Rand se znovu převalil na bok a zadíval se do údolí. Ostatní až na Mata odešly.
V půli dopoledne konečně zahlédl postavičku šplhající nahoru do kopce. Jen se unaveně škrábala. Aviendha. Mat měl pravdu. Byla nahá jako novorozeně. A také na ní byly vidět účinky slunce, Aielanka nebo ne. Opálené měla jen ruce a obličej, ostatek těla měla rozhodně zarudlý. Rand byl rád, že ji vidí. Neměla ho ráda, ale to jen proto, že si myslela, že se špatně chová k Elain. Z toho nejprostšího důvodu. Ne kvůli proroctví nebo zkáze, ne kvůli drakům na jeho pažích nebo proto, že je Drakem Znovuzrozeným. Ale z prostého lidského důvodu. Skoro se na její chladné, vyzývavé pohledy těšil.
Když ho Aviendha spatřila, ztuhla, a v jejích modrozelených očích nebylo nic chladného. Vedle jejího pohledu vypadalo slunce jako studený kotouč. Mohla ho na místě sežehnout pohledem na popel.
„Ehm... Rande?“ ozval se tiše Mat. „Kdybych byl tebou, určitě bych se k ní neobracel zády.“
Randovi unikl unavený vzdech. Jistě. Jestli byla v těch skleněných sloupech, tak to věděla. Bair, Melain, ostatní – všichni měli roky, aby si na to zvykli. Pro Aviendhu to byla čerstvá rána, ještě bez zaschlé krve. Není divu, že mě teď nenávidí.
Moudré se vrhly Aviendze vstříc, spěšně ji odvedly do jiného stanu. Když ji Rand uviděl příště, měla na sobě hnědou sukni a volnou bílou halenu a kolem ramen loktuši. Z těch šatů rozhodně neměla radost. Když si všimla, že ji pozoruje, zuřivost v jejím výraze – čirý zvířecí vztek – stačil, aby se odvrátil.
Stíny se už začaly natahovat k vzdáleným horám, když se objevila Moirain, při šplhání do kopce neustále padající a klopýtající a stejně spálená jako Aviendha. Randa překvapilo, že na sobě taky nemá šaty. Ženy byly prostě šílené, to bylo vše.
Lan seskočil dolů ze skalního výčnělku a rozběhl se jí naproti. Popadl ji do náruče a vyběhl zpátky nahoru snad ještě rychleji, než běžel dolů, a střídavě klel a volal moudré. Moirainina hlava se mu bezvládně opírala o rameno. Moudré si ji přišly převzít. Melain se mu postavila do cesty, když se je snažil následovat do stanu. Lan zůstal venku, kde neustále přecházel sem a tam a bušil se pěstí do dlaně druhé ruky.
Rand se převalil na záda a zadíval se na nízký strop stanu. Zachránil tři dny. Měl by být rád, že jsou Moirain a Aviendha v pořádku zpátky, ale on cítil jen úlevu, že zachránil tři dny. Čas byl všechno. Bude si muset vybrat vlastní půdu. Možná to ještě půjde.
„Co budeš dělat teď?“ zeptal se Mat.
„Něco, co se ti bude líbit. Hodlám porušovat pravidla.“
„Chci tím říct, půjdeš si sehnat něco k jídlu? Já umírám hlady.“
Rand se proti své vůli rozesmál. Něco k jídlu? Bylo mu jedno, jestli ještě vůbec někdy bude jíst. Mat se na něj zamračil, jako by se Rand zbláznil, a to ho přimělo smát se ještě víc. Nebyl blázen. Poprvé někdo zjistí, co to znamená, že je Drak Znovuzrozený. Hodlal porušit pravidla tak, jak to nikdo nečekal.
35
Důkladné lekce
Srdce Kamene v Tel’aran’rhiodu bylo stejné, jak si ho Egwain pamatovala ze skutečného světa. K vysokánskému stropu se zvedaly mohutné sloupy z leštěné krevele a pod mohutnou ústřední kopulí byl do světlého kamene podlahy zaražen Callandor. Jen lidé tu scházeli. Zlaté lampy nebyly zapálené, a přesto tu bylo jakés takés světlo, nejasné i ostré zároveň, které jako by zároveň vycházelo odevšad a odnikud. Tak to v Tel’aran’rhiodu vypadalo uvnitř budov často.
To, co nečekala, však byla žena stojící za třpytícím se křišťálovým mečem a nahlížející do nezřetelných stínů mezi sloupy. Způsob, jakým byla oblečena, Egwain překvapil. Žena byla bosá a měla široké kalhoty ze žlutého hedvábného brokátu. Nad tmavší žlutou šerpou byla zcela nahá, jen kolem krku jí visely zlaté řetězy. Uši měla ozdobené maličkými zlatými kroužky v třpytných řadách, ale ze všeho nejpřekvapivější byl kroužek, který měla daný v nose, od nějž vedl tenký řetízek se zavěšenými medailonky k jednomu z kroužků v levém uchu.
„Elain?“ vydechla Egwain a upravila si loktuši kolem ramen, jako by to byla ona, kdo nemá halenu. Tentokrát se přioděla jako moudrá, i když k tomu neměla nějaký zvláštní důvod.
Dědička nadskočila, a když se obrátila k Egwain, měla na sobě vážné, světle zelené roucho s vysokým vyšívaným límcem a dlouhými rukávy, které končily špičkami přehrnutými přes ruce. Žádné náušnice. Žádný kroužek v nose. „Takhle se oblékají ženy Mořského národa, když vyplují na moře,“ vysvětlovala rychle s jasným ruměncem na tvářích. „Chtěla jsem vědět, jaké to je, a tohle mi připadalo jako nejlepší místo. Koneckonců, na lodi to přece udělat nemohu.“
„A jaký to je?“ vyzvídala Egwain.
„Je v tom vlastně docela zima.“ Elain se rozhlédla po okolních sloupech. „A nějak cítíš, že na tebe lidé civějí, i když tam nikdo jiný není.“ Náhle se zasmála. „Ubohý Tom a Juilin. Oni většinou ani nevědí, kam s očima. Polovina posádky jsou ženy.“
Egwain se také rozhlédla po sloupech a znepokojeně pokrčila rameny. Měla opravdu pocit, jako by je někdo pozoroval. Bezpochyby to bylo jen proto, že byly v celém Kameni samy. Nikdo, kdo vstoupil do Tel’aran’rhiodu, nemohl čekat, že tu najde někoho, koho by mohl pozorovat. „Tom? Tom Merrilin? A Juilin Sandar? Oni jsou oba s tebou?“
„Ó Egwain, Rand je poslal. Rand a Lan. No, Toma vlastně poslala Moirain, ale mistra Sandara poslal Rand. Aby nám pomohli. Nyneiva je na to docela pyšná, totiž kvůli Lanovi, i když to nedá najevo.“
Egwain zakryla úsměv. Nyneiva že byla pyšná? Elainina tvář přímo zářila a její oděv se opět proměnil, i když si to ona zjevně neuvědomila. Ter’angrial, zkroucený kamenný prsten, pomohl dědičce dosáhnout světa snů stejně snadno, jako to uměla Egwain, ale neznamenalo to, že ho Elain umí ovládat. To se teprve musela naučit. Náhodné myšlenky – jako třeba, jak ráda by se poohlédla po Randovi – mohly pro Elain stále měnit věci.
„Jak je mu?“ Elainin tón byl zvláštní směsí nucené ledabylosti a obav.
„Dobře,“ odpověděla Egwain. „Myslím, že je mu dobře.“ Podala jí plnou zprávu. O Portálových kamenech a o Rhuideanu – stejně to, co věděla, i to, co se doslechla, co sama usoudila z řečí o vidění skrze oči předků – o zvláštním tvorovi z Dračí zástavy, který teď zdobil obě Randova předloktí, i o tom, jak Bair vyjevila, že bude zhoubou Aielů, a o svolání náčelníků kmenů do Alcair Dalu. Amys a ostatní moudré by to právě teď měly provádět. Egwain skutečně doufala, že tomu tak je. Dokonce vypověděla i podivný příběh o Randových skutečných rodičích, i když zkráceně. „Ale nevím. Od tý doby se chová ještě divněji než předtím, a Mat taky. Nechci tím říct, že zešílel, ale... Je stejně tvrdý jako Rhuark a Lan, aspoň v některých věcech, možná i tvrdší. Něco, myslím, plánuje – něco, o čem nechce, aby se to někdo dozvěděl – a hrozně spěchá, aby se k tomu dostal. Dělá mi to starosti. Občas nám pocit, že už nevidí živý lidi, jenom kameny na šachovnici.“