Bornhald se roztřeseně nadechl. Nebyl si jist, jak Ordeith zjistil, co tu chce. Jednoho dne mu mužík prostě vyjevil, že to ví. „Zahladil jsem to, cos udělal na Aybarově statku –“
„Sužuj je.“ V tom vznešeném hlase se ozýval náznak šílenství a na čele se Ordeithovi objevil pot. „Stáhni je z kůže a ti tři vylezou.“
Bornhald zvedl hlas. „Zahladil jsem to, protože jsem musel.“ Neměl jinou možnost. Kdyby pravda vyšla najevo, musel by se vyrovnat s něčím víc než jen s mrzutými pohledy. Poslední, co by navrch k trollokům potřeboval, byla otevřená vzpoura. „Ale neprominu vraždu dětí. Slyšíš mě? Co to tu děláš, že to potřebuješ zakrývat před dětmi Světla?“
„Pochybuješ snad, že Stín udělá cokoliv, jen aby mě zastavil?“
„Cože?“
„Pochybuješ o tom?“ Ordeith se napjatě předklonil. „Viděl jsi šedé muže.“
Bornhald zaváhal. Byl tenkrát v Hlídce, kolem sebe měl padesát dětí Světla, a dvojice mužů s dýkami si nikdo ani nevšiml. Díval se přímo na ně, a neviděl je. Dokud Ordeith oba nezabil. Ten vychrtlý mužíček si díky tomu u mužstva vysloužil značnou úctu. Bornhald později nechal dýky zakopat hluboko do země. Jejich čepele vypadaly jako z nejlepší oceli, ale jejich dotek pálil jako rozžhavený kov. První hlína, kterou na ně do jámy hodili, syčela a stoupala z ní pára. „Myslíš, že tady jdou po tobě?“
„Aha, ano, můj pane Bornhalde. Jdou po mně. Cokoliv bude potřeba, jen aby mě zastavili. Samotný Stín mě chce zastavit.“
„To pořád nevysvětluje vraždu –“
„To, co dělám, musím provádět tajně.“ Byl to šepot, skoro syčení. „Stín může vstoupit do myslí lidí a najít mě tak, vstoupit do lidských myslí a snů. Chtěl bys zemřít ve snu? I to se může stát.“
„Ty jsi... šílený.“
„Dej mi volnou ruku, a já ti dám Perrina Aybaru. Tohle stojí v rozkazech Pedrona Nialla. Volnou ruku pro mě, a já vložím Perrina Aybaru do tvé.“
Bornhald dlouho mlčel. „Nechci se na tebe dívat,“ prohlásil nakonec. „Vypadni.“
Když Ordeith odešel, Bornhald se otřásl. Co měl velící kapitán s tímto mužem v plánu? Ale jestli tak získá Perrina Aybaru... Odhodil rukavice a začal se prohrabávat svými věcmi. Někde měl láhev pálenky.
Muž, jenž si říkal Ordeith, a občas na sebe jako na Ordeitha i myslel, se protahoval mezi stany dětí Světla a ostražitě bíle oděné muže pozoroval. Užitečné nástroje, nevědomé nástroje, ale nedalo se jim věřit. Zvláště ne Bornhaldovi. Toho se možná bude nutné zbavit, jestli začne dělat příliš velké potíže. Byara bude mnohem snazší ovládat. Zatím však ještě ne. Byly tu jiné, důležitější věci. Někteří vojáci se uctivě klaněli, když procházel kolem. On jim ukázal zuby a oni to považovali za přátelský úsměv. Nástroje, a hloupé.
Očima hladově přelétl stan, v němž byli vězni. Ti mohli počkat. Zatím. Ještě chvíli. Byly to stejně jenom drobky. Návnada. Měl se na Aybarově statku ovládnout, ale Con Aybara se mu vysmál do obličeje a Joslyn ho nazvala mrňavým hloupým skrčkem se špinavou duší, když jejího syna označil za temného druha. No, poučili se, když s řevem hořeli. Proti své vůli se tiše zahihňal. Drobky.
Cítil jednoho z těch, které nenáviděl, někde na jihu, směrem k Emondově Roli. Který to je? Nezáleželo na tom. Rand al’Thor byl jediný, který byl skutečně důležitý. A kdyby to byl al’Thor, věděl by to s jistotou. Řeči ho ještě nepřilákaly, ale k tomu dojde. Ordeith se zachvěl touhou. Muselo to tak dopadnou. Kolem Bornhaldových stráží v Tarenském Přívoze musí proniknout další zprávy o soužení ve Dvouříčí, aby se to dostalo až do uší Randa al’Thora a vpálilo se mu to pořádně do mozku. Nejdřív al’Thor, a pak Věž, za to, co mu sebrali. Dostane zpátky všechno, co mu podle práva patřilo.
Všechno tikalo jako dobře namazané hodiny, dokonce i to, jak se Bornhald vzpíral, dokud se neobjevil ten nový, se svými šedými muži. Ordeith si hubenými prsty prohrábl mastné vlasy. Proč aspoň jeho sny nemohly být jen jeho? Už nebyl ničí loutkou, tancující kolem, jak myrddraalové a Zaprodanci tahali za provázky, dokonce ani Temný ne. Teď tahal za provázky on. Nemohli ho zastavit, nemohli ho zabít.
„Nic mě nemůže zabít,“ zamumlal si se zlobným zamračením. „Ne mě. Přežil jsem od trollockých válek.“ No, alespoň jedna jeho část. Řezavě se zasmál a zaslechl v tom chechotu šílenství, rozpoznal je, a nezáleželo mu na tom.
Jakýsi mladý bělokabátnický důstojník se na něj zamračil. Tentokrát nebylo na Ordeithových vyceněných zubech po úsměvu ani stopy, a mladík s chmýřím na tvářích se stáhl. Ordeith chvátal dál, přičemž tahal nohy po zemi.
Kolem jeho stanů bzučely mouchy a pod jeho pohledem se s trhnutím odvracely mrzuté, podezíravé oči. Tady měli muži bílé pláště špinavé. Ale meče měli ostré a jeho rozkazy poslouchali okamžitě a bez ptaní. Bornhald si myslel, že tihle muži jsou stále jeho. Také Pedron Niall tomu věřil, věřil, že Ordeith je jeho ochočené zvířátko. Hlupáci.
Odhodil stranou stanovou chlopeň, vstoupil a prohlédl si svého zajatce, nataženého mezi dvěma kůly dost silnými, aby udržely vozové spřežení. Dobrý ocelový řetěz se zachvěl, když ho zkoumal, ale on vypočítal, jak silný musí být, a pak to zdvojnásobil. Ještě že to udělal. O smyčku méně, a ty pevné ocelové články by praskly.
S povzdechem se posadil na okraj postele. Lampy už byly zapáleny, bylo jich víc než tucet, takže ve stanu nezůstal žádný stín. Bylo tu světlo jako v poledne. „Už sis promyslel moji nabídku? Přijmi ji, a odejdeš odsud volný. Odmítni... Já vím, jak takovým, jako jsi ty, způsobit bolest. Můžu tě přimět vřískat během nekonečného umírání. Budeš věčně umírat, věčně křičet.“
Řetězy zabzučely, jak sebou spoutaný trhl. Kůly zaražené hluboko do země zaskřípaly. „No dobře.“ Myrddraalův hlas zněl, jako když se drolí hadí kůže. „Přijímám. Pusť mě.“
Ordeith se usmál. Myrddraal ho považoval za hlupáka. No, poučí se. Všichni se poučí. „Nejdřív je tu otázka... řekněme dohody a souhlasu.“ Ještě nedomluvil, když se myrddraal začal potit.
32
Otázky, které je třeba položit
„Brzy bychom měli vyrazit do Hlídky,“ oznámila příštího rána Verin, když slunce ještě pořádně nevykouklo nad vrcholky stromů stojících dosud v nočních šeru, „tak se nezdržujte.“ Perrin vzhlédl od studené ovesné kaše a před jejím upřeným pohledem neuhnul. Aes Sedai nečekala námitky. Verin po chvíli zamyšleně dodala: „Ale nemysli si, že to znamená, že ti pomohu v nějaké hlouposti. Jsi pěkně vynalézavý mladý muž. Ať tě ani nenapadne to zkoušet na mě.“
Tam a Abell se zarazili se lžícemi v půli cesty k ústům a vyměnili si překvapené pohledy. Doposud si očividně šli svou vlastní cestou a Aes Sedai zase svou. Po chvíli se oba muži znovu dali do jídla, i když se zamyšleně mračili. Veškeré námitky si však nechali pro sebe. Tomas, jenž měl plášť již složený a zabalený v sedlové brašně, jim – a Perrinovi – přesto věnoval kamenný pohled, jako by námitky předvídal a hodlal je udusit hned v počátku. Strážci dělali to, co bylo nutné a co chtěly Aes Sedai.