Jakmile se hosté usadili, Jac al’Seen se postavil před široký, kameny obložený krb. Byl to rozložitý muž se širokými rameny, s méně vlasy, než měl pantáta al’Vere, a stejně šedými. Na krbové římse za jeho hlavou tikaly hodiny stojící mezi dvěma stříbrnými poháry, důkazy jeho úspěchu jako hospodáře. Když zvedl ruku, šum hlasů utichl, i když jeho bratranec Wit, vypadající jako jeho dvojče, až na to, že neměl vůbec žádné vlasy, a Flann Lewin, pokřivený, prošedivělý hubeňour připomínající tyčku, stejně umlčeli své rodiny.
„Paní Mathwin, urozená paní Faile,“ řekl Jac a neohrabaně se oběma uklonil, „jste tu vítány, jak dlouho si budete přát. Ale musím vás varovat. Víte o potížích, které máme na venkově. Nejlepší by pro vás bylo, kdybyste zamířily přímo do Emondovy Role nebo do Hlídky a zůstaly tam. Vesnice jsou příliš velké, aby jim někdo dělal potíže. Radil bych vám, abyste Dvouříčí opustily úplně, ale pochopil jsem, že děti Světla nedovolí nikomu překročit Taren. Nevím proč, ale tak to je.“
„Ale po venkově koluje tolik příběhů,“ namítla Verin mírně mrkajíc. „A ty by mi všechny unikly, kdybych zůstala ve vesnici.“ Aniž by jedenkrát zalhala, podařilo se jí vzbudit dojem, že do Dvouříčí přišla sbírat staré příběhy, stejně jako předtím Moirain, což teď vypadalo jako nesmírně dávno. Prsten s Velkým hadem měla ve váčku u pasu, i když Perrin pochyboval, že by někdo z místních vůbec poznal, co to je.
Elisa al’Seenová si uhladila bílou zástěru a vážně se na Verin usmála. I když neměla vlasy tak šedé jako její manžel, vypadala starší než Verin a její vrásčitá tvář měla mateřský výraz. Nejspíš si myslela, že je starší. „Je mi ctí mít pod střechou skutečného učence, ale Jac má pravdu,“ řekla pevně. „Opravdu jsi tu vítaná, ale až odjedeš, musíš zamířit přímo do vesnice. Cestování teď není bezpečné. To stejné platí pro urozenou paní,“ dodala k Faile. „Trolloci nejsou něco, čemu by dvě ženy měly čelit jen s hrstkou mužů na ochranu.“
„Promyslím si to,“ prohlásila Faile klidně. „A děkuju za tvou starostlivost.“ Usrkla čaje stejně bezstarostná jako Verin, jež se na Elisu usmála a zamumlala: „Venkovem koluje tolik příběhů.“ Faile přijala máslový koláček od jedné z al’Seenovic dívek, jež udělala pukrle a prudce se zarděla, přičemž však na Faile celou dobu civěla s nesmírným obdivem.
Perrin se v duchu usmál. V těch jezdeckých šatech ze zeleného hedvábí všichni Faile považovali za urozenou šlechtičnu, a on musel přiznat, že to zvládá přímo nádherně. Když chtěla. Dívka by ji nejspíš tolik neobdivovala, kdyby ji viděla při jednom z výbuchů vzteku, když dokázala jazykem stáhnout z kůže i vozku.
Panímáma al’Seenová se obrátila na manžela a zavrtěla hlavou. Faile ani Verin se přesvědčit nedají. Jac se podíval na Tomase. „Dokážeš je přesvědčit?“
„Já jdu tam, kam ona řekne,“ odvětil Tomas. Jak tam tak strážce seděl, s hrníčkem čaje v dlaních, pořád vypadal, jako by každou chvíli hodlal tasit meč.
Pantáta al’Seen si povzdechl a přesunul svou pozornost. „Perrine, většina z nás se s tebou setkala už dřív dole v Emondově Roli. Jistým způsobem tě známe. Alespoň víme, jaký jsi byl, než jsi vloni utekl. Slyšeli jsme spousty znepokojivých historek, ale Tam a Abell by tu podle mě nebyli, kdyby to byla pravda.“
Flannova žena Adina, baculatá paní se sebevědomým výrazem, si ostře odfrkla. „Já slyšela historky taky o Tamovi a Abellovi. A o jejich chlapcích taky, prej utekli s Aes Sedai. S Aes Sedai! A byl jich tucet! Všichni si pamatujem, jak Emondova Role shořela na popel. Světlo ví, co mohly mít za lubem. Taky jsem se doslechla, že Aes Sedai unesly to al’Vereovic děvče.“ Flann odevzdaně potřásl hlavou a omluvně se podíval na Jaca.
„Jestli tomu věříš,“ podotkl suše Wit, „tak už uvěříš všemu. Já mluvil s Marin al’Vereovou tak před dvěma týdny, a ona říkala, že jejich dcera odešla o svý vlastní vůli. A byla tam jen jedna Aes Sedai.“
„Co zde naznačuješ, Adino?“ Elisa al’Seenová si založila ruce v bok. „Tak ven s tím.“ V jejím hlase bylo víc než pouhý náznak „jen se opovaž".
„Já netvrdila, že tomu věřím,“ namítala honem Adina, „jen že jsem to slyšela. Jsou tu jistý otázky, které je třeba položit. Děti by ty tři nechtěly zavřít jen proto, že jejich jména vytáhly z klobouku.“
„Kdybys pro změnu poslouchala,“ prohlásila Elisa zcela pevně, „mohla bys pár odpovědí zaslechnout.“ Adina se jala upravovat sukně, ale i když si pro sebe cosi bručela, jinak se zdržela hlasitějších poznámek.
„Má ještě někdo něco?“ zeptal se Jac s jen tak tak zakrytou netrpělivostí. Když nikdo nepromluvil, pokračoval sám. „Perrine, nikdo nevěří, že jsi temný druh, o nic víc, než že jimi jsou Tam a Abell.“ Vrhl na Adinu tvrdý pohled a Flann položil ženě ruku na rameno. Adina mlčela, ale rty se jí pohybovaly. Jac si cosi zabručel, než pokračoval. „Přesto, Perrine, máme myslím právo slyšet, proč bělokabátníci říkají to, co říkají. Obvinili tebe, Mata Cauthona a Randa al’Thora z toho, že jste temní druzi. Proč?“
Faile rozzlobeně otevřela ústa, ale Perrin na ni mávl, aby zůstala zticha. To, že poslechla, jej natolik překvapilo, že na ni chvíli jenom zíral, než znovu promluvil. Možná byla nemocná. „Bělokabátníkům stačí málo, pantáto al’Seene. – Když se nepokloníš a neklekneš a obloukem se jim nevyhneš, musíš být temnej druh. Nevím, proč si myslí, že jimi jsou Rand a Mat.“ To byla prostá pravda. Kdyby bělokabátníci věděli, že Rand je Drak Znovuzrozený, bohatě by jim to stačilo, ale oni to vědět nemohli. Mat ho zcela mátl. Musela to být Fainova práce. „Já sám jsem jich pár zabil.“ Kupodivu ho vzdechy, které proběhly místností, nepřinutily, aby se v duchu přikrčil, ani pomyšlení na to, co spáchal. „Zabili mi přítele a byli by zabili i mě. Prostě jsem to nemohl nechat jen tak. To je tak ve zkratce všechno.“
„Chápu, proč ses nenechal zabít,“ poznamenal pomalu Jac. Dokonce i s trolloky kolem nebyli lidé z Dvouříčí zvyklí na zabíjení. Před několika lety jedna žena zavraždila svého manžela, protože se chtěla provdat za jiného muže. To bylo naposledy, pokud Perrin věděl, co někdo ve Dvouříčí zahynul násilnou smrtí. Do příchodu trolloků.
„Děti Světla,“ ozvala se Verin, „jsou velmi dobré v jedné věci. Jak přimět lidi, kteří si byli celý život sousedy, začít podezírat jeden druhého.“ Všichni sedláci se na ni podívali a někteří po chvíli přikývli.
„Jak jsem slyšel, mají s sebou jednoho muže,“ promluvil znovu Perrin. „Padana Faina. Toho formana.“
„To jsme taky slyšeli,“ řekl Jac. „Ale prý si dneska říká jinak.“
Perrin kývl. „Ordeith. Ale ať Fain nebo Ordeith, on je temný druh. Tolik sám přiznal. Přiznal, že vloni o Jarnících přivedl trolloky do Emondovy Role. A jezdí s bělokabátníky.“
„To se ti snadno řekne,“ vyjela ostře Adina Lewinová. „Každýho můžeš označit za temnýho druha.“
„Tak komu věříte?“ zeptal se Tomas. „Těm, kteří přišli před pár týdny a pozatýkali lidi, které znáte, a vypálili jejich statky? Nebo mladému muži, který tu mezi vámi vyrostl?“
„Já nejsem žádnej temnej druh, pantáto al’Seene,“ prohlásil Perrin, „ale jestli chceš, abych odešel, půjdu.“
„Ne,“ řekla rychle Elisa a vrhla na manžela významný pohled. A na Adinu tak mrazivý, že druhá žena spolkla to, co chtěla říci.
„Ne. Jsi tu vítaný, můžeš zůstat, jak dlouho chceš.“ Jac zaváhal, a pak kývl na souhlas. Elisa přistoupila blíž, podívala se na Perrina a položila mu ruce na ramena. „Cítíme s tebou,“ prohlásila tiše. „Tvůj táta byl dobrý člověk. A tvoje máma byla moje přítelkyně a skvělá žena. Vím, že by chtěla, abys zůstal s námi, Perrine. Děti Světla sem zavítají jen zřídka, a pokud ano, kluci na střeše nás varují dost dopředu, aby ses mohl schovat na půdě. Budeš tu v bezpečí.“
Myslela to vážně. Opravdu to myslela vážně. A když se Perrin podíval na pantátu al’Seena, ten znovu přikývl. „Děkuju,“ řekl Perrin se staženým hrdlem. „Ale mám... něco na práci. O něco se musím postarat.“
Elisa si povzdechla a jemně ho poplácala. „Ovšem. Jen si dej pozor, ať si přitom... neublížíš. No, aspoň tě pošlu na cestu s plným žaludkem.“
V domě nebylo dost stolů, aby všichni mohli u oběda sedět. Kolem dokola se podávaly misky s dušeným jehněčím a krajíce chleba a připomínky, ať nikdo nic nepokape, a všichni jedli tam, kde zrovna seděli nebo stáli. Než dojedli, vřítil se dovnitř hubený kluk, jemuž zápěstí čouhala z rukávů, s lukem vyšším, než byl sám. Perrin měl dojem, že je to Win Lewin, ale nebyl si jist. Chlapci v jeho věku rostli hrozně rychle. „Je to urozený pán Luc,“ vykřikoval hubený hoch vzrušeně. „Urozený pán Luc přijíždí.“