Ta poslední myšlenka ho zamrazila. Až příliš to vypadalo, že přijímá, že to udělá, že to může udělat. Nechtěl Aielům ublížit. „Světlo,“ vydechl chraptivě, „nechci nikoho zničit.“ Měl pocit, jako by měl znovu plná ústa prachu.
Mat se na něj mlčky podíval. Ostražitě.
Ještě jsem nezešílel, pomyslel si Rand ponuře.
Nahoře se ve třech táborech pohybovali Aielové. Faktem bylo, že je potřeboval. Proto vlastně začal uvažovat o tomhle, když poprvé zjistil, že Drak Znovuzrozený a Ten, kdo přichází s úsvitem, by docela dobře mohli být jedna a tatáž osoba. Potřeboval lidi, jimž by mohl důvěřovat, lidi, kteří ho budou následovat i z jiného důvodu než ze strachu z něj či touhy po moci. Lidi, kteří ho nebudou chtít využít ke svým vlastním cílům. Udělal, co bylo třeba, a teď využije on je. Protože musel. Ještě nebyl šílený – aspoň si nemyslel, že je – ale mnoho lidí jej bude brzy za šílence považovat. Dřív než začali šplhat nahoru po Chaendaeru, dostalo je plné, žhnoucí slunce. Žár je zasáhl jako rána palicí. Rand se po nerovném svahu šplhal, jak nejrychleji dokázal, přes prohlubně, římsy a skaliska. Jeho hrdlo již zapomnělo, kdy naposledy pil, a slunce mu vysušovalo košili tak rychle, jak se mu na těle tvořil pot. Mat také nepotřeboval pobízet. Tam nahoře byla voda. Před nízkými stany moudrých stála Bair s měchem s vodou, lesknoucím se sraženou vodní párou, v rukou. Rand si olízl popraskané rty a byl si jist, že ten lesk vidí.
„Kde je? Co jste mu udělali?“
Ten křik Randa na místě zastavil. Muž s vlasy jako oheň, Couladin, stál na silném žulovém výběžku, připomínajícím palec vyčnívající z hory. Kolem skaliska se tlačili další Shaidové a všichni upřeně sledovali Randa s Matem. Někteří měli zahalené tváře.
„O kom to mluvíš?“ zavolal Rand v odpověď. Hlas měl ochraptělý žízní.
Couladinovi vzteky málem lezly oči z důlků. „O Muradinovi, mokřiňane! Vstoupil tam dva dny před vámi, a vy jste přesto vyšli první. Nemohl neuspět tam, kde jste vy přežili! Museli jste ho zavraždit!“
Rand měl dojem, že od stanů moudrých slyší volání, ale než stačil jenom mrknout, Couladin se pohnul jako had a vrhl po něm oštěp. Dva další po něm mrštili Aielové, stojící pod žulovým prstem.
Rand pudově hrábl po saidínu a z plamenů ukutém meči. Čepel mu v rukou zavířila – Vítr točící se v horách, jak vhodné pojmenování – a rozsekl dva oštěpy vejpůl. Mat zatočil černým oštěpem a právě včas odrazil třetí.
„Důkaz!“ zavyl Couladin. „Vstoupili do Rhuideanu ozbrojení! To je zakázáno! Podívejte, jak jsou zakrvácení! Zavraždili Muradina!“ Ještě nedomluvil, a již hodil další oštěp. Tentokrát to byl jeden z celého tuctu.
Rand se vrhl stranou a jen si stačil uvědomit, že Mat odskočil na druhou stranu, ale než dopadl na zem, oštěpy se srazily na místě, kde předtím stál, a odrazily se od sebe. Rand se překulil a vstal. Zjistil, že oštěpy jsou všechny zaražené do kamenité země. V dokonalém kruhu kolem místa, z něhož odskočil. Couladin chvíli vypadal jako omráčený.
„Dost!“ křičela Bair a utíkala dolů v tom jako by zamrzlém okamžiku. Dlouhé nabírané sukně jí v běhu nebránily o nic víc než její věk. Přes bílé vlasy se hnala po stráni jako dívenka, a to velice rozzuřená dívenka. „Mír Rhuideanu, Couladine!“ Její slabý hlas byl tvrdý jako železo. „Už dvakrát ses ho pokusil narušit. Ještě jednou, a bude z tebe psanec! Máš moje slovo! Z tebe i každého, kdo jenom zvedne ruku!“ Se sklouznutím se zastavila před Randem, čelem k Shaidům, s měchem na vodu pozvednutým, jako by je tím chtěla utlouci. „Ať ten, kdo pochybuje o mých slovech, zvedne zbraň! Tomu bude odepřen stín podle rhuideanské dohody, bude mu odepřena držba, stojna i stan. Jeho vlastní kmen ho uštve jako divou zvěř.“
Někteří ze Shaidů si začali spěšně odhalovat obličeje – někteří z nich – ale Couladinem to nepohnulo. „Jsou ozbrojení, Bair! Vstoupili do Rhuideanu ozbrojení! To je –!“
„Mlč!“ Bair zatřásla pěstí. „Ty se odvažuješ mluvit o zbraních? Ty, který bys klidně porušil mír Rhuideanu a zabíjel s odhalenou tváří? Oni s sebou žádnou zbraň nenesli, to dosvědčuji.“ Schválně se ke Couladinovi obrátila zády, ale pohled, jímž přelétla Mata a Randa, nebyl o nic laskavější než ten, který věnovala Couladinovi. Zamračila se na Matův podivný oštěp s čepelí meče, a zamumlala: „Tohle jsi našel v Rhuideanu, chlapče?“
„Dostal jsem ho, stařeno,“ zavrčel Mat v odpověď drsně. „Zaplatil jsem za něj a hodlám si ho nechat.“
Bair si odfrkla. „Oba vypadáte, jako kdybyste se váleli v ostřici. Co –? Ne, to mi povíte později.“ Prohlédla si Randův s pomocí síly ukutý meč a otřásla se. „Zbav se toho. A ukaž jim znamení dřív, než se je ten hlupák Couladin pokusí znovu vybičovat. S tím, jak je rozzuřený, by bez mrknutí nechal vyštvat celý kmen. Rychle!“
Rand na ni chvíli zíral. Znamení? Pak si vzpomněl, co mu jednou ukázal Rhuark, znamení muže, který přežil Rhuidean. Nechal meč zmizet, rozvázal si tkanice na levé manžetě a vyhrnul si rukáv k lokti.
Kolem předloktí se mu vinul tvor jako ten na Dračím praporci. Hadovitý tvor se zlatou hřívou a šarlatovými a zlatými šupinami. Samozřejmě to čekal, ale přesto ho to poděsilo. Ta věc vypadala jako součást jeho kůže, jako by se s ním ten neexistující tvor spojil. Necítil se jinak, ale šupiny se přesto ve slunci třpytily jako leštěný kov. Měl dojem, že kdyby se dotkl zlaté lví hřívy na zápěstí, ucítil by jeden každý chlup.
Jakmile ohrnul rukáv, zvedl ruku do vzduchu tak, aby Couladin a jeho lidé viděli. Shaidové si začali mezi sebou mumlat a Couladin na ně vrčel. Počet lidí kolem skaliska se zvětšoval, jak sem od stanů přibíhali další Shaidové. O kousek výš po svahu stál Rhuark s Hairnem a jeho Jindy. Ostražitě sledovali Shaidy a Randa s náznakem očekávání, které jeho zdvižená ruka nijak neumenšila.
V polovině cesty mezi oběma skupinami stál Lan s rukama položenýma na jílci meče a obličejem jako bouřkový mrak.
Právě když Randovi začalo docházet, že Aielové čekají ještě něco víc, doškrábala se k němu dolů Egwain a ostatní tři moudré. Aielanky vypadaly jaksi nepatřičně, když musely tolik pospíchat, a stejně rozzlobeně jako Bair. Amys se zlostně mračila na Couladina, kdežto Melain se zlatými vlasy vrhala obviňující pohledy na Randa. Seana vypadala, že každou chvíli začne hryzat skálu. Egwain, se šátkem přes vlasy a ramena, se na něj a na Mata dívala zpola soustředěně, a zpola jako by nebyla věřila, že je ještě někdy uvidí.
„Hlupáku,“ zavrčela Bair. „Všechna znamení.“ – Hodila měch s vodou Matovi a vyhrnula Randovi i pravý rukáv, takže se objevil zrcadlový odraz tvora, kterého měl na levém předloktí. Bair se zadrhl dech, a moudrá až po chvíli dlouze vydechla. Vypadalo to, že balancuje na ostří břitvy mezi úlevou a znepokojením. Nedalo se to zaměnit. Doufala, že uvidí i druhé znamení, přesto ji to lekalo. Amys a druhé dvě moudré její vzdechnutí téměř přesně napodobily. Bylo zvláštní vidět vylekané Aiely.
Rand se málem rozesmál. – Ne že by se tolik bavil. „Dvakrát a dvakrát bude poznačen.“ Tak to stálo v Dračích proroctvích. Na obou dlaních měl vypálenou volavku, a teď tohle. Jeden z těch zvláštních tvorů – Draků, tak je nazývala proroctví – měl být „pro ztracenou vzpomínku". Rhuidean mu jich rozhodně poskytl zásobu, ztracené dějiny aielského původu. A ten druhý byl pro „cenu, kterou musí zaplatit". Jak brzy ji budu muset zaplatit? uvažoval. A kolik lidí ji bude muset zaplatit se mnou? Vždycky museli platit i další lidé, i když se snažil zaplatit sám.