Perrin si ze všeho nejvíc přál, aby mohl Matovu otci říci, že se vůbec nic takového neděje, ale nebyl si jist, jak velkou lež dokáže pronést s kamennou tváří. Moirain Mata nesledovala proto, že se jí líbil jeho úsměv. Mat byl s Věží zapletený tolik jako on sám, možná víc. Oni tři byli všichni pevně připoutaní, a Věž držela provázky.
Padlo na ně ticho, až nakonec Tam tiše pronesclass="underline" „Mládenče, o tvé rodině mám moc smutné zprávy.“
„Já vím,“ řekl Perrin rychle, a znovu bylo ticho. Všichni tři si pozorně prohlíželi vlastní boty. Ticho právě potřebovali. Chvíli, aby zvládli bolestné pocity a rozpaky, že dovolili citům, aby se jim tak jasně objevily ve tváři.
Zapleskala křídla a Perrin vzhlédl a spatřil, jak se na větev dubu o padesát kroků dál snáší veliký krkavec s krhavýma černýma očima, upřenýma na trojici mužů. Hmátl po toulci, ale právě když natahoval tětivu k uchu, krkavce z jeho posedu srazily dva šípy. Tam a Abell už nasazovali nové střely a pátrali ve stromoví i po obloze po dalších černých ptácích. Žádný tu nebyl.
Tamova střela zasáhla krkavce do hlavy, což nebylo překvapivé ani náhodné. Perrin nelhal, když Faile říkal, že tito dva muži jsou s lukem lepší než on. Tamovu lukostřeleckému umění se nevyrovnal nikdo v celém Dvouříčí.
„Odporná stvoření,“ zamručel Abell a šlápl na ptáka, aby dostal ven svůj šíp. Očistil hlavici o hlínu a vrátil šíp do toulce. „Dneska jsou prostě všude.“
„Aes Sedai nám o nich řekly,“ promluvil Tam, „že špehují pro mizelce, a my jsme tu zprávu roznesli. Ženský kroužek taky. Nikdo tomu ale nevěnoval moc pozornost, dokud nezačali napadat ovce. Vyklovávali jim oči, některé i zabili. Stříž bude letos špatná i bez toho. Ale asi na tom moc nezáleží. S těmi bělokabátníky a trolloky pochybuji, že uvidíme moc kupců, co se budou zajímat o naši vlnu.“
„Nějaký hlupák se kvůli tomu úplně zbláznil,“ dodával Abell. „Možná víc než jeden. Našli jsme spoustu mrtvejch zvířat. Králíky, jeleny, lišky, dokonce i medvěda. Někdo je zabil a nechal shnít. Většina ani nebyla stažená. A je to člověk, nebo víc lidí, ne trolloci. Našel jsem stopy bot. Velkej chlap, ale na trolloka přesto moc malej. Je to škoda a plejtvání.“
Zabíječ. Zabíječ tady, a ne jen ve vlčím snu. Zabíječ a trolloci. Muž ve snu mu připadal povědomý. Perrin nohou nahrnul na mrtvého krkavce hlínu a listí. Na trolloky bude mít spoustu času později. Celý život, bude-li to potřeba. „Slíbil jsem Matovi, že dohlídnu na Bode a Eldrin, pantáto Cauthone. Jak těžký bude dostat je a ostatní na svobodu?“
„Těžký.“ Abell si povzdechl a protáhla se mu tvář. Náhle vypadal na svůj věk, ba starší. „Hrozně těžký. Dostal jsem se dost blízko, abych zahlíd Natti potý, co ji dostali. Vyšla ze stanu, kde je všechny drží. Viděl jsem ji – s pár stovkama bělokabátníků mezi náma. Byl jsem trochu neopatrnej, a jeden z nich mi prohnal tělem šíp. Kdyby mě Tam nedotáhl sem, k Aes Sedai...“
„Je to slušně velký tábor,“ vykládal Tam, „přímo pod Hlídkou. Sedm nebo osm set mužů. Hlídkují ve dne v noci, a nejvíc jich je pod Hlídkou směrem k Emondově Roli. Kdyby se trochu víc roztáhli, usnadnili by nám to, ale až asi na sto mužů v Tarenském Přívoze prostě jen nechali zbytek Dvouříčí na pospas trollokům. Dole kolem Devenského Průseku je to dost špatné, jak jsem slyšel. Skoro každou noc vyhoří nějaký statek. To stejné mezi Hlídkou a řekou Taren. Vyvést Natti a ostatní ven bude těžké, a poté budeme muset jen doufat, že je Aes Sedai nechají tady. Ty dvě nejsou zrovna nadšené, že vůbec někdo ví, kde jsou.“
„Někdo je přece určitě schová,“ namítl Perrin. „Neříkej mi, že se k vám všichni obrátili zády. Přece opravdu nevěří, že jste temní druzi?“ Ještě nedomluvil, když si vzpomněl na Cenna Buie.
„Ne, to ne,“ ujistil ho Tam, „až na pár hlupáků. Spousta lidí nám dá jídlo a nechá nás přespat ve stodole, někdy dokonce i v jizbě na posteli, ale musíš pochopit, že se necítí dobře, když pomáhají lidem, které honí bělokabátníci. Není na tom nic špatného. Život je teď těžký a většina chlapů se snaží postarat o vlastní rodinu, jak jen to jde. Žádat někoho, aby k sobě vzal Natti a děvčata, Harala a Alsbet... No, to bys po nich možná chtěl moc.“
„Měl jsem o lidech z Dvouříči lepší mínění,“ zamumlal Perrin.
Abell se zmohl na slabý úsměv. „Většina lidí se cítí chycená mezi dvěma mlýnskýma kamenama, Perrine. Prostě jenom doufají, že je bělokabátníci a trolloci mezi sebou nerozemelou na prášek.“
„Měli by přestat doufat a začít něco dělat.“ Na okamžik se Perrin zastyděl. Nežil tady, neměl potuchy, jaké to je. Ale přesto měl pravdu. Dokud se lidé budou před dětmi Světla skrývat, dotud budou muset dělat to, co budou děti Světla chtít, ať už se bude jednat o zabavování knih, nebo zatýkání žen a dětí. „Zítra se podívám na ten bělokabátnickej tábor. Musí existovat nějakej způsob, jak je osvobodit. A jakmile budou volní, můžeme obrátit pozornost na trolloky. Jeden strážce mi kdysi řekl, že trolloci nazývají Aielskou pustinu ‚Krajem umírání‘. Hodlám je přimět, aby stejný jméno dali i Dvouříči.“
„Perrine,“ začal Tam, pak se odmlčel a zatvářil se ustaraně.
Perrin věděl, že jeho oči tam ve stínu pod dubem zachytily světlo. Měl pocit, jako by měl obličej vytesaný z kamene.
Tam si povzdechl. „Nejdřív se postaráme o Natti a ostatní. Pak se můžeme rozhodnout, co podniknout s trolloky.“
„Nedovol, aby tě to užíralo zevnitř, chlapče,“ poznamenal tiše Abell. „Nenávist dokáže narůst tak, až v tobě spálí všechno ostatní.“
„Mě nic neužírá,“ řekl jim Perrin vyrovnaným hlasem. „Jenom hodlám udělat, co je potřeba.“ Přejel palcem po ostří sekery. Co bude potřeba udělat.
Dain Bornhald se držel v sedle hezky zpříma, když se stovka jezdců, které s sebou vzal na obhlídku, blížila k Hlídce. Teď jich však nebyla celá stovka. Na jedenácti sedlech byla přivázána těla zabalená v pláštích, a třiadvacet dalších mužů si lízalo rány. Trolloci na ně připravili hezkou léčku. Proti méně vycvičeným vojákům to mohlo mít úspěch, méně tvrdým, než byly děti Světla. Co však Bornhaldovi dělalo starosti, byl fakt, že toto byla třetí hlídka, na niž trolloci zaútočili. Nebylo to náhodné střetnutí, kdy by narazili na trolloky zabíjející sedláky a pálící statky, ale plánovaný útok. A docházelo k tomu jedině tehdy, když vedl hlídku on osobně. Trolloci se ostatním snažili vyhýbat. To vyvolávalo nepříjemné otázky, a odpovědi, na které přišel, neposkytovaly žádná řešení.
Slunce zapadalo. Ve vesnici, pokrývající kopec od úpatí po vršek doškovými střechami, se již objevilo několik světel. Jediná střecha z tašek byla na hřebeni, hostinec U bílého medvěda. Další večer, kdy tam mohl zajít na pohár vína, přes nervózní ticho, které vždycky nastalo, když místní uviděli bílý plášť se zlatým slunečním kotoučem. Bornhald pil zřídka, ale občas se rád pohyboval mezi lidmi mimo děti Světla, když tito lidé po chvíli trochu pozapomněli na jeho přítomnost a začali se znovu smát a bavit mezi sebou. Někdy jindy. Dneska v noci chtěl být sám a přemýšlet.
Kolem stovky barevných povozů, shromážděných ani ne půl míle od úpatí kopce, bujela činnost. Muži a ženy v šatech ještě jasnějších odstínů, než byly jejich vozy, prohlíželi koně a postroje a nakládali věci, které se celé týdny povalovaly po táboře. Zdálo se, že Kočovný lid hodlá dostát svému jménu, nejspíš za rozbřesku.