Uvázaní koně byli hlídáni, ale jen na straně směrem od stanů. Koneckonců, proč je hlídat před muži, kteří na nich jezdili? Perrinovi to tedy rozhodně usnadnilo práci. Prostě jenom došli k řadě koní nejblíž ke stanům. Koně byli zajištěni prostou provazovou ohlávkou, takže je stačilo jenom odvázat. Každý si vzal jednoho, samozřejmě až na Aiely. Nejtěžší bylo dostat panímámu Luhhanovou na koňský hřbet bez sedla. Vyžadovalo to spojenou Perrinovu i Haralovu sílu, a ona si pořád stahovala suknice přes kolena. Natti a její dcery se nahoru vyškrábaly zcela snadno, stejně jako Faile. Stráže, které měly hlídat koně, pokračovaly v odměřeném přecházení a neustále na sebe volaly, že za noci je všechno v pořádku.
„Až dám znamení,“ začal Perrin, když v tom někdo v táboře vykřikl, a pak znovu, hlasitěji. Ozvalo se troubení a ze stanů se vyhrnuli křičící muži. Ať už zjistili, že zajatci unikli, nebo našli bezvědomého vojáka, jenž je prve napadl, bylo to jedno. „Za mnou!“ zařval Perrin a pobídl patami tmavého valacha, kterého si vybral. „Jedem!“
Byla to šílená jízda, ale Perrin se přesto snažil dávat na všechny pozor. Pantáta Luhhan byl skoro stejně špatný jezdec jako jeho žena, oba málem spadli na zem, když se koně rozběhli. Buď Bode nebo Eldrin křičela, co měla sil, vzrušením či hrůzou. Naštěstí žádný ze strážných nečekal potíže uvnitř tábora. Jeden z bíle oděných mužů vyhlížející do temnoty se obrátil právě včas, aby stačil uskočit z cesty řítícím se koním. Křičel přitom téměř stejně pronikavě jako Cauthonovic děvče. Za nimi se ozvaly další polnice a nocí se rozlehl křik, v němž se jasně dal poznat velitelský tón, dřív než se dostali k houštině. Teď to příliš dobrý úkryt stejně nebyl.
Tam nechal všechny nasednout, jak ho o to Perrin požádal. Nebo jak přikázal. Teď přeskočil z valacha rovnou do Tanečníkova sedla. Verin a Tomas byli jediní, kdo málem doslova nenadskakovali vzrušením v sedlech. Jejich koně také byli jediní, kteří netančili, jak jejich jezdci vzrušeně tahali za otěže. Abell se snažil obejmout ženu a dcery, všechny tři najednou. Všichni se smáli i plakali zároveň. Pantáta Luhhan se snažil potřást každému v dosahu rukou. Všichni až na Aiely, Verin a jejího strážce zřejmě ostatním blahopřáli, jako by bylo po všem.
„No Perrine, jsi to ty!“ vzkřikla panímáma Luhhanová. Její kulatý obličej vyhlížel pod přílbou nepatřičně, navíc měla přílbu kvůli copu nakřivo. „Co to máš na bradě, mladý muži? Jsem ti víc než vděčná, ale nepustím tě ke svýmu stolu, když vypadáš jako –“
„Na to teď není čas,“ zarazil ji Perrin, nevšímaje si jejího šokovaného výrazu. Nebyla to žena, které lidé skákali do řeči, ale rohy bělokabátníků teď vyvolávaly i něco jiného než jen poplach, krátkou, stále se opakující melodii, pronikavou a naléhavou. Nějaký rozkaz. „Tame, Abelli, vezměte pantátu Luhhana a ženy do tý skrýše, co znáte. Gaule, ti jdi s nimi. A ty, Faile, taky.“ Tím se přidají i Chiad a Bain. „A Hu a Haim.“ To by mělo pro bezpečnost stačit. „Hlavně potichu. Ticho je lepší než rychlost, aspoň na chvíli určitě. Ale už jděte.“
Jmenovaní bez odporu zamířili k západu, i když panímáma Luhhanová, svírající oběma rukama koňskou hřívu, mu věnovala velice upřený pohled. Jeho však ohromilo to, že Faile nic nenamítá, a to natolik, že mu chvíli trvalo, než si uvědomil, že pantátu al’Thora a Cauthona oslovil prvním jménem.
Verin a Tomas se drželi za ním a on si je ostře prohlédl.
„Je nějaká naděje, že mi pomůžeš?“
„Nejspíš ne tak, jak si myslíš,“ odpověděla tak klidně, jako by ani ne míli za nimi nevřel celý bělokabátnický tábor. „Moje důvody jsou dnes stejné jako včera. Ale myslím, že by tak asi... oh... za půl hodiny mohlo začít pršet. Čekám, že to bude pěkný liják.“
Půl hodiny. Perrin zavrčel a obrátil se ke zbývajícím dvouříčským mládencům. Všichni se téměř doslova třásli touhou utíkat a luky drželi tak pevně, až měli bílé klouby. Doufal, že si nikdo z nich nezapomněl vzít aspoň náhradní tětivy, protože mělo pršet. „My,“ sdělil jim, „odvedeme pozornost bělokabátníků, aby se panímáma Cauthonová a Luhhanová a ostatní v pořádku dostali pryč. Odvedeme je na jih po Severní silnici a pak se jich zbavíme v dešti. Jestli se chce někdo odtrhnout, měl by odjet teď.“ Pár rukou se posunulo na otěžích, ale všichni seděli v sedlech a dívali se na něj. „Tak dobrá. Křičte, jako byste se zbláznili, aby nás uslyšeli. Křičte, dokud nebudeme na silnici.“
Zařval, obrátil Tanečníka a vyrazil k silnici. Nejdřív si nebyl jist, zda ho budou následovat, ale jejich divoký řev se připojil k jeho, a on zaslechl dusot jejich koní. Jestli to bělokabátníci neslyšeli, tak museli být hluší.
Ne všichni však přestali křičet, když dorazili na tvrdě udusanou hlínu Severní silnice a tryskem zamířili nocí k jihu. Někteří se smáli a výskali. Perrin ze sebe setřásl bílý plášť a nechal jej spadnout. Rohy se ozvaly znovu, teď trochu méně hlasitě.
„Perrine,“ zvolal Wil a naklonil se nad krk svého koně, „co budem dělat teď? Co budem dělat teď?“
„Teď budem lovit trolloky!“ křikl Perrin přes rameno. Z toho, jak se jejich smích zdvojnásobil, usoudil, že mu nevěří. Ale cítil, jak se mu do zad zaryly Verininy oči. Ona to věděla. Ozvěnou k dusotu jejich koní se po noční obloze převalil hrom.
34
Ten, kdo přichází s úsvitem
Ranní stíny se krátily a bledly, když Rand s Matem klusali přes holé dno údolí, jež bylo stále ve tmě, nechávajíce tak mlhou zahalený Rhuidean za sebou. Suchý vzduch naznačoval nadcházející vedro, ale lehký větřík Randovi, jenž byl bez kabátce, připadal velice studený. Dlouho to však nevydrží. Brzy jej vystřídá spalující žár. Spěchali, co měli sil, v naději, že se ke svému cíli dostanou dřív, ale Rand si nemyslel, že to dokážou. Nejrychlejší tempo, jaké zvládli, nebylo právě rychlé.
Mat klusal celý skrčený bolestí. Půlku obličeje měl pokrytou černajícím koláčem a kabátec měl rozepnutý, takže bylo vidět rozvázané tkanice košile přilepené k hrudi další zasychající krví. Občas se váhavě dotkl silné podlitiny, kterou měl kolem krku, jež byla nyní skoro černá, tiše zavrčel a klopýtal dál, opíraje se o podivný oštěp s černým ratištěm a drže se za hlavu. Ale nijak si nestěžoval, což bylo špatné znamení. Mat si vždycky hrozně stěžoval na malé bolístky. To, že teď mlčel, znamenalo, že má opravdu silné bolesti.
Stará, zpola zahojená rána v boku Randa zabolela, jako by se mu do ní něco zarývalo, a šrámy na obličeji a na hlavě ho pálily, ale přesto se šoural dál, nakloněný na bolavou stranu, ale na vlastní zranění příliš nemyslel. Až moc dobře si uvědomoval, že za nimi vychází slunce a že Aielové čekají na holém úbočí hory před nimi. Tam nahoře byla voda a stín a pomoc pro Mata. Vycházející slunce za nimi a Aielové před nimi. Úsvit a Aielové.
Ten, kdo přichází s úsvitem. Ta Aes Sedai, kterou viděl, nebo snil, že vidí, před Rhuideanem – mluvila, jako by předpovídala. On vás spojí. On vás odvede zpátky a zničí vás. Slova pronesená jako proroctví. Zničí je. Proroctví pravilo, že znovu rozbije svět. Ta představa jej děsila. Třeba se mu podaří vyhnout aspoň té části, ale v jeho šlépějích se již hromadily válka, smrt a ničení. Tear byl prvním místem za velmi dlouhou dobu, kde za sebou nezanechal zmatek, umírající lidi a vypálené vesnice.
Přistihl se, jak si přeje, aby se mohl vyšplhat Jeade’enovi do sedla a ujíždět tak rychle, jak ho hřebec ponese. Nebylo to poprvé. Jenže já nemůžu utéci, pomyslel si. Musím to udělat, protože tu není nikdo jiný, kdo by to udělal. Udělám to, jinak Temný zvítězí. Byla to těžká dohoda, ale jediná možná. Ale proč bych měl ničit Aiely?A jak?