„Farrane!“ Zavalitý setník pobídl koně blíž a Bornhald kývl směrem ke karavaně Tuatha’anů. „Sděl hledači, že jestli chce se svými lidmi odjet, tak pojedou na jih.“ Jeho mapy říkaly, že Taren se nedá překročit jinde než v Tarenském Přívoze, ale on zjistil, jak jsou jeho mapy zastaralé, brzy poté, co sám překročil řeku. Nikdo neopustí Dvouříči, aby snad nalíčil past na jeho muže, dokud tomu dokáže zabránit. „A Farrane? Není nutné používat boty a pěsti, ano? Slova budou stačit. Ten Raen má uši.“
„Jak přikazuješ, urozený pane Bornhalde.“ Setník mluvil jenom trochu zklamaně. Dotkl se pak pěstí v pancéřované rukavici prsou a odcválal k táboru Tuatha’anů. Nebude se mu to líbit, ale poslechne. Byť Kočovným lidem tolik opovrhoval, byl to dobrý voják.
Pohled na vlastní tábor v něm na okamžik vyvolal pýchu. Dlouhé, úhledné řady bílých stanů se špičatými střechami, ohrady pro koně přesně seřazené. Dokonce i tady, v tomto Světlem zapomenutém koutě světa, se děti držely, nikdy nedovolily, aby došlo k narušení disciplíny. Bylo to tu Světlem zapomenuté. Trolloci toho byli důkazem. Jestli pálili statky, znamenalo to, že jen pár lidí tady je čistých. Jen pár. Ostatní se klaněli a říkali: „ano, můj pane,“ „jak si přeješ, můj pane,“ a umíněně si dál všechno dělali po svém, jakmile se k nim obrátil zády. A kromě toho ukrývali Aes Sedai. Druhý den jižně od Taren zabili strážce. Měňavý plášť toho muže byl dostatečným důkazem. Bornhald Aes Sedai nenáviděl. Zahrávaly si s jedinou silou, jako by jedno Rozbití světa nestačilo. A udělají to znovu, jestli je někdo nezastaví. Jeho chvilková dobrá nálada zmizela jako sníh při jarním tání.
Očima vyhledal stan, kde byli drženi zajatci, až na kratičkou chvíli, kdy jim bylo jednomu po druhém dovoleno vyjít na procházku. Nikdo se nepokusí uprchnout, znamená-li to nechat ostatní za sebou. Ne že by dokázali uběhnout víc než pár kroků – v každém rohu stanu stála stráž a tucet kroků libovolným směrem by je přivedlo do náručí nejméně dvacítce dětí Světla – ale on chtěl co nejméně potíží. Potíže vyvolávaly další potíže. Bylo-li by nutné se zajatci zacházet drsně, mohlo by to ve vesnici vyvolat odpor dost velký, aby se s tím muselo něco udělat. Byar byl jenom velký hlupák. On – a ostatní, zvláště Farran – chtěli zajatce vyslýchat. Bornhald nebyl tazatel a nerad používal jejich metody. Ani nehodlal pustit Farrana k těm dívkám, i kdyby to byly temné družky, jak tvrdil Ordeith.
Ať už to byli temní druzi nebo ne, Bornhald si uvědomil, že jediné, co doopravdy chce, je jediný temný druh. Víc než trolloky, víc než Aes Sedai chtěl Perrina Aybaru. Těžko mohl uvěřit Byarovým povídačkám o muži běhajícím s vlky, ale Byar měl dost jasno v tom, že Aybara zavedl Bornhaldova otce do pasti temných druhů, že na Tomově Hlavě zavedl Geoframa Bornhalda na smrt z rukou seanchanských temných druhů a jejich spojenců Aes Sedai. Možná, jestli žádný z Luhhanů brzy nepromluví, by mohl nechat Byara, aby si pohrál s kovářem. Zlomí se buď on, nebo jeho žena, když se bude muset dívat. A jeden z nich by mohl poskytnout způsob, jak najít Perrina Aybaru.
Když sesedal před svým stanem, čekal tam na něj Byar, škrobený a vyzáblý jako strašák do zelí. Bornhald se znechuceně podíval na mnohem menší shluk stanů, stojící opodál. Vítr vál z té strany a jemu se do nosu dostal pach z toho tábora. Ti své stany ani sebe v čistotě neudržovali. „Ordeith je zřejmě zpátky, což?“
„Ano, můj pane Bornhalde.“ Byar se zarazil a Bornhald se na něj tázavě podíval. „Hlásili šarvátku s trolloky na jihu. Dva mrtví. Šest zraněných, podle nich.“
„A kdo jsou ti mrtví?“ zeptal se Bornhald tiše.
„Dítě Joelin a dítě Gomanes, můj pane Bornhalde.“ Výraz Byarových propadlých tváří se ani na chvíli nezměnil.
Bornhald si pomalu stáhl pancéřované rukavice. Ty dva poslal, aby doprovázeli Ordeitha, aby se podívali, co dělá na svých výpravách na jih. Dával si pozor, aby nezvedl hlas. „Vyřiď mou poklonu panu Ordeithovi, Byare, a – Ne! Žádnou poklonu. Řekni mu, a to těmito slovy, že chci okamžitě vidět to jeho vyzáblé tělo. Vyřiď mu to, Byare, a přiveď mi ho, i kdybys ho musel zatknout, i ty jeho špinavé mizery, kteří dětem přinášejí tolik zneuctění.“
Bornhald udržel hněv na uzdě, dokud nebyl sám ve stanu se staženými chlopněmi. Pak se zavrčením smetl mapy i krabičku s psacími potřebami z polního stolku. Ordeith ho musel považovat za skutečného prosťáčka. Dvakrát s ním vyslal své muže a dvakrát byli oni jediní, kdo zahynuli v „šarvátce s trolloky", po níž mezi ostatními nebyl jediný zraněný. Vždycky na jih. Ten muž byl posedlý Emondovou Rolí. No, byl by se tam sám utábořil, kdyby nebylo... Teď to nemělo smysl. Měl tady Luhhanovy. A oni mu vydají Perrina Aybaru, ať tak nebo tak. Hlídka bylo mnohem lepší místo, kdyby se musel rychle přesunout k Tarenskému Přívozu. Vojenská rozhodnutí měla přednost před osobními.
Potisícáté se podivil, proč ho sem velící kapitán vlastně poslal. Zdejší lidé se nijak zvlášť nelišili od lidí na stovkách dalších míst. Až na to, že jen občané z Tarenského Přívozu vykazovali nadšení pro vykořeňování vlastních temných druhů. Ostatní se jen dívali s mrzutou umíněností, když se někomu na dveřích objevil Dračí špičák. Jinde vesničané vždycky dobře věděli, koho mezi sebou nechtějí, a vždy byli připraveni vesnici očistit, stačila jen trocha povzbuzení, a bylo jisté, že každý temný druh bude vyštván spolu s těmi, kterým lidé chtěli vidět záda. Ale tady ne. Černá škrábanice ostrého špičáku na dveřích mohla být vzhledem ke svému účinku klidně novou vápennou omítkou. A trolloci. Věděl Pedron Niall, že sem přijdou trolloci, už tenkrát, když psal své rozkazy? Jak by to ale mohl vědět? Jestli to však nevěděl, proč sem posílal dost dětí, aby vykořenily menší povstání? A proč, pod Světlem, ho velící kapitán obtížil tím vraždícím šílencem?
Stanová chlopeň odlétla stranou a dovnitř se vkolébal Ordeith. Skvěle ušitý šedý kabátec měl vyšívaný stříbrem, ale celý špinavý. Vychrtlý krk, který mu čouhal z límce, takže vypadal jako želva, měl také celý černý. „Dobrý večer, můj pane Bornhalde. Nádherný dobrý večer.“ Dnes byl jeho lugardský přízvuk zvlášť patrný.
„Co se stalo dítěti Joelinovi a dítěti Gomanesovi, Ordeithe?“
„Taková strašná věc, můj pane. Když jsme narazili na trolloky, dítě Gomanes chrabře –“ Bornhald ho udeřil do tváře těžkou rukavicí. Kostnatý mužík se zapotácel, přitiskl si ruku na rozseknutý ret a prohlédl si červeň na prstech. Úsměv na jeho tváři už nebyl posměšný. Teď připomínal zmiji. – „Nezapomněls, kdo podepsal mý jmenování, panáčku? Pedron Niall tě pověsí na střevech tvý vlastní mámy, stačí, když řeknu slovíčko, potý, co vás oba nechá zaživa stáhnout z kůže.“
„Totiž jestli se dožiješ toho, abys to slovíčko mohl říci, viď?“ Ordeith zaprskal a přikrčil se jako nějaké divoké zvíře. Od rtů mu odstřikovaly sliny. Pomalu se otřásl a narovnal. „Musíme pracovat společně.“ Lugardský přízvuk byl pryč, nahradil ho vznešenější, velitelštější tón. Bornhald dával však přednost výsměšnému lugardskému hlasu před lehce slizkým, jen tak tak zastřeným opovržením v tomto. „Stín tu leží všude kolem nás. Nejen prostí trolloci a myrddraalové. Ti jsou to nejmenší. Tady byli zplozeni tři temní druzi, předurčení k tomu, aby otřásli světem. Jejich chov vedl Temný po tisíc let, i déle. Rand al’Thor. Mat Cauthon. Perrin Aybara. Znáš jejich jména. Na tomto místě byly vypuštěny síly, které budou sužovat celý svět. Stvoření Temného tu chodí za nocí a špiní lidská srdce, kazí lidské sny. Sužuj tuto zemi. Sužuj ji, a oni vylezou. Rand al’Thor. Mat Cauthon. Perrin Aybara.“ To poslední jméno téměř jako by hladil na jazyku.