Melain se na Lana s Rhuarkem zamračila a pak upřela studené zelené oči na Randa. „Svlékni se do pasu,“ přikázala mu stroze. „Ty rány na hlavě nevypadají moc zle, ale chci se podívat, proč se tolik krčíš.“ Udeřila do malého mosazného gongu a do stanu vstoupila další bíle oděná žena s mísou s vodou, z níž stoupala pára, v rukou a kusem plátna přes rameno.
Rand se posadil na polštář a přiměl se sedět vzpřímeně. „Kvůli tomu si starosti dělat nemusíš,“ ujistil ji. Druhá žena v bílém půvabně poklekla po jeho boku, odolala jeho snahám sebrat jí vlhkou látku, namočila ji ve vodě, vykroutila ji a začala mu jemně otírat obličej. Napadlo ho, kdo to asi je. Vypadala jako Aielanka, ale rozhodně se tak netvářila. V šedých očích měla jakousi odhodlanou pokoru.
„Je to staré zranění,“ sdělila Egwain zlatovlasé moudré. „Moirain to nikdy nedokázala pořádně vyléčit.“ Pohled, který vrhla na Randa, říkal, že obyčejná slušnost ho měla přimět říci aspoň tohle. Z pohledů, které si vyměnily moudré, však pochopil, že Egwain už tak řekla až příliš. Rána, kterou nedokáže vyléčit ani Aes Sedai. To pro ně byla hádanka. Moirain toho o něm zřejmě věděla víc, než toho o sobě věděl sám, a on měl těžkou práci vyrovnat se s ní. Možná to s moudrými půjde snáz, budou-li si muset věci o něm domýšlet.
Mat sebou trhl, když mu Amys začala vtírat mast do sečných ran na hrudi. Rand usoudil, že pokud to mělo stejný účinek, jako to bylo cítit, měl Mat důvod sebou trhat. Bair Matovi strčila do rukou stříbrný pohár.
„Vypij to, mladý muži. Timsinový kořen a stříbrný list mochny ti pomůžou od bolestí hlavy, pokud to tedy vůbec něco dokáže.“
Mat nezaváhal, než obsah pohárů vypil na jedno polknutí. Vzápětí se otřásl a zkřivil rty. „Chutná to jako vnitřek mých bot.“ Nicméně se Bair vsedě uklonil, dost obřadně i na Tairena, až na to, že byl bez košile, a zkazil to jenom maličko, když se zakřenil. „Děkuju ti, moudrá. A nebudu se ptát, jestlis tam něco nepřidala, jen aby to mělo tu... výraznou... chuť.“ Tichý smích Bair a Seany mohl znamenat, že ano, nebo že ne, ale zdálo se, že Matovi se jako obvykle podařilo získat ženy na svou stranu. Dokonce i Melain se na něho krátce usmála.
„Rhuarku,“ řekl Rand, „jestli si Couladin myslí, že mi může dělat potíže, tak před ním musím získat nějaký náskok. Jak to mám říct ostatním kmenovým náčelníkům? Totiž to o sobě. O tomhle.“ Ukázal draky ozdobené ruce. Bíle oděná žena po jeho boku, čistící mu právě dlouhou ránu ve vlasech, se pohledu na ně schválně vyhýbala.
„Není nutná nějaká zvláštní obřadnost,“ prohlásil Rhuark. „Jak by taky mohla pro něco, co se stane jenom jednou? Když se kmenoví náčelníci musejí sejít, existují místa, kde platí něco jako rhuideanský mír. Nejblíž k Chladným skalám, nejblíž k Rhuideanu, je Alcair Dal. Důkazy můžeš předvést náčelníkům kmenů a klanů tam.“
„Alcair Dal?“ ozval se Mat a dal slovům trochu jiný přízvuk. „Zlatá mísa?“
Rhuark kývl. „Okrouhlý kaňon, i když na něm není nic zlatého. Na jednom konci je římsa, a muže, který na ní stojí, je slyšet po celém kaňonu bez toho, aby musel zvedat hlas.“
Rand se zamračil na draky na předloktích. Nebyl jediný, kdo byl v Rhuideanu nějak poznamenán. Mat už neříkal tu a tam pár slov ve starém jazyce, aniž by věděl, co znamenají. Od návštěvy v Rhuideanu jim rozuměl, i když si to zřejmě neuvědomoval. Egwain Mata pozorovala. Zamyšleně. Strávila příliš dlouhou dobu mezi Aes Sedai.
„Rhuarku, můžeš poslat posly k ostatním kmenovým náčelníkům?“ zeptal se Rand. „Jak dlouho potrvá, než je všechny pozveme do Alcair Dalu? A co je potřeba, aby tam určitě přišli?“
„Poslům potrvá celé týdny, a další týdny zabere, než se všichni shromáždí.“ Rhuark pokynem své ruky zahrnul všechny moudré. „Ony můžou promluvit ke všem kmenovým náčelníkům ve svých snech za jedinou noc, i ke všem náčelníkům klanů. A také ke všem ostatním moudrým, aby zajistily, že to žádný muž nebude považovat jen za sen.“
„Oceňuji tvoji důvěru, že dokážeme pohnout horami, stíne mého srdce,“ podotkla suše Amys a klekla si k Randovi s mastí, „ale to ještě neznamená, že tomu tak je. Potrvá několik nocí, než provedeme, co požaduješ, aniž bychom si odpočaly.“
Rand ji chytil za ruku, když mu začala vtírat ostře páchnoucí mast do tváře. „Uděláte to?“
„To tolik dychtíš po tom nás zničit?“ zeptala se ho, a potom se usouženě kousla do rtu, když sebou žena v bílém vedle ní trhla.
Melain dvakrát tleskla. „Odejděte,“ nařídila ostře, a obě ženy v bílém se odklaněly i s miskami a ručníky.
„Dráždíš mě jako bodlák pod kůží,“ řekla Randovi hořce Amys. „Ať už jim bylo řečeno cokoliv, tyto ženy teď budou hovořit jen o tom, co by neměly vědět.“ Osvobodila ruku z jeho sevření a začala mu vtírat mast do kůže snad poněkud silněji, než bylo nutné. Pálilo to hůř, než to bylo cítit.
„Nechtěl jsem tě dráždit,“ pravil Rand, „ale není čas. Zaprodanci jsou volní, Amys, a jestli zjistí, kde jsem, nebo co mám v plánu...“ Aielanky nevypadaly překvapeně. Copak to už věděly? „Devět jich je stále naživu. Příliš mnoho, a ti, kteří mě nechtějí zabít, si myslí, že mě můžou využít. Nemám čas. Kdybych znal způsob, jak sem všechny kmenové náčelníky sehnat teď, a přinutit je, aby mě přijali, udělal bych to.“
„A co máš vlastně v plánu?“ Amysin hlas byl stejně tvrdý jako její výraz.
„Požádáte – řeknete – kmenovým náčelníkům, aby přišli do Alcair Dalu?“
Dlouhou dobu se mu jen dívala do očí. Když konečně kývla, bylo to jen neochotně.
Ať podrážděný či ne, trocha napětí z něj opadla. Neexistoval způsob, jak získat zpět oněch sedm ztracených dní, ale třeba se dá zabránit tomu, aby dál ztrácel čas. Avšak Moirain, stále přebývající v Rhuideanu, spolu s Aviendhou ho tu držely. Nemohl je prostě jen opustit.
„Znala jsi mou matku,“ řekl. Egwain se předklonila, stejně napjatá jako on, a Mat potřásl hlavou.
Amysina ruka na jeho tváři se zastavila. „Znala jsem ji.“
„Pověz mi o ní. Prosím.“
Amys přenesla pozornost na ránu nad jeho uchem. Kdyby zamračený pohled dokázal léčit, nepotřeboval by její masti. Nakonec řekla: „Shaielin příběh, jak ho znám já, se začal, když jsem byla pořád ještě Far Dareis Mai, víc než rok předtím, než jsem se vzdala oštěpu. Hodně z nás se dostalo skoro až k Dračí stěně společně. Jednou jsme spatřily ženu, zlatovlasou mladou mokřiňanku, celou v hedvábí, s nákladním koněm a pěknou jezdeckou klisnou. Muže bychom byly samozřejmě zabily, ale ona kromě nože za pasem neměla žádnou jinou zbraň. Některé z nás ji chtěly zahnat za Dračí stěnu nahou...“ Egwain zamrkala. Zřejmě ji neustále překvapovalo, jak jsou Aielové tvrdí. Amys bez přerušení pokračovala, „...ale ona zjevně něco velice odhodlaně hledala. Byly jsme zvědavé, a tak jsme ji sledovaly, den za dnem, aniž bychom se jí ukázaly. Koně jí zahynuli, došlo jí jídlo i voda, ale ona se neobrátila. Klopýtala dál pěšky, až nakonec upadla a už nevstala. Rozhodly jsme se jí dát vodu a zeptat se jí na její příběh. Byla blízko smrti, a trvalo celý den, než dokázala promluvit.“
„Jmenovala se Shaiel?“ zeptal se Rand, když Amys zaváhala. „Odkud byla? Proč sem přišla?“
„Shaiel,“ promluvila Bair, „bylo jméno, které si dala sama. Za tu dobu, co jsem ji znala, nikdy neřekla jiné. Ve starém jazyce by to znamenalo Žena, která je rozhodnutá.“ Mat souhlasně kývl, aniž si uvědomil, že to dělá. Lan si ho zamyšleně prohlížel nad stříbrným pohárem s vodou. „V Shaiel byla na začátku hořkost.“