„Myslel jsem, že vás zachránili bělokabátníci, pantáto Lewine. Myslel jsem, že hlídka bělokabátníků dorazila na poslední chvíli a trolloky zahnala.“
„No, to udělali.“ Flann si hladil prošedivělé vlasy. „Ale urozený pán Luc... Kdyby byli bělokabátníci nedorazili, mohli jsme... Aspoň se nás nesnažil vyděsit,“ zamumlal.
„Tak vás nevyděsil,“ prohodil Perrin. „Ale trolloci děsí mě. A bělokabátníci od vás drží trolloky dál. Když můžou.“
„Ty to chceš připsat bělokabátníkům?“ Luc Perrina připíchl studeným pohledem, jako by konečně našel slabé místo, které hodlal využít. „A kdo je podle tebe zodpovědný za ty Dračí špičáky naškrábané lidem na dveřích? Ó, oni nikdy nedrželi uhel v ruce, ale stojí za tím. Lezou do domů těchto dobrých lidí, kladou otázky a vyžadují odpovědi, jako by to byla jejich vlastní střecha. Já říkám, že tito lidé jsou svými vlastními pány, ne psy, kteří přiběhnou na bělokabátnické zavolání. Ať hlídkují po krajině – to je dobře – ale postav se jim u dveří a řekni jim, na čí půdě stojí. To říkám já. Jestli chceš být bělokabátnickým psem, buď si, ale nezáviď těmto lidem jejich svobodu.“
Perrin před Lucem neuhnul pohledem. „Já bělokabátníky v lásce nemám. Chtějí mě přece pověsit, nebo jsi to neslyšel?“
Vysoký šlechtic zamrkal, jako by to opravdu neslyšel, nebo na to zapomněl, jak byl dychtiv si na Perrina vyskočit. „Tak co přesně tedy navrhuješ?“
Perrin se k němu obrátil zády, došel ke krbu a postavil se před něj. Nehodlal se s Lucem hádat. Ať to slyší všichni. Rozhodně se na něj všichni dívali. Řekne, co si myslí, a tím to skončí. „Jste závislí na bělokabátnících a musíte doufat, že udrží trolloky dál od vás, doufat, že přijdou včas, jestli trolloci zaútočí. Proč? Protože se každý chlap snaží zůstat na vlastním statku, pokud to jde, nebo se drží co nejblíž, pokud to nejde. Jste vlastně stovka malejch hloučků, jako hrozny připravený k očesání. A dokud to bude tak, dokud se musíte modlit, aby bělokabátníci dokázali udržet trolloky dál od vašeho vína, nemáte jinou možnost, než je nechat dávat otázky, co chtějí oni, a vyžadovat od vás odpovědi. Musíte stát stranou a dívat se, jak odvlíkají nevinný lidi. Nebo si snad někdo z vás tady myslí, že Haral a Alsbet Luhhanovi jsou temní druzi? Nebo Natti Cauthonová? Bodewhin a Eldrin?“ Abell sledoval místnost s výrazem, který každého varoval, aby byť jen naznačil, že si to myslí, ale nebylo to nutné. Dokonce i Adina Lewinová věnovala pozornost cele Perrinovi. Luc se na něho mračil, pokud zrovna nesledoval, jak se tváří lidé natlačení v místnosti.
„Vím, že Natti a Alsbet a ostatní zatknout neměli,“ řekl Wit, „ale už se stalo.“ Přejel si dlaní holou hlavu. „Teda pokud je nepřimějeme, aby je nechali jít. Ale od tý doby, jak jsem slyšel, už nikoho jinýho nezatkli.“
„Myslíš, že to znamená, že už s tím skončili?“ zeptal se Perrin. „Opravdu si myslíš, že se spokojí s Cauthony a Luhhany? S vypálenými dvěma statky? Kteří z vás budou další na řadě? Možná proto, že někdo řekne něco špatnýho, nebo jen aby z něj udělali odstrašující příklad. Příště by mohli zapalovat bělokabátníci, a ne trolloci. Nebo vám možná za noci naškrábou na dveře Dračí špičák. Vždy se najdou lidi, co takovým věcem věří.“ Několik očí se stočilo na Adinu, která zašoupala nohama a nahrbila se. „I kdyby to jen znamenalo, že se budete muset tahat za kštici pokaždý, když kolem projde bělokabátník, opravdu chcete žít takhle? A co vaše děti? Jste vydaný na milost trollokům, na milost bělokabátníkům a na milost každýmu, kdo proti vám bude něco mít. A dokud na vás jedni mají páku, mají ji všichni tři. Schováváte se ve sklepě a doufáte, že vás jeden vzteklej pes ochrání před druhým, doufáte, že se tam za noci neprotáhnou krysy a nepohryžou vás.“
Jac si vyměnil ustaraný pohled s Flannem a Witem i s dalšími muži v místnosti, a pak pomalu řekclass="underline" „Jestli si myslíš, že to děláme špatně, tak co navrhuješ?“
Perrin tuto otázku nečekal – byl si jist, že se rozzlobí – ale pokračoval dál a řekl jim, co si myslí. „Seberte lidi. Sežeňte ovce a krávy, slepice, prostě všechno. Sežeňte je a odveďte je někam, kde budou v bezpečí. Jděte do Emondovy Role. Nebo do Hlídky, ta je blíž, i když tak se dostanete přímo pod nos bělokabátníků. Dokud bude padesát lidí tady a dvacet támhle, jste kořist a trollokům stačí ji jen sebrat. Když vás budou pohromadě stovky, máte šanci, a to takovou, která nezávisí na tom, jestli ohýbáte hřbet před bělokabátníkama.“ Tohle vyvolalo bouři, kterou očekával.
„Opustit úplně moje hospodářství!“ hulákal Flann, zatímco Wit křičeclass="underline" „Ty jsi zešílel!“ Slova se z nich řinula jedno přes druhé, i z jejich bratrů a bratranců.
„Odejít do Emondovy Role? Už teď jsem moc daleko, abych moh udělat víc, než jen jednou denně zkontrolovat pole!“
„Plevel všechno udusí!“
„Nevím, jak budem sklízet, už jak je to teď!“
„...jestli bude pršet...!“
„...snažíme se přestavět...!“
„...tabák shnije...!“
„...musel jsem nechat stříž...!“
Perrin udeřil prudce pěstí do krbové římsy nad ohništěm, aby je zarazil. „Neviděl jsem jediný pole zdupaný nebo vypálený, ani jedinej dům nebo stodolu spálenou, pokud uvnitř nebyli lidi. Trolloci chtějí lidi. A když něco stejně spálí? Můžete zasadit novou úrodu. Kámen a maltu můžete předělat. Můžete ale předělat tohle?“ Ukázal na Lailino dítě, které si ona okamžitě přitiskla k prsům a zlobně se na něj zamračila, jako by ho sám ohrožoval. Pohled, který vrhla na manžela a Flanna však byl vyděšený. Ozval se šum znepokojených hlasů.
„Odejít,“ bručel Jac a vrtěl nespokojeně hlavou. „Já nevím, Perrine.“
„Je to tvoje volba, pantáto al’Seene. Země tu bude pořád, až se vrátíte. Tu trolloci odnýst nemůžou. Mysli na to, jestli to samý platí i pro tvou rodinu.“
Šum se změnil v hukot. Mnoho žen se začalo hádat s manželi, většinou ty, které u sebe měly nějaké dítě. Žádný z mužů se zřejmě nevzpíral.
„Zajímavý plán,“ pronesl Luc a pozorně si Perrina prohlížel. Z jeho výrazu se nedalo poznat, zda s tím souhlasí či nikoliv. „Budu se dívat, jak se to vyvine. A teď, pantáto al’Seene, se musím znovu vydat na cestu. Jen jsem se tu zastavil, abych viděl, jak se vám vede.“ Jac a Elisa ho vyprovodili ke dveřím, ale ostatní byli příliš zabraní do hovoru, aby mu věnovali pozornost. Luc odešel se stisknutými rty. Perrin měl pocit, že jeho odchody bývaly obvykle stejně velkolepé jako jeho příchody.
Jac přešel ode dveří přímo k Perrinovi. „Je to smělý plán. Připouštím, že mě netěší představa, že budu muset opustit statek, ale mluvíš rozumně. Jenom nevím, co si z toho vyberou děti Světla. Připadají mi jako pěkně podezíravá cháska. Mohly by si myslet, že proti nim něco kujeme, když budeme všichni pohromadě.“
„Ať si to myslí,“ odtušil Perrin. „Vesnice plná lidí se může řídit Lucovou radou a říct jim, aby se starali o svý věci někde jinde. Nebo by bylo podle tebe lepší zůstat zranitelný jen proto, abyste si zachovali přízeň bělokabátníků, jak vám ji projevují?“
„Ne. Ne, chápu, co máš na mysli. Přesvědčil jsi mě. A zdá se, že i ostatní.“
Opravdu to tak vypadalo. Tichý hovor pomalu umlkal, ale jen proto, že se všichni zřejmě dohodli. Kupodivu i Adina, která teď hlasitými rozkazy posílala dcery, aby šly okamžitě balit. Dokonce Perrinovi věnovala neochotné kývnutí.
„Kdy chcete odejít?“ zeptal se Perrin Jaca.
„Jakmile se všichni připraví. Do západu slunce se můžeme dostat na statek Jona Gaelina u Severní silnice. Řeknu Jonovi to, cos řekl ty nám, a taky všem až do Emondovy Role. Tam to bude lepší než v Hlídce. Když se chceme dostat z dosahu bělokabátníků, stejně jako trolloků, lepší bude nesedět jim přímo pod nosem.“ Jac se prstem podrbal ve věnečku řídkých vlasů. – „Perrine, sice si nemyslím, že by děti Světla skutečně ublížily Natti Cauthonové a děvčatům nebo Luhhanovým, ale dělá mi to starosti. Jestli si pomyslí, že máme něco zalubem, kdo to pozná?“