„Já jsem kovář,“ zasmál se Perrin. „Jen jsem slyšel vojáky mluvit. Ale zřejmě to zabírá.“ Dokonce i Wil a Bili se nejistě rozhlíželi kolem sebe a skoro se neodvažovali pohnout.
Perrin s Faile následovali Tama a Abella a kradli se od stromu ke stromu k místu, kde se již v mlází na severním okraji houštiny krčili Aielové. Verin tam byla také, a samozřejmě i Tomas. Křoví vytvářelo tenkou clonu z listí, dost na to, aby je to zakrylo, ale nijak jim nebránilo ve výhledu.
Tábor bělokabátníků se rozkládal na úpatí Hlídky jako nějaká vesnice. Mezi vyrovnanými řadami bílých stanů s řadami koní, po pěti za sebou, na severu a na východě, se pohybovaly stovky mužů, někteří ve zbroji. Odsedlávaná a hřebelcovaná zvířata ukazovala na ukončenou hlídku, zatímco dvojstup asi stovky mužů na koních, přesně vyrovnaných, mířil rázným krokem směrem k Luhu, se všemi kopími skloněnými v naprosto stejném úhlu. V pravidelných rozestupech kolem tábora přecházely sem a tam stráže v bílých pláštích, s kopími na ramenou jako oštěpy, a vyleštěné přílby se jim leskly v zapadajícím slunci.
K Perrinovým uším dolehl hřmot. Dost daleko na západ se objevilo dvacet jezdců, cválalo ze směru od Emondovy Role a spěchalo ke stanům. Ze směru, jímž přijel on a ostatní. Kdyby se o pár minut opozdili, určitě by byli spatřeni. Ozvalo se troubení polnice a muži se začali věnovat ohňům a přípravě večeře.
Stranou stál mnohem menší tábor, se stany náhodně nastavěnými na stráni. Některé se dokonce nakláněly na bok. Ať tam přebýval kdokoliv, teď byl pryč. U krátkého provazu nataženého na plaňkách se pár koní ohánělo ocasy po mouchách naznačujíce tak, že tam vůbec někdo je. Ale nebyli to bělokabátníci. Děti Světla byly na takový tábor příliš pořádkumilovné.
Mezi houštinou a dvojicí táborů se táhla travnatá pláň posetá lučním kvítím. Nějaký místní sedlák ji nejspíš používal jako pastvinu. Teď však ale ne. Plocha to byla rovná, a bělokabátníci, cválající jako právě se blíživší hlídka, ji dokázali překonat v několika minutách.
Abell nasměroval Perrinovu pozornost na větší tábor. „Vidíš ten stan skoro uprostřed, co v každým rohu hlídá jeden muž? Rozeznáš to odsud?“ Perrin kývl. Zapadající slunce vrhalo dlouhé ostré stíny k východu, ale on viděl dost dobře. „Tam jsou Natti a děvčata. A Luhhanovi. Viděl jsem je vycházet a jít dovnitř. Vždycky po jednom a vždycky se stráží, i na záchod.“
„Třikrát jsme se tam pokusili proklouznout za tmy,“ připojil Tam, „ale kolem tábora to hlídají. Naposled jsme unikli jen tak tak.“
Bude to jako snažit se strčit ruku do mraveniště, aniž by člověka pokousali mravenci. Perrin se posadil pod vysokou kalinu a luk si položil na kolena. „Chci si to chvíli promyslet. Pantáto al’Thore, uklidníš, prosím, Wila a tu jeho bandu? Ať nikdo z nich nevystrkuje hlavu nebo neuteče domů. Nejspíš by zamířili přímo na Severní silnici, protože vůbec nemyslí, a pak bychom tu měli půl sta těch bílejch kabátů, co by tu kolem čenichali. Pokud někoho z nich napadlo vzít s sebou něco k jídlu, můžou se najíst. Jestli budeme muset utíkat, můžeme být v sedle taky celou noc.“
Náhle si uvědomil, že vydává rozkazy, ale když se pokusil omluvit, Tam se zakřenil a řekclass="underline" „Perrine, ty ses ujal velení už tam, v Jacově domě. Tohle není poprvé, co se řídím rozkazy mladšího muže, který ví, co je třeba udělat.“
„Vedeš si dobře, Perrine,“ připojil Abell, a pak oba muži zmizeli mezi stromy.
Perrin se zmateně poškrábal ve vousech. On že se ujal velení? Teď, když nad tím tak uvažoval, ani Tam, ani Abell neudělali žádné rozhodnutí od chvíle, co opustili al’Seenovic statek, jen mu dávali návrhy a nechávali všechno na něm. A od té chvíle ho ani jeden nenazval „mládencem".
„Zajímavé,“ poznamenala Verin. Zase měla v ruce tu svou knížečku. Perrin zatoužil, aby měl někdy příležitost si přečíst, co si tam zapsala.
„Chceš mě zase varovat, že se chovám hloupě?“ prohodil.
Ona místo odpovědi pravila zamyšleně: „A bude ještě zajímavější dívat se, co uděláš dál. Nemůžu tvrdit, že hýbeš světem v jeho základech, jako to dělá Rand al’Thor, ale Dvouříčí se rozhodně hýbe. Ráda bych věděla, jestli máš vůbec ponětí, kam s ním hýbeš.“
„Hodlám osvobodit Luhhanovy a Cauthonovy,“ oznámil jí rozzlobeně. „To je všechno!“ Až na trolloky. Opřel se hlavou o kůru kaliny a zavřel oči. „Dělám, co musím. Dvouříčí zůstane zrovna tam, kde bylo vždycky.“
„Ovšem,“ pravila Verin.
Slyšel ji, jak odchází spolu s Tomasem, střevíčky a holínky zněly na měkké půdě poseté loňským listí stejně. Otevřel oči. Faile se dívala za dvojicí a nevypadala potěšeně.
„Ona tě nenechá ani chvíli na pokoji,“ zamumlala. V ruce se jí houpal věneček ze srdcovek, který chvíli předtím visel Perrinovi na sedle.
„To Aes Sedai nikdy,“ sdělil jí.
Faile se k němu vyzývavě obrátila. „Předpokládám, že je hodláš vyvést ven už dneska v noci.“
Musí se to udělat teď. Protože varoval lidi kolem, a ti věděli, kdo je varoval. Možná bělokabátníci svým vězňům neublíží. Možná. V milosrdenství bělokabátníků věřil asi tak dalece, jako by dokázal hodit koně. Podíval se na Gaula, jenž přikývl.
„Tam al’Thor a Abell Cauthon se na mokřiňany pohybují dobře, ale tihle bělokabátníci jsou, myslím, moc ztuhlí, aby viděli něco, co se hýbe ve tmě. Myslím, že čekají, že jejich nepřátelé přijdou v hojném počtu, a tam, kde je bude nejlépe vidět.“
Chiad na Aielana obrátila pobavené šedé oči. „Hodláš se snad pohybovat jako vítr, Kamenný pse? Bude to docela zábavné vidět Kamenného psa, jak se snaží pohybovat na lehkých nohou. Až se svou sestrou oštěpu zachráníme zajatce, třeba se vrátíme i pro tebe, jestli nejsi dost starý, aby sis našel vlastní cestu.“ Bain se dotkla její ruky a Chiad se na ženu s ohnivými vlasy překvapeně ohlédla. Po chvíli se pod svým opálením lehce zarděla. Obě ženy přenesly pohled na Faile, která stále pozorovala Perrina. Hlavu teď držela vysoko a ruce měla zkřížené na prsou.
Perrin se zhluboka nadechl. Když jí řekne, že nechce, aby chodila, zcela určitě nepůjdou ani Bain a Chiad. Stále dávaly jasně najevo, že tu jsou s ní, ne s ním. Možná to tak Faile chápala také. Třeba by to s Gaulem zvládli sami, ale nevěděl, jak by ji mohl přimět zůstat, pokud nebude chtít. Faile, jaká už byla, by se docela dobře mohla začít plížit za nimi. „Budeš se držet blízko mě,“ prohlásil pevně. „Chci zajatce zachránit, ne tam nechat dalšího.“
Faile si se smíchem dřepla k němu a protáhla se mu pod paži. „Držet se blízko tebe mi přijde jako dobrý nápad.“ Nasadila mu věneček červených květů na hlavu a Bain se zahihňala.
Perrin vyvrátil oči. Docela se viděl, jak mu věneček visí do čela. Musel vypadat jako úplný blbec. Ale nechal to být.
Slunce klouzalo pomalu jako kapka medu. Abell jim přinesl trochu chleba a sýra – víc než polovina těch rádobyhrdinů si s sebou nakonec nic k jídlu nepřinesla – a tak jedli a čekali. Přišla noc osvětlená měsícem, jenž sice stál vysoko, ale který čas od času zakryly plující mraky. Perrin čekal. Světla v bělokabátnickém táboře mizela, také v Hlídce, až zůstaly jen jiskřičky osvětlených oken na jinak tmavé hroudě. Tehdy si k sobě zavolal Tama, Faile a Aiely. Jejich tváře viděl zcela jasně. Verin přistoupila blíž a poslouchala. Abell a Tomas byli s ostatními Dvouříčany a dávali pozor, aby byli zticha.
Perrinovi připadalo zvláštní vydávat rozkazy, a tak to zkrátil. Tam měl všechny připravit, aby mohli vyjet ve chvíli, kdy se Perrin vrátí se zajatci. Bělokabátníci po nich půjdou v okamžiku, kdy zjistí, co mají za lubem, takže bylo třeba najít vhodnou skrýš. Tam o jedné věděl, byl to opuštěný statek na okraji Západního polesí.