„Snažte se nikoho nezabít, pokud to jen půjde,“ upozorňoval Perrin Aiely. „Bělokabátníci budou už tak vzteky bez sebe, že přišli o zajatce. Jestli ztratí nějaký muže, zapálí třeba i slunce.“ Gaul a Děvy přikyvovali, jako by se na to těšili. Zvláštní lidé. Zmizeli do noci.
„Dávej na sebe pozor,“ řekla mu tiše Verin, když si dával luk na záda. „Být ta’veren neznamená být nesmrtelný.“
„Tomas by mohl pomoct, víš.“
„Myslíš, že jeden navíc by znamenal nějaký rozdíl?“ zeptala se zadumaně. „Kromě toho pro něj mám jiné úkoly.“
Perrin potřásl hlavou a vyšel z houštiny, přičemž klesl na kolena. Jakmile se dostal mimo keře, téměř se tiskl k zemi. Faile po jeho boku ho napodobila. Tráva a luční květy byly dost vysoké, aby je zakryly. Perrin byl rád, že mu Faile nevidí do tváře. Hrozně se bál. Ne o sebe, ale že by se něco mohlo stát jí...
Jako dva měsícem vrhané stíny, tak se plazili přes otevřené prostranství. Na Perrinovo znamení se zastavili asi deset kroků od místa, kde kousek od první řady stanů přecházely stráže, jejichž pláště se leskly v měsíčním světle. Přímo před nimi se dva vojáci zastavili čelem k sobě.
„S nocí je všechno v pořádku,“ oznámil jeden. „Světlo na nás sviť a ochraňuj nás od Stínu.“
„S nocí je všechno v pořádku,“ odpověděl druhý. „Světlo na nás sviť a ochraňuj nás od Stínu.“
Obrátili se na patě a odpochodovali zpátky, nedívajíce se napravo ani nalevo.
Perrin je nechal ujít tucet kroků, pak se dotkl Faileina ramene a vstal. Skoro nedýchal. Ji také téměř neslyšel dýchat. Skoro po špičkách spěchali mezi stany, a jakmile se dostali přes první stan, zase se přikrčili. Muži ve stanech chrápali a mumlali ze spánku, jinak byl tábor zcela tichý. Dupot strážných byl jasně slyšet. Ve vzduchu visel pach zdušených ohňů na vaření, stanového plátna, koní a mužů.
Perrin tiše mávl na Faile, aby šla těsně za ním. Stanové provazy znamenaly pro neopatrné nohy ve tmě past. On je však viděl jasně a snadno se jim vyhnul.
V hlavě měl jasně označené umístění stanu se zajatci a opatrně k němu zamířil. Skoro uprostřed tábora. Odsud to bylo dost daleko, a cesta zpátky bude stejně dlouhá.
Zakřupání bot na hlíně a Faileino zachrčení ho varovalo, takže se obrátil právě včas, aby ho na zem srazila obrovská postava v bílém plášti. Muž byl skoro stejně silný jako pantáta Luhhan. Do hrdla se Perrinovi zarývaly železné prsty, jak se oba muži váleli po zemi. Perrin muže popadl jednou rukou za bradu a silou mu zvrátil hlavu dozadu ve snaze jej odstrčit. Chtěje se zbavit ruky, jež mu tiskla hrdlo, zároveň protivníka udeřil pěstí do žeber. Muž jenom zachrčel, jiný účinek to na něj nemělo. Perrinovi v uších zabušila krev. Přestával vidět, ze stran se k němu přikrádala temnota. Snažil se nahmátnout sekeru, ale prsty měl zcela bez citu.
Muž sebou náhle trhl a sesul se na něj. Perrin bezvládné tělo odstrčil stranou a zhluboka lapal po svěžím nočním vzduchu.
Faile odhodila klacek a mnula si spánek. „Myslel si, že se mnou se nemusí dál obtěžovat, že mě stačí jen srazit na zem,“ vysvětlovala šeptem.
„Hlupák,“ odpověděl Perrin také šeptem. „Ale silnej.“ Ty prsty na krku bude cítit celé dny. „Jseš v pořádku?“
„Jistě. Přece nejsem porcelánová panenka.“
Perrin usoudil, že to tedy nejspíš není.
Chvatně přitáhli bezvědomého muže ke stanu, kde doufali, že ho nikdo hned tak nenajde. Perrin mu stáhl bílý plášť a náhradními tětivami mu svázal ruce a nohy. V kapse muži našli kapesník, který posloužil jako roubík. Nebyl sice příliš čistý, ale to byla bělokabátníkova chyba. Perrin si zvedl luk nad hlavu a upravil si na ramenou plášť. Jestli ho zahlédne ještě někdo jiný, třeba si ho splete s někým z vlastních řad. Plášť měl pod zlatým slunečním kotoučem zlatý uzel. Důstojník. Tím lépe.
Nyní šel mezi stany otevřeně a rychle. I když byl schovaný, ten chlapík mohl být nalezen každou chvíli, což by spustilo poplach. Faile se kradla vedle něj jako stín, a stejně pozorně jako on se po táboře rozhlížela po známkách života. Přesouvající se stíny zakrývaly prostory mezi stany dokonce i před jeho očima.
Když se Perrin přiblížil ke stanu s vězni, zpomalil, aby nerozrušil stráže. Na tomto konci stál muž v bílém plášti a lesklé kopí dalšího bylo vidět nad špičatou střechou stanu.
Hrot kopí náhle zmizel. Neozval se jediný zvuk. Prostě upadlo.
O zlomek vteřiny později se dvě temné skvrny náhle změnily v zahalené Aielany, z nichž ani jeden nebyl dost vysoký na Gaula. Než se strážný stačil pohnout, jedna z Aielanek se vrhla do vzduchu a kopla ho do obličeje. Muž se sesul na kolena a druhá Děva se otočila a připojila se s dalším kopem. Strážný se složil, jako by se mu rozpustily kosti. Děvy se přikrčily a s připravenými oštěpy se rozhlédly kolem sebe, aby se ujistily, že nikoho nevyrušily.
Při pohledu na Perrinův bílý plášť po něm málem skočily, dokud nezahlédly Faile. Jedna zavrtěla hlavou a pošeptala cosi druhé, která se zřejmě tiše zasmála.
Perrin si řekl, že by se neměl cítit rozladěný, ale nejdřív ho Faile zachránila před uškrcením, a teď ho zachránila před tím, aby mu Děvy vrazily oštěp do ledví. Na někoho, kdo by měl vést záchrannou výpravu, se zatím moc nepředvedl.
Perrin odhodil stranou stanovou chlopeň a strčil hlavu dovnitř. Ve stanu byla ještě větší tma než venku. U vchodu do stanu spal pantáta Luhhan a ženy se choulily vzadu. Perrin položil ruku pantátovi Luhhanovi na ústa, a když ten prudce otevřel oči, položil si prst na rty. „Vzbuď ostatní,“ nařizoval Perrin tiše. „Potichu. Vyvedeme vás odsud.“ Kováři se v očích objevilo pochopení a kývl.
Perrin vycouval ze stanu a stáhl plášť z ležícího strážce. Muž stále ještě dýchal – chraptivě bublal skrz zcela rozdrcený nos – ale to, že se s ním hýbalo, jej neprobralo. Museli si pospíšit. Připojil se k nim i Gaul s pláštěm druhého strážného. Trojice Aielů ostražitě sledovala ostatní stany. Faile doslova tancovala netrpělivostí.
Když pantáta Luhhan vyvedl svou manželku a ostatní ženy ven, všichni se kolem sebe v měsíčním světle nervózně rozhlíželi. Perrin přes kováře spěšně přehodil druhý bílý plášť. Zrovna dobře mu nepadl – Haral Luhhan jako by byl stvořen z kmenů – ale muselo to stačit. Poslední plášť dostala Alsbet Luhhanová. Nebyla sice tak velká jako její manžel, ale pořád byla větší než většina mužů. V jejím kulatém obličeji se zprvu zračilo překvapení, ale pak kývla. Stáhla padlému strážnému z hlavy kónickou přilbu a narazila si ji na silný cop. Oba strážní byli svázáni, dostali roubíky z rozřezané pokrývky a byli vtaženi do stanu.
Proklouznout cestou, kterou přišli, bylo nemožné. Perrin to věděl od začátku. I kdyby se pantáta a panímáma Luhhanovi dokázali pohybovat dost tiše – o čemž pochyboval – Bode a Eldrin se držely navzájem a zřejmě nebyly schopny uvěřit ve svou záchranu. Jedině to, že je jejich matka šeptem uklidňovala, zabránilo tomu, aby úlevou propukly v pláč. Perrin to věděl dopředu. Potřebovali koně, jak k tomu, aby se rychle dostali z tábora, tak aby mohli jet ostatní i cestou do skrýše. A u provazů byli uvázáni koně.
Aielové se pohybovali jako stíny kdesi vepředu a Perrin je následoval s Faile a Cauthonovými za sebou. Haral a Alsbet průvod uzavírali. Při zběžném pohledu by aspoň vypadali jako tři bělokabátníci doprovázející čtyři ženy.