Většinu cesty urazili mlčky, ozývaly se jen zvuky lesa, veverky a datlové, občas zazpíval nějaký pták. V jedné chvíli se Faile ohlédla. „Ona ti neublíží,“ řekla, a její tichý hlas se svářel s divokým světlem v jejích tmavých očích.
Perrin zamrkal. Chtěla ho chránit. Proti Aes Sedai. Nikdy ji nepochopí, ani nepozná, co má čekat vzápětí. Občas ho mátla stejně jako Aes Sedai.
Z Luhu se dostali asi čtyři pět mil severně od Emondovy Role. Slunce stálo kousek nad vrcholky stromů na východě. Mezi nimi a nejbližším polem s ječmenem, ovsem či tabákem, obrostlým živým plotem, nebo loukou s vysokou trávou na seno, se táhly roztroušené hájky, většinou kaliny, borovice a duby. Zvláštní bylo, že nebylo vidět živáčka, z komínů statků za poli nestoupal kouř. Perrin znal lidi, kteří tam bydleli. Al’Lorasovi žili ve dvou z velkých domů a Barstersovi v ostatních. Tvrdě se lopotící lidé. Pokud by v domech někdo zůstal, teď už by dávno pracovali. Gaul na ně zamával od hájku a zmizel mezi stromy.
Perrin pobídl Tanečníka k Tamovi a Abellovi. „Neměli bychom zůstat v lese, jak nejdýl to půjde? Šestice lidí na koních si každý všimne.“ Muži vedli koně rychlým krokem.
„Moc lidí si nás nevšimne, mládenče,“ odtušil pantáta al’Thor, „dokud se budeme držet mimo Severní silnici. Většina statků poblíž lesa je opuštěná. A stejně, dneska nikdo necestuje sám, aspoň ne daleko od vlastního prahu. Dneska by si nikdo nevšiml ani deseti lidí pohromadě, i když pokud teď lidi cestují, tak většinou na vozech.“
„Dostat se do Hlídky nám takhle bude trvat většinu dne,“ prohodil pantáta Cauthon, „i když se nebudeme pokoušet tam dostat lesem. Po silnici by to sice bylo kapku rychlejší, ale tam bychom zase spíš mohli potkat bělokabátníky. Větší šance, že nás někdo udá kvůli odměně.“
Tam přikývl. „Ale tímhle směrem máme taky přátele. Kolem poledne se zastavíme na statku Jaca al’Seena, aby se koně vydýchali a my si protáhli nohy. Do Hlídky se dostaneme, když bude ještě dost světla, aby bylo vidět.“
„Světla bude dost,“ prohodil Perrin nepřítomně. Pro něj bylo vždycky dost světla. Pootočil se v sedle, aby viděl na statky za nimi. Opuštěné, ale pokud viděl, ne vypálené, ne vyrabované. V oknech stále visely záclony. Okna nebyla rozbitá. Trolloci rádi všechno rozbíjeli a prázdné domy jako by přímo zvaly. V ječmeni a ovsu rostl již vysoký plevel, ale pole nebyla zdupaná. „Napadli trolloci i samotnou Emondovu Roli?“
„Ne, to nenapadli,“ odvětil pantáta Cauthon vděčným tónem. „Ale kdyby to udělali, neměli by to snadný. Lidi se o minulých Jarnicích naučili dávat pozor. U každejch dveří stojí luk a oštěp a tak. Kromě toho každejch pár dní patrolují v Emondově Roli bělokabátníci. I když to hrozně nerad přiznávám, udržují trolloky zpátky.“
Perrin zavrtěl hlavou. „Máte vůbec představu, kolik trolloků tady je?“
„Až moc,“ zabručel Abell.
„Tak asi dvě stovky,“ řekl Tam. „Možná víc. Nejspíš víc.“ Pantáta Cauthon se zatvářil překvapeně. „Jen si to vezmi, Abelli. Nevím, kolik jich zabili bělokabátníci, ale ten strážce tvrdí, že s Aes Sedai jich dostali tak padesát, a dva mizelce. Pokud jsme ale slyšeli, nijak se nezmenšil počet vypálených statků. Myslím, že jich musí být víc, ale ty si to spočítej sám.“ Druhý muž přikývl.
„Tak proč nepřepadli Emondovu Roli?“ zeptal se Perrin. „Kdyby sem v noci přišly dvě stovky trolloků, mohly by vypálit celou vesnici a zmizet dřív, než by se o tom bělokabátníci nahoře v Hlídce jenom doslechli. A ještě snazší by pro ně bylo, kdyby napadli Devenský Průsek. Říkali jste, že tak daleko bělokabátníci nejezdí.“
„Štěstí,“ zamumlal Abell, ale znělo to ustaraně. „Tím to je. Měli jsme štěstí. Co jinýho by to mohlo být? Co se tím snažíš říct, chlapče?“
„Snaží se tím říct,“ ozvala se Faile, jež k nim mezitím dojela, „že to musí mít nějaký důvod.“ Vlaštovka byla o dost vyšší než dvouříčtí koně, takže se dívala Tamovi a Abellovi do očí, a její pohled byl velice pevný. „Viděla jsem, jak to v Saldeii vypadalo po trollockým nájezdu. To, co nespálili, znečistili, lidi i hospodářský zvířata pobili nebo odnesli, dostali všechno, co nebylo chráněný. Ve špatných letech zmizely celý vesnice. Najdou nejslabší místo, to, kde můžou zabíjet nejvíc. Můj táta –“ Rychle to spolkla, zhluboka se nadechla a pak pokračovala dál. „Perrin si všiml toho, čeho jste si měli všimnout vy.“ Bleskla po něm pyšným úsměvem. „Jestli trolloci nepřepadli vaše vesnice, tak k tomu měli důvod.“
„Napadlo mě to,“ přiznal Tam tiše, „ale nemohl jsem přijít na to, proč. Pokud víme, štěstí je stejně dobrá odpověď jako ostatní.“
„Možná,“ připojila se k nim Verin, „je to léčka.“ Tomas se o trochu zdržel a propátrával krajinu, jíž projížděli, stejně neúnavně jako nějaký Aiel. Strážce také sledoval oblohu. Vždycky existovala možnost, že se objeví nějaký krkavec. Verin se skoro nezastavila, přelétla pohledem Perrina i oba starší muže. „Zprávy o neustálých potížích, zprávy o trollocích, by k Dvouříčí přitáhly pozornost. Andor by sem jistě vyslal vojáky a jiné státy možná také, proti trollokům tak daleko na jihu. Totiž, kdyby děti Světla dovolily, aby se ty zprávy dostaly ven. Předpokládám, že gardisté královny Morgasy by byli o něco šťastnější, kdyby našli bělokabátníky, než kdyby našli trolloky.“
„Válka,“ zamumlal Abell. „To, co tu máme, je už tak dost špatný, ale ty mluvíš o válce.“
„Možná to tak je,“ pravila vyrovnaně Verin. „Možná to tak je.“ Zamračila se tím přepracovaným způsobem, vylovila z váčku pero s ocelovým hrotem a malou, v kůži vázanou knížečku a otevřela malé kožené pouzdérko na opasku, v němž měla lahvičku s atramentem a sypátko s pískem. Nepřítomně si otřela pero o rukáv a začala psát do knížky i přesto, jak bylo nepohodlné psát za jízdy. Zdálo se, že si vůbec neuvědomuje, jak by tím mohla lidi kolem sebe znepokojit. Nejspíš si to ani neuvědomovala.
Pantáta Cauthon si neustále mumlal „válka", užasle a velmi tiše, a Faile Perrinovi položila na uklidněnou ruku na paži a v očích měla smutný výraz.
Pantáta al’Thor jenom zabručel. On už ve válce byl, aspoň jak Perrin slyšel, i když nevěděl kde a jak. Prostě někde mimo Dvouříčí, kam se vydal jako mladý muž, a vrátil se po letech se ženou a dítětem, s Randem. Jen pár lidí kdy Dvouříčí skutečně opustilo. Perrin pochyboval, že někdo z místních skutečně věděl, co to je válka, kromě toho, co se doslechli od formanů či kupců a jejich stráží a vozků. Perrin to však věděl. On válku viděl, tenkrát na Tomově Hlavě. Abell měl pravdu. To, co tu měli, bylo dost špatné, ale válce se to ani zdaleka nepodobalo.
Perrin se držel. Možná měla Verin pravdu. A možná jenom chtěla, aby přestal spekulovat. Jestli to, že Dvouříčí drancovali trolloci, byla past, tak to byla past na Randa, a Aes Sedai to musely vědět. To byla jedna z potíží s Aes Sedai. Dokázaly vám předhazovat „kdyby“ a „jestli", dokud jste si nebyli jisti, že vám jasně řekly to, co jenom naznačily. No, jestli to trolloci – nebo spíš ten, kdo je poslal, možná jeden ze Zaprodanců? – mínili jako past na Randa, tak se budou muset místo toho spokojit s Perrinem – prostým kovářem místo Draka Znovuzrozeného – a on nehodlal padnout do pasti.