Nikdo jiný nic nenamítal. Tama a Abella zřejmě zajímalo jen to, že všichni umějí používat luky, které nesli, a udrží se na koni. Verin to jenom sledovala a dělala si poznámky do knížečky. Tomas se tvářil pobaveně a Faile se naprosto věnovala pletení věnečku ze srdcovek, který, jak se ukázalo, byl pro Perrina. Ten si povzdechl a přehodil věneček přes hrušku sedla. „Postarám se o ně, jak nejlíp to půjde, pantáto al’Seene,“ slíbil.
Míli od al’Seenovic statku měl dojem, že by se mohl jednoho či dvou zbavit přímo na místě, když se z houští náhle vynořil Gaul, Chiad a Bain a poklusali, aby se k nim mohli připojit. Mohl o ně přijít díky aielským oštěpům. Wil a jeho přátelé se na Aiely jenom podívali, a začali spěšně nasazovat šípy na luky. Aielové, aniž vypadli z rytmu, měli vmžiku oštěpy připravené a tváře zahalené. Trvalo chvíli, než se všechno vyjasnilo. Když to Gaul a obě Děvy konečně pochopili, zřejmě to považovali za ohromný vtip a zařvali smíchy. To Lewinovy a al’Seenovy vyvedlo z míry stejně, jako když zjistili, že ti tři jsou Aielové, a dva z nich navíc ženy. Wil Bain a Chiad věnoval úsměv a ony si vyměnily pohled a krátce kývly. Perrin nevěděl, oč tu jde, ale rozhodl se, že to nechá být, leda by se Wil rozhodl, že si nechá podříznout krk. Bylo dost času to zarazit, kdyby některá z Aielanek skutečně vytáhla nůž. Koneckonců, Wil by se mohl přiučit pár věcí o úsměvech.
Perrin hodlal dorazit do Hlídky, jak nejrychleji to půjde, ale o míli či víc na sever od al’Seenova hospodářství zahlédl jeden z těch několika málo statků, kde z komínů stoupal kouř. Tam je vedl tak, že lidé kolem domů byli jen stíny. Avšak ne pro Perrinovy oči. On na dvoře rozeznával děti. A Jac al’Seen byl jejich nejbližší soused. Tedy byl, až dodnes. Zaváhal a pak pobídl Tanečníka směrem k domům. Nejspíš to nebude k ničemu dobré, ale musel to zkusit.
„Co to děláš?“ zeptal se Tam zamračeně.
„Chci jim dát stejnou radu, jako jsem dal pantátovi al’Seenovi. Nezabere to ani minutku.“
Tam kývl a ostatní zabočili za ním. Verin si Perrina zamyšleně prohlížela. Aielové se kousek od statku odpojili, aby počkali o něco dál na sever. Gaul klusal kousek stranou od obou žen.
Perrin Torfinnovy neznal, ani oni jeho, ale k jeho překvapení, jakmile opadlo vzrušení z příchodu cizinců a obhlížení Tomase, Verin a Faile, vyslechli ho a začali zapřahat koně do dvou vozů a dvou kár s vysokými koly dřív, než Perrin s ostatními odjel.
Ještě třikrát se zastavil, když je cesta přivedla blíž ke statku, jednou dokonce k pěti blízko sebe. Pokaždé to bylo stejné. Lidé namítali, že nemohou jen tak opustit své statky, ale pokaždé za sebou nechal hlouček lidí chvatně balících své věci a shánějících hospodářská zvířata.
A stalo se i něco jiného. Nemohl zabránit tomu, aby Wil a jeho bratranec, či Lewinovi, neklábosili s mladými muži na statcích. Jejich oddíl se rozrostl o třináct dalších jinochů, Torfinny a al’Daje, Ahany a Marwiny, vyzbrojené luky a jedoucí na nesourodé sbírce koníků a tažných chladnokrevníků, a všichni dychtili osvobodit zajatce z rukou bělokabátníků.
Nebylo to samozřejmě tak snadné. Wil a ostatní z al’Seenova statku považovali za nespravedlivé, že Perrin ty, co se k nim nově připojili, varoval před Aiely, a tak zkazil legraci, kdy doufali, že uvidí, jak ostatní nadskakují. Na Perrinův vkus nadskakovali už tak až moc, a způsob, jakým prohlíželi keře a každý hájek, prozrazoval, že si myslí, že tu musí být Aielů mnohem víc bez ohledu na to, co řekl. Wil se nejdřív snažil velet Torfinnům a ostatním na základě toho, že se k Perrinovi připojil první – tedy přinejmenším jako jeden z prvních, jak přiznal, když se na něj Ban a oba Lewinové zlostně zamračili – zatímco oni přišli později.
Perrin tomu učinil přítrž, když mládence rozdělil do dvou zhruba stejně velkých skupinek a do jejich velení ustanovil Danilla a Bana, i když se kvůli tomu zpočátku také ozývaly námitky; al’Dajové si mysleli, že vůdce by měl být vybrán podle věku – Bili al’Daj byl o rok starší než ostatní – zatímco druzí vyzdvihovali Hu Marwina jako nejlepšího stopaře, a Jaima Torfinna jako nejlepšího střelce, kdežto Kenley Ahan býval často v Hlídce, než přišli bělokabátníci, a vyzná se v tom, jak to ve vesnici chodí. Všichni to zřejmě považovali za maličkost. Nejednou opakovali Tellovu větu o stavění se čelem.
Perrin se na ně nakonec obrátil s chladným vztekem a každého přinutil zastavit na louce mezi dvěma lesíky. „Tohle není hra a není to taneček o Bel Tinu. Uděláte, co se vám řekne, nebo se vraťte domů. Stejně nevím, k čemu tu vůbec jste, a nehodlám se nechat zabít, protože si vy myslíte, že víte, co děláte. – Nyní se seřaďte a držte pěkně zobáky. Mluvíte jako ženský kroužek na schůzce v šatně.“
A oni to udělali. Rozdělili se do dvou zástupů za Banem a Dannilem. Wil a Bili se znechuceně mračili, ale svoje případné námitky si nechali pro sebe. Faile na Perrina pochvalně kývla a Tomas taktéž. Verin to všechno sledovala s hladkou, nečitelnou tváří. Nepochybně si myslela, že vidí ta’veren při práci. Perrin neviděl důvod jí říkat, že se jenom snažil myslet na to, co by řekl jeden Shienaranec, kterého poznal, voják jménem Uno, i když Uno by bezpochyby užil drsnějších výrazů.
Statky se teď, když se blížili k Hlídce, objevovaly častěji, vždy jich stálo víc pohromadě, až lemovaly cestu bez přerušení, stejně jako kolem Emondovy Role. Jako by to byla výšivka za živými ploty či kamennými zídkami obehnaných polí, oddělených úzkými chodníčky, stezkami či cestami pro vozy. I když se zastavili asi na čtyřech statcích, bylo pořád dost světla a muži pracovali na polích a chlapci na noc vyháněli dobytek z pastvin. V těchto dnech nikdo nenechával zvířata na noc venku.
Tam navrhl, aby Perrin přestal lidi varovat, a on váhavě souhlasil. Tady by všichni zamířili do Hlídky a varovali tak bělokabátníky. Dvacítka lidí jedoucí po zadních stezkách přitahovala již tak dost velkou pozornost, i když většina místních vypadala příliš zabraná do práce, aby si jich víc všímala. Bude se to ale muset provést dřív, nebo později, a čím dřív, tím líp. Dokud lidé zůstanou mimo vesnice, budou potřebovat ochranu bělokabátníků, a do té doby budou mít bělokabátníci ve Dvouříčí své místo, kterého se nebudou chtít vzdát.
Perrin dával pozor na jakékoliv známky po hlídce bělokabátníků, ale až na oblak prachu nad Severní silnicí, mířící na jih, žádnou nespatřil. Po nějaké době Tam navrhl, aby sesedli a koně vedli. Půjdou-li pěšky, bude menší šance, že je někdo zahlédne, a živé ploty a dokonce i nízké kamenné zídky je trochu ochrání.
Tam s Abellem znali houštinu, z níž byl dobrý výhled na tábor bělokabátníků. Byla to spleť dubů, tupel a kalin, která zarůstala tři čtyři hony asi míli na jihozápad od Hlídky, a před ní bylo otevřené prostranství. Perrin doufal, že je nikdo nespatřil vcházet dovnitř, že se nikdo nediví, proč nevycházejí, a nezmíní se o tom.
„Zůstaňte zde,“ nařídil Wilovi a ostatním mladým mužům, když uvazovali koně ke větvím. „Mějte luky po ruce a buďte připravení utýct, kdybyste mě uslyšeli křičet. A jestli někdo ztropí nějaký hluk, zmlátím ho jako žito. Jsme tady, abychom to tu obhlídli, ne abychom na sebe poštvali bělokabátníky tím, že tu budem dupat jako slepí bejci.“ Mládenci nervózně hladili luky a přikyvovali. Nejspíš jim začínalo docházet, co přesně chtějí udělat. Děti Světla by nemuselo potěšit, když se kolem bude projíždět hlouček ozbrojených Dvouříčanů.
„Tys byl někdy voják?“ zeptala se Faile zaujatě tichým hlasem. „Někteří ze... strážců mého otce mluví taky tak.“