Celé dopoledne pak jeli mlčky. V této oblasti stály statky daleko od sebe, někdy mezi nimi byla i celá míle či víc. Všechny do jednoho byly opuštěné, pole zdušená plevelem, dveře stodol se pohybovaly při každém závanu větru. Jen jediný statek byl vypálený, a z toho stály jen komíny, jako očazené prsty zvednuté z popela. Lidé, kteří tu zahynuli – Ayellinové, bratranci těch, kteří žili v Emondově Roli – byli pochováni pod hrušněmi za domem. Těch pár, které bylo možné najít. Abella bylo třeba nutit, aby o tom byl ochoten hovořit, a Tam to naprosto odmítl. Zřejmě si mysleli, že by ho to rozčílilo. On však věděl, čím se trolloci živí. Libovolným masem. Nepřítomně hladil sekeru, dokud ho Faile nevzala za ruku. Z nějakého důvodu to byla ona, kdo vypadal znepokojeně. Myslel si, že toho o trollocích ví víc.
Aielům se dařilo zůstat mimo dohled i mezi hájky, až na případy, kdy chtěli být viděni. Když Tam zamířil k východu, Gaul a obě Děvy zabočili s ním.
Jak předpovídal pantáta Cauthon, statek al’Seenových se objevil na dohled ve chvíli, kdy slunce bylo jen kousek před zenitem. Na dohled jinak nebyl jediný statek, i když se na severu a na východě daleko od sebe zvedaly šedé chocholy kouře z komínů. Proč se tu jen tak zdržovali? Kdyby trolloci zaútočili, jejich jedinou nadějí by bylo, že se na stejném místě ve stejnou dobu náhodou objeví bělokabátníci.
Když byl neuspořádaný statek ještě v dálce, Tam přitáhl koni otěže a zamával na Aiely, aby se k němu připojili. Navrhl jim, aby si našli místo, kde počkají, dokud ostatní neodjedou ze statku. „O Abellovi nebo o mně mluvit nebudou,“ vysvětloval, „ale vy tři byste vyvolali řeči i přes tu nejsilnější vůli na světě.“
To bylo mírně řečeno, s jejich zvláštními šaty a oštěpy, a když navíc dvě byly ženy. Každému z Aielů visel u pasu vedle toulce králík, i když Perrin nechápal, jak si našli čas k lovu, když se stále drželi před koňmi. Vlastně vypadali méně unavení než koně.
„To stačí,“ řekl Gaul. „Najdu si místo, kde sním svoje vlastní jídlo, a budu čekat, dokud nevyjdete.“ Obrátil se a okamžitě odklusal. Bain a Chiad si vyměnily pohled. Po chvíli Chiad pokrčila rameny a obě ho následovaly.
„Oni nejsou spolu?“ zeptal se Matův otec škrábaje se na hlavě.
„To je dlouhej příběh,“ odvětil Perrin. Bylo to lepší, než mu vykládat, že by se Chiad a Gaul mohli navzájem zabít kvůli krevní mstě. Doufal, že vodní přísaha stále platí. Musí se jednou Gaula zeptat, co to ta vodní přísaha vlastně je.
Statek al’Seenových byl velký, jako byly ostatně všechny statky ve Dvouříčí, se třemi vysokými stodolami a pěti úpravnami tabáku. Kamenný košár a prkenná ohrada pro černohlavé ovce byly velké jako některé pastviny a další ohrady oddělovaly dojné krávy s bílými skvrnami od černého masného skotu. V bahně se spokojeně válela prasata a všude se potulovaly slepice a u slušně velkého rybníčku kejhaly bílé husy.
První zvláštnost, které si Perrin všiml, byli chlapci na doškových střechách domu a stodol. Bylo jich asi osm nebo devět, a měli luky a toulce. Jakmile spatřili jezdce, zavolali dolů a ženy zahnaly děti dovnitř dřív, než si zastínily oči, aby se podívaly, kdo to vůbec přijíždí. Na dvoře se shromáždili muži, někteří s luky, jiní s vidlemi a háky na stahování dříví, které drželi jako zbraně. Příliš mnoho lidí. Až příliš mnoho, dokonce i na tak velké hospodářství. Perrin se zvědavě podíval na pantátu al’Thora.
„Jac k sobě vzal rodinu bratrance Wita,“ vysvětloval Tam, „protože jejich statek je moc blízko Západního polesí. A rodinu Flanna Lewina poté, co byl napaden jejich statek. Bělokabátníci trolloky sice zahnali dřív, než stačili vypálit víc než stodolu, ale Flann se rozhodl, že je čas odejít. Jac je dobrý chlap.“
Když vjeli na dvůr a lidé poznali Tama a Abella, ženy i muži se kolem nich seběhli s úsměvy a slovy na uvítanou, ještě než stačili sesednout. Když to uviděly děti, vyběhly z domu, a za nimi ženy, které se o ně staraly, přímo z kuchyně, ještě si otíraly ruce do zástěr. Byla tu všechna pokolení, od bělovlasé Astelle al’Seenové s ohnutými zády, která svou hůl používala častěji k tomu, aby někoho přetáhla po hřbetě, než jako oporu při chůzi, až po nemluvně v náručí zavalité mladé ženy se zářivým úsměvem.
Perrin tu zavalitou mladou ženu jen přejel pohledem, a pak se k ní prudce vrátil. Když opouštěl Dvouříčí, Laila Dernová byla hubená holka, která dokázala utancovat tři chlapce málem k smrti. Bývaly doby, kdy snil o tom, že se s Lailou ožení, a ona jeho city trochu opětovala. Pravda byla, že se toho držela déle než on. Naštěstí byla tolik zaujata svým děckem a ještě zavalitějším chlapíkem vedle sebe, že mu nevěnovala příliš velkou pozornost. Perrin muže vedle ní poznal také. Natley Lewin. Takže teď byla Laila Lewinová. Zvláštní. Nat nikdy neuměl tancovat. Děkuje Světlu za to, jak unikl, se Perrin ohlédl na Faile.
Zjistil, že nepřítomně popotahuje za Vlaštovčiny otěže, zatímco klisna se jí nosem jemně otírá o rameno. Faile však byla příliš zaujatá tím, jak se obdivně usmívala na Wila al’Seena, bratrance ze strany Devenského Průseku, aby si všímala svého koně, a Wil její úsměv opětoval. Byl to hezký mládenec, ten Wil. No, byl o rok starší než Perrin, ale vypadal příliš dobře, takže stále působil příliš chlapeckým dojmem. Když si Wil přišel do Emondovy Role zatancovat, všechna děvčata na něm mohla oči nechat a vzdychala. Právě jako teď Faile. Pravda, ona nevzdychala, ale její úsměv byl rozhodně pochvalný.
Perrin k ní přistoupil a položil jí ruku kolem ramen. Druhou ruku si opřel o sekeru. „Jak se máš, Wile?“ zeptal se a usmíval se, co měl sil. Nemělo smysl dávat Faile najevo, že žárlí. Ne že by žárlil.
„Skvěle, Perrine.“ Wil před ním uhnul očima a pohled mu padl na sekeru. Na okamžik vypadal nemocně. „Přímo skvěle.“ Vyhýbaje se dalšímu pohledu na Faile, odspěchal k lidem shromážděným kolem Verin.
Faile vzhlédla k Perrinovi, našpulila rty a pak ho jednou rukou jemně uchopila za vousy a zavrtěla hlavou. „Perrine, Perrine, Perrine,“ mumlala tiše.
Nebyl si vůbec jistý, co tím mínila, ale usoudil, že bude moudřejší se neptat. Vypadala, jako by sama nevěděla, jestli se zlobí nebo – mohlo ji to pobavit? Lepší bude, když se nebude muset rozhodovat.
Wil samozřejmě nebyl jediný, kdo se mu do očí díval jen úkosem. Zřejmě všichni, mladí či staří, ženy i muži, sebou trhli, když se mu poprvé podívali do očí. Stařičká panímáma al’Seenová do něj dloubla holí a tmavé oči se jí rozšířily překvapením, když zavrčel. Možná si myslela, že není skutečný. Nikdo však neřekl ani slovíčko.
Brzy byli koně odvedeni do jedné ze stodol – Tomas si svého šimla odvedl osobně. Zvíře zjevně nehodlalo strpět, aby se jeho otěží dotýkal někdo jiný – a všichni až na chlapce na střechách se natlačili do domu. Vešli se sem jen tak tak. Dospělí stáli v předním pokoji ve dvou řadách a Lewinové a al’Seenové byli promíseni bez ohledu na nějaký řád či postavení, děti držely jejich matky v náručí, nebo se ty starší stáhly ke dveřím a dívaly se dospělým mezi nohama.
Hosté dostali silný čaj a židle s vysokými opěradly a rákosovým výpletem, jen Verin a Faile dostaly vyšívané polštáře. Verin, Tomas a Faile vzbudili značný rozruch. Místností se neslo mumlání jako kejhání husí, a všichni na trojici zírali, jako by měli koruny, či mohli každou chvíli provést nějaké kouzlo. Cizinci byli ve Dvouříčí vždy předmětem zvědavosti. Tomasův meč zvláště vyvolával poznámky, sice téměř šeptané, ale Perrin jim snadno rozuměl. Meče tu nebyly běžné, alespoň před příchodem bělokabátníků ne. Někteří si mysleli, že je Tomas bělokabátník, jiní že urozený pán. Jeden chlapec, jenž Perrinovi sahal tak do pasu, se zmínil o strážcích, než ho dospělí se smíchem umlčeli.