„Hodlám je osvobodit, hned jak to bude možné, pantáto al’Seene. A taky všechny, který bělokabátníci zajali.“
„Smělý plán,“ zopakoval Jac. „No, radši bychom měli vyrazit, jestli chceme do západu slunce dorazit k Jonovi. Jdi se Světlem, Perrine.“
„To je velice smělý plán,“ řekla Verin, která přišla, když pantáta al’Seen odspěchal volaje rozkazy, aby byly přitaženy vozy a lidé si zabalili, co jen unesou. Verin si Perrina se zájmem prohlížela s hlavou nakloněnou na stranu, stejně jako Faile po jejím boku. Faile se tvářila, jako by ho nikdy předtím neviděla.
„Nevím, proč tomu tak všichni říkají,“ zavrčel Perrin. „Totiž plán. Ten Luc plácal hlouposti. Odepřít bělokabátníkům vstup. Kluci na střeše, aby dávali pozor na trolloky. Pár otevřených vrátek ke katastrofě. Já jsem na to jenom poukázal. Přesně tohle měli udělat hned na začátku. Ten chlap...“ Zarazil se, aby neřekl, že ho Luc dráždil. Ne, když tu stála Faile. Mohla by to špatně pochopit.
„Ovšem,“ pravila velice mírně Verin. „Neměla jsem příležitost vidět to předtím. Nebo jsem možná měla, a nevěděla jsem to.“
„O čem to tu mluvíš? Cos neviděla?“
„Perrine, když jsme přijeli, tito lidé byli připraveni se udržet za každou cenu. Tys použil zdravý rozum a silné city, ale myslíš, že to stejné ode mne by jimi pohnulo? Nebo třeba od Tama či Abella? Z nás všech ty první musíš vědět, jak umínění lidé ve Dvouříčí umějí být. Ty jsi změnil běh událostí, které by Dvouříčí bez tebe nabralo. A to jenom pár slovy pronesenými v... podráždění? Ta’veren opravdu vtahují lidské životy do svého vzoru. Fascinující. Jenom doufám, že budu mít nějakou příležitost znovu sledovat Randa.“
„Ať je to cokoliv,“ zabručel Perrin, „je to k dobrýmu. Čím víc lidí bude pohromadě na jednom místě, tím budou ve větším bezpečí.“
„Ovšem. Rand má ten meč, předpokládám?“
Perrin se zamračil, ale neměl důvod jí to neříkat. Věděla o Randovi, a věděla, co pro něj Tear znamená. „Má ho.“
„Dávej si pozor na Alannu, Perrine.“
„Cože?“ Rychlé změny předmětu hovoru od Aes Sedai ho začínaly mást. Zvláště když mu říkala to, nač již sám myslel, a doufal, že to před ní udrží v tajnosti. „Proč?“
Verinin výraz se nezměnil, ale její tmavé oči náhle byly jasné a pronikavé. „Ve Věži je mnoho... záměrů. Ne všechny jsou špatné, ani zdaleka ne, ale občas se to dá těžko poznat, dokud není pozdě. A i ten nejlepší plán často dovolí, aby pár vláken ve vzoru prasklo. Při pletení košíku se vždycky pár proutků zlomí a zahodí. A ta’veren by znamenal užitečný proutek ve všech možných plánech.“ Stejně náhle se zatvářila, jako by byla poněkud zmatena ruchem, panujícím kolem nich, a mnohem spokojenější s knihou či vlastními myšlenkami než se skutečným světem. „Ten pantáta al’Seen tedy rozhodně nemarní čas, že? Měla bych se podívat, jestli by nemohl někoho postrádat, aby nám došel pro koně.“
Když hnědá sestra odešla, Faile se otřásla. „Občas mě Aes Sedai... vyvádějí z míry,“ zabručela.
„Vyvádějí tě z míry?“ podivil se Perrin. „Mě většinu času děsí k smrti.“
Faile se tiše zasmála a začala si pohrávat s knoflíkem na jeho kabátci, přičemž si knoflík pečlivě prohlížela. „Perrine, já jsem... se chovala... hloupě.“
„Co tím myslíš?“ Vzhlédla k němu – přičemž mu knoflík málem utrhla – a on spěšně dodaclass="underline" „Ty se chováš skoro nejmíň hloupě ze všech lidí, co znám.“ A zaťal zuby dřív, než připojil „většinou", a hned byl rád, že to udělal, protože ona se usmála.
„To je od tebe hezký, že to říkáš, ale je to pravda.“ Poplácala knoflík a začala mu upravovat kabátec – který to vůbec nepotřeboval – a uhlazovat klopy – které to vůbec nepotřebovaly. „Tys byl jako praštěný,“ mluvila poněkud příliš rychle „jenom proto, že se ten mladý muž na mě díval – vážně, je trochu moc jako chlapec, vůbec ne jako ty – takže mě napadlo, že tě přinutím žárlit – jenom trošičku – když budu předstírat – jenom předstírat – že mě přitahuje urozený pán Luc. Neměla jsem to dělat. Odpustíš mi?“
Snažil se vyznat v té změti slov. Bylo dobře, že Wila považovala za mladého – kdyby se on pokusil nechat si narůst vousy, byly by nejspíš jako chmýří – ale nezmínila se o tom, jak Wilův pohled opětovala. A jestli předstírala, že ji Luc přitahuje, tak proč se tolik červenala? „Jasně, že ti odpouštím,“ prohlásil. Jí se v očích objevilo nebezpečné světélko. „Totiž, není co odpouštět.“ Pokud něco, tak to světélko zaplálo ještě jasněji. Co chtěla, aby řekl? „Odpustíš ty mně? Když jsem se tě snažil od sebe odehnat, řekl jsem věci, který jsem neměl. Odpustíš mi to?“
„Tys řekl něco, co je potřeba odpouštět?“ zeptala se sladce, a Perrin okamžitě pochopil, že má potíže. „Nenapadá mě, co by to mohlo být, ale zvážím to.“
Ona to zváží? Teď mluvila skoro jako šlechtična. Možná její otec pracoval pro nějakého urozeného pána, tak mohla nastudovat, jak mluví urozené dámy. Perrin neměl ponětí, co tím myslela. Ale byl si jist, že to brzy zjistí.
Byla to úleva, vyšplhat se uprostřed zmatku, panujícím při připřahání spřežení k vozům, kdy se lidé hádali, jestli mají vzít tohle nebo tamto, a děti honily slepice a husy a svazovaly jim nohy, aby je bylo možné naložit na vozy, Tanečníkovi do sedla. Chlapci už odháněli dobytek na východ a další vyháněli ovce z košáru.
Faile se ani jediným slůvkem nezmínila o tom, co bylo řečeno uvnitř. Vlastně se na něj spokojeně usmívala, srovnávala chov ovcí zde a v Saldeii, a když jí jedna z dívek přinesla kytičku malých červených kvítků, byly to srdcovky, snažila se mu jich pár vplést do vousů a smála se jeho snaze jí v tom zabránit. Zkrátka, málem kvůli ní vyskočil z kůže. Potřeboval si znovu promluvit s pantátou Cauthonem.
„Jdi se Světlem,“ řekl jim pantáta al’Seen znovu, právě když chtěli vyjet, „a dej pozor na chlapce.“
Čtyři mladí muži se rozhodli, že pojedou s nimi, na kosmatých koních, ani zdaleka tak dobrých, jako byli ti, na nichž jeli Tam a Abell. Perrin si nebyl jist, proč by na ně měl dávat pozor zrovna on. Všichni byli starší než on, i když ne o moc. Wil al’Seen byl jedním z nich, další byl jeho bratranec Ban, jeden z Jacových synů, jenž měl ten největší nos z celé rodiny, a dva Lewinovic chlapci, Tell a Dannil, kteří tolik připomínali Flanna, že mohli být klidně jeho synové místo synovci. Perrin se jim to snažil rozmluvit, zvláště když dali jasně najevo, že chtějí pomoci osvobodit Cauthonovy a Luhhanovy z rukou bělokabátníků. Zřejmě si mysleli, že je to otázka toho, vjet do tábora dětí Světla a vyžádat si, aby byli všichni propuštěni. Postavit se jim čelem, tak to Tell nazval, a Perrinovi z toho málem vstávaly vlasy na hlavě. Příliš často naslouchali vyprávěním kejklířů. Příliš často naslouchali hlupákům, jako byl Luc. Tušil, že Wil má i jiný důvod, i když se snažil předstírat, že Faile neexistuje, ale ostatní byli i bez toho dost špatní.