„Ne,“ řekla rychle Elisa a vrhla na manžela významný pohled. A na Adinu tak mrazivý, že druhá žena spolkla to, co chtěla říci.
„Ne. Jsi tu vítaný, můžeš zůstat, jak dlouho chceš.“ Jac zaváhal, a pak kývl na souhlas. Elisa přistoupila blíž, podívala se na Perrina a položila mu ruce na ramena. „Cítíme s tebou,“ prohlásila tiše. „Tvůj táta byl dobrý člověk. A tvoje máma byla moje přítelkyně a skvělá žena. Vím, že by chtěla, abys zůstal s námi, Perrine. Děti Světla sem zavítají jen zřídka, a pokud ano, kluci na střeše nás varují dost dopředu, aby ses mohl schovat na půdě. Budeš tu v bezpečí.“
Myslela to vážně. Opravdu to myslela vážně. A když se Perrin podíval na pantátu al’Seena, ten znovu přikývl. „Děkuju,“ řekl Perrin se staženým hrdlem. „Ale mám... něco na práci. O něco se musím postarat.“
Elisa si povzdechla a jemně ho poplácala. „Ovšem. Jen si dej pozor, ať si přitom... neublížíš. No, aspoň tě pošlu na cestu s plným žaludkem.“
V domě nebylo dost stolů, aby všichni mohli u oběda sedět. Kolem dokola se podávaly misky s dušeným jehněčím a krajíce chleba a připomínky, ať nikdo nic nepokape, a všichni jedli tam, kde zrovna seděli nebo stáli. Než dojedli, vřítil se dovnitř hubený kluk, jemuž zápěstí čouhala z rukávů, s lukem vyšším, než byl sám. Perrin měl dojem, že je to Win Lewin, ale nebyl si jist. Chlapci v jeho věku rostli hrozně rychle. „Je to urozený pán Luc,“ vykřikoval hubený hoch vzrušeně. „Urozený pán Luc přijíždí.“
33
Nové tkanivo ve vzoru
Urozený pán vstoupil téměř těsně za chlapcem. Byl to vysoký, širokoramenný muž ve středních letech, s tvrdou, hranatou tváří a tmavě rusými vlasy s bílými prameny na spáncích. V tmavomodrých očích měl poněkud nadutý výraz a rozhodně vypadal každým coulem jako šlechtic, v dobře střiženém zeleném kabátci, s nenápadnou výšivkou zlatých spirál na rukávech, a v jezdeckých rukavicích vyšívaných zlatou nití. Pochvu meče měl také vykládanou zlatem, stejně jako svršky naleštěných holínek. Nějak se mu podařilo, že i prostý vstup do dveří u něj vypadal velkolepě. Perrinovi se na první pohled nelíbil.
Všichni al’Seenové a Lewinové se hromadně vrhli urozeného pána přivítat, muži, ženy i děti se kolem něj seběhli se širokými úsměvy, klaněli se a žvanili o tom, jaká je to pro ně čest, že sem zavítal, jak velkou čest jim prokázal samotný hledač valerského rohu. Zřejmě je to velice vzrušovalo. Urozený pán pod stejnou střechou mohl znamenat vzrušení, ale jeden z těch, kteří přísahali, že budou pátrat po bájném valerském rohu – to byl námět pro příběhy. Perrin si nemyslel, že někdy viděl dvouříčské lidi se k někomu lísat, ale teď k tomu měli velice blízko.
Urozený pán Luc to bral jako naprostou samozřejmost, možná i nedostačující. Vlastně jako by pro něj spíš bylo dost únavné to snášet. Sedláci to však zřejmě neviděli, nebo možná prostě nepoznali ten mírně vyčerpaný výraz a lehce blahosklonný úsměv. Možná si jenom mysleli, že tak se chovají všichni urozenci. Pravda byla, že jich to mnoho dělalo, ale Perrina dráždilo dívat se na to, jak to snášejí tito lidé – jeho lidé.
Když začal zmatek opadat, Jac a Elisa představili své hosty – až na Tama a Abella, kteří se s ním již setkali – urozenému pánu Lucovi z rodu Chiendelna a vykládali, že jim radil, jak se bránit proti trollokům, že je povzbuzoval, aby se postavili bělokabátníkům a bránili se sami. Ostatní v místnosti to doprovázeli pochvalným mručením. Kdyby si ve Dvouříčí volili krále, urozený pán Luc by byl měl za sebou všechny al’Seeny a Lewiny do posledního. A on to dobře věděl. Jeho napohled znuděná nálada mu však nevydržela dlouho.
Při prvním pohledu na Verininy hladké líce se škrobeně narovnal a pohledem sjel na její ruce tak rychle, že si toho mnozí ani nevšimli. Málem upustil své vyšívané rukavice. Baculatá, v prostých šatech, Verin by klidně prošla jako další selka, ale on zcela očividně poznal bezvěkou tvář Aes Sedai, když nějakou uviděl. Nebyl zrovna štěstím bez sebe, že tu jednu z nich vidí. Koutek oka mu zacukal, když poslouchal, jak ji panímáma al’Seenová označuje za „paní Mathwin", „učenou ženu z daleka".
Verin se na něj usmála, jako by podřimovala. „Potěšení,“ zamumlala. „Rod Chiendelna. Odkud pochází? Zní to jako z Hraničních států.“
„Nic tak velkolepého,“ opáčil Luc rychle a ostražitě se jí uklonil, i když jen maličko.
„Vlastně pochází z Murandy. Menší rod, ale hodně starý.“ Vypadal znepokojeně, když od ní musel odtrhnout oči kvůli ostatnímu představování.
Na Tomase se skoro ani nepodíval. Musel v něm poznat strážce „paní Mathwin", ale přesto ho pominul stejně zřetelně, jako by to vykřičel nahlas. To bylo velice zvláštní. Ať byl Luc s mečem jak chtěl dobrý, nikdo nebyl tak dobrý, aby jen tak pominul strážce. Nadutost. Ten chlapík jí měl dost pro deset mužů. Co se Perrina týkalo, jasně to ukázal na Faile.
Úsměv, který jí Luc předvedl, byl rozhodně víc než jen sebevědomý. Taky byl důvěrný a hřejivý. Vlastně byl o polovinu obdivnější a hřejivější, než být musel. Uchopil její ruku do svých, sklonil se nad ní a podíval se jí do očí, jako by jí chtěl nahlédnout do hlavy. Perrin měl na okamžik dojem, že se na něj ani nepodívá, ale ona místo toho jeho pohled opětovala a celá ruměná předstírala chlad. Jen lehce sklonila hlavu.
„Já jsem také hledač rohu, můj pane,“ pravila a znělo to trochu, jako by nemohla popadnout dech. „Myslíš, že ho najdeš tady?“
Luc zamrkal a pustil její ruku. „Možná, má paní. Kdo může říci, kde by mohl valerský roh býti?“ Faile se zatvářila trochu překvapeně – možná zklamaně – jak náhle ztratil zájem.
Perrin se tvářil neutrálně. – Jestli se chtěla usmívat na Wila al‘Seena a červenat před hloupými pány, klidně mohla. Mohla ze sebe dělat husu, co se jí ráčilo, i zírat na každého muže, kterého potká. Takže Luc chtěl vědět, kde je valerský roh? Ten byl schovaný v Bílé věži, tam byl. Perrina to ponoukalo, aby to tomu chlapíkovi prozradil, jen aby ho viděl, jak zoufale skřípe zuby.
Byl-li Luc překvapen tím, koho našel pod al’Seenovic střechou, jeho reakce na Perrina byla přinejmenším zvláštní. Při pohledu na Perrinův obličej sebou trhl a v očích se mu mihlo zděšení. Ve chvilce to bylo pryč, maskováno vrchnostenskou povýšeností, až na to, že mu divoce cukal koutek levého oka. Potíž byla, že to nedávalo smysl. Perrin si byl jist, že to nebylo tím, že by Luca zarazily jeho oči. Spíš jako by ho ten chlapík znal a překvapilo ho, že ho vidí tady, ale on tohoto Luca v životě neviděl. Víc než to, byl by se vsadil, že se ho Luc bojí. Vůbec to nedávalo smysl.
„To urozený pán Luc navrhl, aby chlapci hlídali na střeše,“ vykládal Jac. „Žádný trollok se sem nedostane, aby nás mládenci nevarovali.“
„To je nějaký varování,“ podotkl Perrin suše. Tohle byl příklad rady velkého urozeného pána Luca? „Trolloci potmě vidí jako kočky. Dostali by se k vám a vykopli by dveře dřív, než by kluci stačili zařvat.“
„Děláme, co můžeme,“ štěkl Flann. „Přestaň nás děsit. Jsou tu děti. Urozený pán Luc nám aspoň nabídl užitečný rady. Byl u nás den předtím, než trolloci zaútočili, aby viděl, jestli jsem všechny dobře rozmístil. Krev a popel, kdyby nebylo jeho, byli by nás trolloci všechny pobili.“
Luc se tvářil, jako by tu chválu neslyšel. Ostražitě pozoroval Perrina, přičemž si pohrával s rukavicemi a strkal je za přezku se zlatou vlčí hlavou na opasku závěsu s mečem. Faile ho také sledovala a mírně se mračila. Perrin si jí nevšímal.