Ať už znepokojená nebo ne, Bair se vůbec nezarazila a hned mu zvedla ruku nad hlavu a hlasitě prohlásila: „Popatřete, co jste ještě nikdy neviděli. Car’a’carn byl vybrán, náčelník náčelníků. Zrozen z Děvy k nám přišel s úsvitem z Rhuideanu, podle proroctví, aby sjednotil Aiely! Naplňování proroctví započalo!“
Reakce ostatních Aielů byla úplně jiná, než si Rand představoval. Couladin na něj zíral s ještě větší nenávistí než předtím, tedy pokud to vůbec bylo možné, a pak seskočil ze skály a odkradl se nahoru, kde zmizel mezi stany Shaidů. Shaidové samotní se začali rozcházet, a než se vydali nahoru ke svým stanům, vrhali po Randovi nečitelné pohledy. Heirn a jeho válečníci z klanu Jindo ani nezaváhali a udělali to samé. Ve chvíli tu zůstal Rhuark sám s ustaraným výrazem. Lan sešel dolů ke kmenovému náčelníkovi. Z výrazu jeho tváře se dalo soudit, že by strážce Randa raději neviděl. Rand si nebyl jist, co vlastně čekal, ale určitě to nebylo nic podobného.
„Ať shořím!“ zabručel Mat. Zřejmě si poprvé uvědomil, že drží měch s vodou. Vytrhl zátku, vysoko zvedl kožený vak a nechal si téměř tolik vody stéci po tváři, kolik se mu jí dostalo do úst. Když konečně vak sklonil, znovu se podíval na znamení na Randových rukou, zavrtěl hlavou a zopakovaclass="underline" „Ať shořím!“ načež mu vrazil měch s vodou do rukou.
Rand zaujatě sledoval Aiely, ale ještě rád se napil. První doušky mu poškrábaly hrdlo, jak je měl suché.
„Co se ti stalo?“ chtěla vědět Egwain. „Ten Muradin tě napadl?“
„Je zapovězeno hovořit o tom, co se stane v Rhuideanu,“ zarazila ji ostře Bair.
„Muradin ne,“ odpověděl Rand. „Kde je Moirain? Čekal jsem, že tu bude první a bude na nás čekat.“ Zamnul si obličej. Pod rukou se mu drolila černá zaschlá krev. „Pro jednou by mi bylo jedno, kdyby se ani nezeptala, než mě vyléčí.“
„Mně taky ne,“ zachraptěl Mat. Zapotácel se, opřel se o oštěp a přitiskl si ruku na čelo. „Točí se mi hlava.“
Egwain se zachmuřila. „Je nejspíš pořád ještě v Rhuideanu. Ale jestli se vám dvěma podařilo dostat ven, tak ona by měla být taky v pořádku. Odešla hned po vás. Aviendha taky. Byli jste všichni pryč tak dlouho.“
„Moirain šla do Rhuideanu?“ zeptal se Rand nevěřícně. „A Aviendha? Proč by –?“ Náhle si uvědomil, co řekla. „Co tím myslíš, ‚tak dlouho‘?“
„Tohle je sedmý den,“ odvětila Egwain. „Sedmý den od chvíle, co jste všichni odešli dolů do údolí.“
Randovi vypadl měch s vodou z rukou. Seana ho sebrala dřív, než na kamenný svah mohlo uniknout víc než pár kapek, tak vzácná byla voda v Pustině. Rand si toho skoro ani nevšiml. Sedm dní. Za sedm dní se mohlo stát cokoliv. Mohli by mě dohonit, přijít na to, co mám v plánu. Musím se pohnout. Rychle. Musím se udržet před nimi. Nedošel jsem tak daleko, abych nakonec zklamal.
Všichni na něj zírali, dokonce i Rhuark a Mat, a ve tvářích měli vepsány starosti. A ostražitost. Nebylo divu. Kdo mohl říci, co by mohl udělat, či jak duševně zdravý ještě je? Jen Lan nezměnil svůj kamenně podmračený výraz.
„Říkal jsem ti, že to je Aviendha, Rande. Nahatá, jako když přišla na svět.“ Matovi se v ochraptělém hlase ozývala bolest a nohy ho nedržely právě nejpevněji.
„Za jak dlouho se vrátí Moirain?“ zeptal se Rand. Jestli odešla zároveň s nimi, měla by být zpátky dost brzy.
„Nevrátí-li se do desátého dne,“ odvětila Bair, „nevrátí se vůbec. Ještě nikdo se nevrátil po deseti dnech.“
Možná další tři dny. Tři další dny, když už ztratil sedm. Tak ať si teď přijdou. Teď je nezklamu! Jen tak tak, že se nezačal opovržlivě šklebit. „Můžete usměrňovat. Aspoň jedna z vás může. Viděl jsem, jak jste odhodili Couladina. Vyléčíte Mata?“
Amys a Melain si vyměnily pohledy, které on mohl nazvat pouze jako lítostivé.
„Naše stezky vedly jinudy,“ sdělila mu smutně Amys. „Existují moudré, které dokážou, oč žádáš, aspoň jistým způsobem, ale my k nim nepatříme.“
„Co tím myslíš?“ vyštěkl Rand rozzlobeně. „Můžete usměrňovat jako Aes Sedai. Tak proč nemůžete léčit jako ony? Přece jste původně vůbec nechtěly, aby do Rhuideanu chodil. Myslíte, že ho teď nechám kvůli tomu umřít?“
„Já to zvládnu,“ řekl Mat, ale oči měl přimhouřené, jak trpěl.
Egwain položila Randovi ruku na paži. „Ne všechny Aes Sedai umějí léčit zrovna nejlíp,“ pravila uklidňujícím hlasem. „Nejlepší léčitelky jsou ze žlutého adžah. Sheriam, správkyně novicek, neumí vyléčit nic vážnějšího než odřeninu, a to ještě docela malou. Ne všechny ženy mají přesně stejný nadání nebo schopnosti.“
Její tón ho podráždil. Nebyl nějaké rozmazlené dítě, které je třeba utišit. Zamračil se na moudré. Ať už nemohly nebo nechtěly, budou s Matem muset počkat na Moirain. Pokud ji nezabije ta bublina zla, ti prašní tvorové. Touhle dobou už se musela rozplynout. Ta bublina v Tearu taky zmizela. Ti tvorové by ji ale nezastavili. Ona si mohla usměrnit cestu mezi nimi. Ona ví, co dělá, nemusí si přemýšlet nad každým coulem cesty jako já. Ale proč se tedy ještě nevrátila? A proč tam vlastně vůbec chodila a proč ji neviděl?
Hloupé otázky. V Rhuideanu mohla být stovka lidí, aniž by je byl zahlédl. Příliš mnoho otázek a žádné odpovědi, dokud se nevrátí, jak usoudil. Pokud vůbec.
„Máme bylinky a masti,“ ozvala se Seana. „Pojďte pryč ze slunce a my vám ošetříme ta zranění.“
„Pryč ze slunce,“ zamumlal Rand. „Ano.“ – Začínal se chovat dost hrubě, ale nezáleželo mu na tom. Proč chodila do Rhuideanu i Moirain? Nevěřil jí, že ho přestala postrkovat směrem, který považovala za nejlepší, ale Temný měl také své představy. Jestli tam byla, mohla nějak ovlivnit to, co viděl? Nějak to pozměnit? Jestli vytušila, co má v plánu...
Vyrazil ke stanům Jindů – Couladinovi lidé by mu nejspíš místo k odpočinku nenabídli – ale Amys ho nasměrovala směrem k plošině o něco výš, kde stály stany moudrých. „Zatím by se jim nemuselo líbit, že jsi mezi nimi,“ řekla. Rhuark, jenž se k ní připojil, kývl na souhlas.
Melain se ohlédla na Lana. „Tohle není tvoje věc, aan’alleine. Vezměte s Rhuarkem Matrima a –“
„Ne,“ zarazil ji Rand. „Chci je mít s sebou.“ Částečně proto, že od kmenového náčelníka chtěl pár odpovědí, a částečně z čiré umíněnosti. Tyhle moudré se rozhodly, že ho budou vodit na vodítku, stejně jako Moirain. A on se s tím nehodlal smířit. Jestli si myslely, že se bude chovat jako hodný chlapeček jen proto, že mu daly cukrátko, tak se mýlily. „Myslel bych si, že budeš s Moirain,“ řekl Lanovi nevšímaje si moudrých a jejich přikyvování.
Strážci se po tváři mihl záblesk rozpaků. „Moudrým se podařilo skrýt její odchod téměř do západu slunce,“ pravil škrobeně. „Pak mě... přesvědčily, že následovat ji by ničemu neposloužilo. Tvrdily, že i když za ní půjdu, nenajdu ji, dokud nebude již na cestě zpátky, a to mě už stejně nebude potřebovat. Teď si ale nejsem jist, že jsem je měl poslechnout.“
„Poslechnout!“ odfrkla si Melain. Její zlaté a slonovinové náramky zachřestily, jak si je podrážděně upravila. „Věřit muži, že bude mluvit rozumně. Byl bys zcela jistě zemřel a ji nejspíš zahubil taky.“