Amys si dřepla na paty vedle Randa a kývla. „Mluvila o opuštěném dítěti, o synovi, kterého milovala. A manželovi, kterého nemilovala. Kde, to však neřekla. Myslím, že si nikdy neodpustila, že opustila své dítě. Řekla toho jen málo kromě toho, co musela. Předtím hledala nás, Děvy oštěpu. Jedna Aes Sedai jménem Gitara Moroso, která měla dar věštění, jí řekla, že na ni i na její lid, možná i na celý svět, padne neštěstí, pokud se nevydá mezi Děvy oštěpu a nikomu neřekne, kam jde. Musí se stát Děvou a nesmí se vrátit do vlastní země, pokud Děvy nedojdou k Tar Valonu.“
Užasle potřásla hlavou. „Musíš pochopit, jak to tehdy znělo. Děvy že mají jít do Tar Valonu? Žádný Aiel nepřekročil Dračí stěnu od chvíle, kdy jsme poprvé vstoupili do Trojí země. Trvalo další čtyři roky, než nás do mokřin vyvedl Lamanův zločin. A rozhodně žádná žena, která by nebyla Aielanka, se nikdy nestala Děvou oštěpu. Některé z nás si myslely, že se zbláznila ze slunce. Ale ona byla umíněná a my jsme se nějak přistihly, že souhlasíme, aby to zkusila.“
Gitara Moroso. Aes Sedai s věštebným nadáním. Někde to jméno už slyšel, ale kde? A má bratra. Polobratra. Když vyrůstal, přemýšlel, jaké by to bylo, mít bratra nebo sestru. Kdo to je, a kde? Ale Amys pokračovala.
„Skoro každá dívka sní o tom, že se stane Děvou, a tak se naučí aspoň základy zacházení s oštěpem a lukem a boje rukama a nohama. I tak ty, které učiní konečný krok a sezdají se s oštěpem, zjistí, že nevědí nic. Pro Shaiel to bylo ještě těžší. S lukem uměla zacházet dobře, ale nikdy neuběhla víc než míli, ani nežila z toho, co dokázala najít. I desetiletá holka ji dokázala dostat na lopatky, a nevěděla ani, které rostliny ukazují na vodu. Přesto vytrvala. Za rok pronesla své přísahy oštěpu jako Děva přijatá do klanu Chumai Taardad Aielů.“
A nakonec odešla k Tar Valonu spolu s Děvami, aby zahynula na svazích Dračí hory. Polovina odpovědi, zanechávající nové otázky. Jen kdyby mohl vidět její tvář.
„Máš některé její rysy,“ ozvala se Seana, jako by mu četla myšlenky. Usadila se se zkříženýma nohama a malým stříbrným pohárem s vínem. „Z Janduina míň.“
„Janduin? To byl můj otec?“
„Ano,“ přitakala Seana. „Byl v té době kmenovým náčelníkem Taardadů, nejmladší, co se pamatujeme. Přesto měl v sobě cosi zvláštního, sílu. Lidé mu naslouchali a následovali ho, i ti, kdo nebyli z jeho kmene. Zakončil krevní mstu mezi Taardady a Nakai po dvou stech letech bojů a uzavřel spojenectví nejen s Nakai, ale i s Reyny, a to s Reyny Taardadové také málem vedli krevní mstu. Téměř také zakončil krevní mstu mezi Shaarady a Goshieny, a byl by to dokázal, kdyby nebyl Laman podťal strom života. Byť byl tak mladý, byl to on, kdo vedl Taardady, Nakai, Reyny a Shaarady, když si šli pro Lamanovu cenu za krev.“
Byl. Takže byl taky mrtvý. Egwain se tvářila soucitně. Rand si jí nevšímal. Nechtěl soucit. Jak mohl cítit ztrátu lidí, které nikdy nepoznal? Ale cítil ji. „Jak Janduin zemřel?“
Moudré si vyměnily váhavé pohledy. Nakonec Amys řekla: „Bylo to začátkem třetího roku pátrání po Lamanovi, když Shaiel zjistila, že čeká dítě. Podle zákona se měla vrátit do Trojí země. Děvě je zapovězeno nosit oštěp, když čeká dítě. Ale Janduin jí nemohl nic zapovědět. Kdyby byla požádala o měsíc, aby ho mohla nosit kolem krku, byl by se jí ho pokusil dát. A tak zůstala a v posledním boji před Tar Valonem se ztratila, i dítě se ztratilo. Janduin si nemohl odpustit, že ji nepřinutil poslechnout zákon.“
„Vzdal se svého místa kmenového náčelníka,“ promluvila Bair. „To ještě nikdy nikdo neudělal. Řekli mu, že to nemůže udělat, ale on prostě odešel. Odešel na sever s mladými muži, aby v Morně lovil trolloky a myrddraaly. Tohle divocí mladí muži dělávají, i Děvy, které mají méně rozumu než kozy. Ti, kteří se vrátili, však říkali, že ho zabil muž. Říkali, že Janduin tvrdil, že ten muž vypadal jako Shaiel, a nedokázal se přimět zvednout oštěp, když ho ten muž probodl.“
Takže byli oba mrtví. Oba mrtví. Nikdy neztratí lásku k Tamovi, ani ho nepřestane považovat za svého otce, ale přál si, aby mohl Janduina a Shaiel aspoň jednou spatřit na vlastní oči.
Egwain se ho samozřejmě snažila utěšovat, jak to ženy dělávaly. Nemělo smysl snažit se jí vysvětlit, že to, co ztratil, bylo něco, co nikdy neměl. Jeho vzpomínky na rodiče patřily Tamovu tichému smíchu, dokonce se matně upomínal na jemné ruce Kari al’Thorové. To bylo vše, co mohl muž chtít, nebo co potřeboval. Egwain vypadala zklamaně, dokonce i trochu rozmrzele, a moudré její pocity ve větší či menší míře sdílely. Bair to zcela otevřeně neschvalovala a mračila se, Melain si odfrkla a okatě si upravovala šátek. Ženy nikdy nic nechápaly. Rhuark, Lan a Mat ano. Nechali ho samotného, jak si to přál.
Z nějakého důvodu neměl hlad, když mu Melain přinesla jídlo, a tak si lehl na kraji stanu, s loktem podloženým polštářem tak, aby mohl pozorovat svah a mlhou zahalené město. Údolí i okolní hory spalovalo slunce a zahánělo stíny. Vzduch na okraji stanu jako by vycházel z otevřené pece.
Po chvíli k němu přistoupil Mat v čisté košili. Beze slova se posadil vedle Randa a vyhlížel do údolí dole. Ten podivný oštěp měl opřený o koleno. Občas přejel prstem výrazný nápis vyrytý do černého ratiště.
„Co dělá hlava?“ zeptal se Rand, a Mat nadskočil.
„Už to... nebolí.“ Odtrhl prsty od nápisu a schválně složil ruce do klína. „Aspoň ne tolik. Ať už mi namíchaly cokoliv, posloužilo to.“
Pak se znovu odmlčel a Rand ho nechal. Taky mu nebylo do řeči. Skoro cítil, jak ubíhá čas, jak zrnka písku v přesýpacích hodinách padají jedno po druhém, příliš pomalu. Ale všechno jako by se zároveň chvělo, písek byl připraven vybuchnout v proud. Hloupost. Jenom se nechal ovlivnit chvějivým žárem stoupajícím z obnažené skály. Kmenoví náčelníci nemohli dorazit do Alcair Dalu ani o den dřív, i kdyby se před ním Moirain objevila v té chvíli. A náčelníci byli stejně jen malou součástí plánu, dokonce snad tou nejméně důležitou. O chvíli později si všiml, jak si Lan plavně kleká na stejný skalnatý prst, jaký předtím použil Couladin, aniž věnuje nejmenší pozornost slunci. Strážce také sledoval údolí. Další muž, kterému nebylo do řeči.
Rand odmítl i polední jídlo, i když se Egwain a moudré střídaly ve snaze přimět ho jíst. Jeho odmítnutí sice vzaly napohled klidně, ale když navrhl, že se vrátí do Rhuideanu a podívá se po Moirain – a zároveň taky po Aviendze – Melain vybuchla.
„Ty hlupáku! Žádný muž nemůže do Rhuideanu vstoupit dvakrát. Ani ty by ses zpět nevrátil živý! Ó, klidně si umři hladem, jestli chceš!“ Hodila mu na hlavu půl bochníku chleba. Mat ho chytil ve vzduchu a klidně začal jíst.
„Proč chceš, abych žil?“ zeptal se jí Rand. „Víš, co říkala ta Aes Sedai před Rhuideanem. Zničím vás. Tak proč se nespojíš s Couladinem a nezabiješ mě?“ Mat se zakuckal a Egwain si dala ruce v bok, připravena mu dát lekci, ale Rand sledoval jen Melain. Ta se na něho místo odpovědi jen zlobně podívala a opustila stan.
Byla to Bair, kdo se ozval. „Všichni si myslí, že znají rhuideanské proroctví, ale vědí jen to, co jim po celá pokolení vykládali moudré a kmenoví náčelníci. Nebyly to lži, ale ani ne celá pravda. Pravda by mohla zlomit i nejsilnějšího muže.“
„A jaká je celá pravda?“ naléhal Rand.
Bair mrkla na Mata a pak řekla: „V tomto případě je celá pravda, ta, kterou doposud znali pouze moudré a kmenoví náčelníci, taková, že ty jsi naše zkáza. Naše zkáza a naše vykoupení. Bez tebe nikdo z našich lidí nepřežije Poslední bitvu. Možná se ani nedožije Poslední bitvy. Takové je proroctví a pravda. S tebou... ‚On vylije krev těch, kteří si říkali Aielové, na písek jako vodu a zláme je jako suché větvičky, a přesto zbytky zbytků zachrání, a oni budou žít.‘ Tvrdé proroctví, ale tohle nikdy nebyla měkká země.“ Bez mrknutí se mu podívala do očí. Tvrdá země a tvrdá žena.