vyrovnat dluh pro případ, že bychom to potřebovali zas.“
Perrin kývl. Chápal, proč nechtějí od Aes Sedai přijmout žádný dar. „Dar od Aes Sedai v sobě má vždycky nějaký háček,“ znělo staré rčení. No, on věděl, že je až příliš pravdivé. Ale ono příliš nezáleželo na tom, jestli jste dar přijali, nebo jste za něj zaplatili. Aes Sedai se vždycky podařilo háček zatnout. Verin ho sledovala s lehkým úsměvem, jako by věděla, nač myslí.
Když tři muži vyrazili ven s luky v rukou, Faile vstala, že půjde s nimi. Perrin zavrtěl hlavou, a ona se k jeho úžasu znovu posadila. Napadlo ho, jestli snad není nemocná.
Poté, co se zastavili, aby Tam s Abellem mohli obdivovat Tanečníka a Vlaštovku, se vydali do lesa. Slunce se sklánělo k západu a stíny se dloužily. Starší muži udělali pár vtipů na jeho vousy, ale o jeho očích se ani slovem nezmínili. Zvláštní, že mu to opominutí nedělalo starosti. Měl důležitější starosti než uvažovat nad tím, jestli někomu připadají jeho oči zvláštní.
V odpověď na Abellovu otázku, jestli je „ta věc“ dobrá k cezení polívky, si zamnul bradku a potom mírně poznamenaclass="underline" „Faile se líbí.“
„Ho ho,“ zachechtal se Tam. „To je to děvče, co? Vypadá rázně, mládenče. Nenechá tě spát celé noci, aby ti všechno vytmavila.“
„Tyhle se dají zvládnout jediným způsobem,“ připojil se Abell a přikyvoval. „Nechat je, aby si myslely, že všemu velí ony. Tak, když je to důležitý, a ty řekneš něco jinýho, než se z toho vzpamatuje, už máš všechno vyřízený tak, jak chceš ty, a už je moc pozdě, aby tě otravovala a nutila tě to změnit.“
To Perrinovi připadalo skoro jako to, co panímáma al’Vereová říkala Faile ohledně zacházení s muži. Napadlo ho, jestli si Abell a Marin někdy porovnali postřehy. Nejspíš ne. Třeba by stálo za to zkusit to s Faile. Jenže ona zřejmě vždycky dosáhla svého.
Ohlédl se přes rameno. Špitál byl téměř zakryt stromy. Už museli být z dosahu uší Aes Sedai. Perrin se pozorně zaposlouchal a zhluboka se nadechl. Někde v dálce bušil do stromu datel. V olistěných větvích nad nimi se honily veverky a nedávno tudy prošla liška se svou kořistí, králíkem. Kromě nich tří tu nebyl cítit žádný člověk, nic, co by prozrazovalo ukrytého strážce s nastraženýma ušima. Možná byl příliš opatrný, ale ať už k tomu měl dobrý důvod nebo ne, nemohl přejít okolnost, že obě Aes Sedai jsou ženy, které již potkal, z nichž jedné nevěřila Egwain a u druhé si on nebyl jist, může-li jí důvěřovat.
„Zůstanete tady?“ zeptal se. „S Verin a Alannou?“
„Těžko,“ odtušil Abell. „Jak by mohl muž spát pod jednou střechou s Aes Sedai? Teda pod tím, co z ní zbylo.“
„Mysleli jsme, že to bude dobrá skrýš,“ připojil Tam, „ale ony sem dorazily před námi. Myslím, že by nás ti strážci byli zabili, kdyby tam tenkrát nebyla Marin a pár ženských z kroužku.“
Abell se zašklebil. „Podle mě je zarazilo to, že Aes Sedai zjistily, kdo jsme. Chci říct, kdo jsou naši synové. Na můj vkus se o vás, kluky, nějak moc zajímaly.“ Zaváhal a přejel prstem po luku. „Tý Alanně uklouzlo, že jste ta’veren. Všichni tři. Slyšel jsem, že Aes Sedai nemůžou lhát.“
„Neviděl jsem na sobě žádný známky,“ podotkl suše Perrin. „Ani na Matovi.“
Tam se na něj podíval, když nepřipojil Randovo jméno – bude se muset naučit lépe lhát, když bude chtít udržet svoje vlastní tajemství i tajemství ostatních – ale starší muž řekl jen: „Možná jenom nevíš, co hledat. Jak to, že cestuješ s ogierem a třemi Aiely?“
„Poslední forman, co jsem viděl, tvrdil, že Aielové jsou na týhle straně Páteře světa,“ vložil se do hovoru Abell, „ale já mu nevěřil. Tvrdil, že slyšel, že Aielové jsou v Murandy, jen si to pomysli, nebo snad v Altaře. Nebyl si moc jistej, kde přesně jsou, ale podle něj to bylo hodně daleko od Pustiny.“
„Ale to nemá vůbec nic společnýho s tím být ta’veren,“ prohlásil Perrin. „Loial je kamarád a přišel mi pomoct. Gaul je taky přítel, aspoň myslím. Bain a Chiad přišly s Faile, ne se mnou. Je to dost složitý, ale prostě se to jen tak stalo. S ta’veren to nemá nic společnýho.“
„No, ať je to jak chce,“ prohodil Abell, „Aes Sedai se o vás kluky zajímají. S Tamem jsme vloni šli až do Tar Valonu, do Bílý věže. Snažili jsme se zjistit, kde jste. Těžko jsme je dokázali přimět, aby vůbec přiznaly, že znají vaše jména, ale bylo jasný, že něco skrývají. Kronikářka nás nechala vyprovodit na člun plující dolů po řece s kapsama plnýma zlata a hlavama plnýma nejasnejch ujištění skoro dřív, než jsme se stačili poklonit. Nelíbí se mi představa, že by Věž mohla nějak zneužívat Mata.“