Verin do toho chtěla strkat nos – Aes Sedai to dělaly pořád – ale mít ji tady, kde na ni viděl, bylo rozhodně lepší než nechat si ji za zády. Úplně se vyhnout síti Aes Sedai bylo skoro nemožné, když chtěly někam strkat prsty. Dalo se jedině využít je, když využívaly vás, dávat pozor a doufat, že se vám podaří uskočit dřív, než se rozhodnou nacpat vás po hlavě, jako fretku, do králičí nory. Občas se ukázalo, že králičí nora je vlastně jezevčí doupě, což byl pro fretku dost tvrdý oříšek.
„Budeš taky vítaná,“ řekl Alanně, ale ona se na něj mrazivě podívala, takže ho okamžitě zarazila v rozletu. Kaši odmítla a stála u jednoho popínavkami porostlého okna a vyhlížela skrz listnatou záclonu.
Perrin nepoznal, jestli ji jeho plánované výzvědy potěšily. Poznat, co si myslí, bylo téměř nemožné. Aes Sedai měly být ztělesněná chladná vážnost, a to ona taková byla zcela jistě, ale Alanna občas vzplála vzteky, či ukázala zcela nepředvídatelný smysl pro humor ve chvíli, kdy to naprosto nečekal. Jako když udeří blesk, práskne, a je pryč. Občas se na něj dívala tak, že kdyby nebyla Aes Sedai, byl by si myslel, že ho obdivuje. Jindy mohl docela dobře být jen složitým strojkem, jejž hodlala rozložit, aby rozluštila, jak pracuje. Dokonce i Verin byla lepší než ona. Ta byla většinou prostě jen nečitelná. Občas ho vyváděla z rovnováhy, ale aspoň se nemusel pořád v duchu ptát, jestli bude vědět, jak jeho kousky zase seskládat nazpátek.
Přál si, aby dokázal přimět Faile zůstat tady – to nebylo stejné, jako někde ji nechat, jen ji chtěl udržet v bezpečí před bělokabátníky – ale ona umíněně zaťala zuby a v zešikmených očích se jí nebezpečně zablesklo. „Těším se na to, že uvidím kousek z tvýho domova. Můj táta chová ovce.“ Její tón nepřipouštěl námitky. Nehodlala tu zůstat, leda by ji uvázal.
Chvíli o tom uvažoval. Ale nebezpečí, hrozící od bělokabátníků, nemohlo být tak velké. Dneska se hodlal jenom podívat. „Myslel jsem, že je kupec,“ řekl.
„Taky chová ovce.“ Na tvářích jí naskočily rudé skvrny. Možná byl její otec chudý a vůbec nebyl kupec. Nevěděl, proč něco předstírá, ale jestli to tak chtěla, on jí v tom nijak bránit nehodlal. Ať už byla na rozpacích nebo ne, nevypadala o nic méně umíněně.
Vzpomněl si na metodu pantáty Cauthona. „Nevím, kolik z toho uvidíš. Na některých statcích možná zrovna stříhají. Nejspíš se to nijak neliší od toho, co dělá tvůj otec. Stejně ale budu rád, když budeš se mnou.“ Překvapený výraz, který se jí objevil na tváři, když si uvědomila, že se s ní nebude hádat, skoro stál za to, že si kvůli ní dělal starosti. Možná měl Abell nakonec pravdu.
Loial však byl něco zcela jiného.
„Ale já chci jít,“ namítal ogier, když mu řekli, že nemůže. „Chci ti pomoci, Perrine.“
„Zůstaneš mimo, pane Loiale,“ prohlásil Abell, a Tam dodaclass="underline" „Musíme se vyhnout tomu, abychom přitáhli víc pozornosti, než je naprosto nezbytné.“
Perrin si ho vzal stranou, co nejdál od ostatních, jak to jen v místnosti šlo. Loial se kšticí otíral o krokve, dokud mu Perrin neukázal, aby si dřepl. Pak se usmál, jako by ho jenom uklidňoval. Doufal, že to tak ostatní pochopí.
„Chci, abys dohlídl na Alannu,“ skoro šeptal. Loial sebou trhl a Perrin ogiera popadl za rukáv a pořád se usmíval jako trouba. „Usměj se, Loiale. Teď spolu přece nemluvíme o ničem důležitým, ne?“ Ogierovi se podařil nejistý úsměv. Bude to muset stačit. „Aes Sedai dělají, co dělají, ze svých vlastních důvodů.“ A ty důvody mohly být to poslední, co jste čekali, nebo vůbec ne to, co jste si mysleli, že to je. „Kdo ví, co si mohla vzít do hlavy? Už jsem od příchodu domů zažil dost překvapení, a nechci, aby k tomu ona přihodila nějaký svoje. Nečekám, že ji zastavíš, jen si všímej, kdyby došlo k něčemu neobvyklýmu.“
„To ti teda pěkně děkuju,“ zamumlal suše Loial a zastříhal ušima. „Nemyslíš, že nejlepší je nechat Aes Sedai dělat, co chtějí?“ Jemu se to snadno řeklo. Uvnitř ogierské državy nemohly Aes Sedai usměrňovat. Perrin se na něj jenom díval a ogier si po chvíli povzdechl. „Asi ne. No dobrá. Nikdy jsem netvrdil, že být ve tvé společnosti není... zajímavé.“ Narovnal se a tlustým prstem si přejel po horním rtu. Potom řekl ostatním: „Asi bych opravdu přitahoval pozornost. No, aspoň budu mít možnost opět pracovat na svých poznámkách. Celé dny jsem pro svou knihu neudělal vůbec nic.“
Verin si vyměnila nečitelný pohled s Alannou a pak obě obrátily oči, které ani nemrkly, na Perrina. Prostě se nedalo poznat, co si která myslí.
Nákladní zvířata také musela zůstat tady. Nákladní koně by určitě vyvolali přinejmenším náhodné poznámky, protože prozrazovali dlouhou cestu. Nikdo ve Dvouříčí necestoval příliš daleko od svého domova ani v nejpříhodnějších dobách. Alanna měla na rtech slabý, spokojený úsměv a dívala se, jak si sedlají koně. Bezpochyby si myslela, že ho zvířata a proutěné koše poutají ke starému špitálu, k ní a k Verin. Jestli na to přijde, bude pěkně překvapená. Od chvíle, co opustil domov, žil dost často jen z toho, co měl v sedlových brašnách. Co se toho týkalo, chvíli žil taky jen z toho, co měl ve váčku u pasu a v kapsách kabátce.
Dotáhl Tanečníkovi podpínku, narovnal se a trhl sebou. Verin ho pozorovala s vědoucím výrazem, který vůbec nebyl nepřítomný, jako by věděla, nač právě myslí, a docela ji to pobavilo. Už dost špatné bylo, že právě tohle dělávala Faile. Od Aes Sedai to bylo stokrát horší. Kladivo přivázané k jeho stočeným pokrývkám a sedlovým brašnám ji však zřejmě mátlo. Byl rád, že existuje něco, čemu zjevně nerozumí. Na druhou stranu by se obešel bez toho, aby byla tolik zaujatá. Co mohlo Aes Sedai fascinovat na kladivu?
Když museli nasedlat jen jezdecké koně, nezabralo jim mnoho času, než byli připraveni na cestu. Verin měla nevýrazného hnědého valacha, pro necvičené oko stejně prostého, jako byly její šaty, kůň však měl klenutý hrudník a silný zadek, který prozrazoval, že je stejně vytrvalý, jako ohnivý bělouš strážce, vysoký a štíhlý. Tanečník na ostatní koně frkal, dokud Perrin šedáka nepoplácal po krku. Bělouš byl mnohem vychovanější – a zrovna tak připravený bojovat, kdyby ho Tomas nechal chvíli samotného. Strážce zvíře ovládal koleny stejně jako otěžemi, a oba vypadali téměř jako jeden tvor.
Pantáta Cauthon si Tomasova koně prohlížel se zájmem – zvířata cvičená pro válku nebyla v tomto kraji zrovna často k vidění – ale Verinin oř si na první pohled vysloužil pochvalné přikývnutí. Abell Cauthon uměl posoudit koňské maso stejně dobře jako kdokoliv ve Dvouříčí. Svého kosmatého koně a koně pantáty al’Thora zcela jistě vybíral on. Zvířata sice nebyla tak vysoká jako koně ostatních, ale statná, s krokem, jenž prozrazoval slušnou rychlost a sílu.
Když skupinka vyrazila k severu, tři Aielové odpluli dopředu dlouhými kroky, jež je brzy odnesly z dohledu ostatních, takže zmizeli v lese, kde právě vycházející slunce vrhalo na zemi ostré a dlouhé ranní stíny. Mezi stromy občas zableskla hnědá či šedá, nejspíš schválně, aby ostatní věděli, že tam pořád jsou. Tam a Abell se ujali vedení. Luky měli přeložené přes sedlovou hrušku. Perrin a Faile jeli za nimi a Verin s Tomasem průvod uzavírali.
Perrin by se byl obešel bez toho, aby mu Verin upírala oči na záda. Cítil její pohled mezi lopatkami. Napadlo ho, jestli ví všechno o něm a o vlcích. Nebylo to příjemné pomyšlení. Hnědé sestry měly vědět věci, které nevěděly ostatní adžah, tajemné věci, staré vědomosti. Třeba by věděla, jak se vyhnout tomu, aby ztratil to, co v něm bylo lidského, a stal se vlkem. Pokud znovu nenajde Eliase Macheru, mohla být jeho nejlepší šancí. Musel jí jedině důvěřovat. Cokoliv věděla, byla ochotna použít jistě ku prospěchu Bílé věže, možná, aby pomohla Randovi. Jediná potíž byla v tom, že pomoc Randovi nemuselo přinést to, co chtěl vědět. Všechno by bylo mnohem snazší, kdyby se do toho nepletly Aes Sedai.