Amys ji uťala ponurým hlasem. „Za Dračí stěnou v Bílé věži jsi Aes Sedai. Tady jsi jen nevědomá žačka, hloupé dítě lezoucí do doupěte plného zmijí.“
„Vím, že jsem slíbila, že v žádném případě nepůjdu do Tel’aran’rhiodu bez tebe,“ řekla Egwain a snažila se, aby to znělo rozumně, „ale –“
Něco ji popadlo za kotníky a zvedlo do vzduchu. Pokrývky odlétly stranou a košile se jí shrnula ke krku. Visela hlavou dolů, s obličejem ve stejné rovině jako Amys. Rozzuřeně se otevřela saidaru – a zjistila, že jí něco brání.
„Chtěla jsi jít sama,“ sykla Amys tiše. „Varovala jsem tě, ale tys musela jít.“ Oči jako by jí ve tmě zářily stále jasněji. „Aniž by sis byla vědoma toho, co tam může čekat. Ve snech jsou tvorové, kteří dokážou roztřást i to nejsmělejší srdce.“ Kolem očí připomínajících modré uhlíky její obličej roztál a roztáhl se. Z kůže jí vyrazily šupiny. Čelisti se jí protáhly a náhle byly plné ostrých zubů. „Tvorové, kteří žerou ta nejsmělejší srdce,“ zavrčela.
Egwain s řevem marně tloukla do štítu, jenž jí bránil dosáhnout na pravý zdroj. Snažila se udeřit tu hroznou tvář, toho tvora, jenž přece nemohl být Amys, ale něco ji popadlo za zápěstí a roztáhlo jí ruce, až se nemohla pohnout, jen se, visíc ve vzduchu, třásla. Mohla jenom ječet, když se jí ty čelisti svíraly kolem hlavy.
Egwain se s řevem posadila a tiskla k sobě pokrývky. Se značným úsilím se jí podařilo zavřít ústa, ale nijak se jí nedařilo ovládnout třesavku. Byla ve stanu – nebo nebyla? A ve stínu seděla se zkříženýma nohama Amys obklopená září saidaru – nebo to nebyla ona? Egwain se zoufale otevřela pravému zdroji, a málem zavyla, když zjistila, že je opět odstíněná. Odhodila pokrývky stranou a po kolenou přelezla navršené koberce. Oběma rukama pak rozhrabala úhledně složené šaty. Měla u pasu nůž. Kde je? Kde? Tady!
„Sedni si,“ řekla Amys zatrpkle, „než tě nacpu párou. Ta chuť by se ti nelíbila.“
Egwain se otočila na kolenou a krátký nůž držela oběma rukama. Kdyby tolik netiskla rukojeť nože, třásly by se jí. „Jsi to tentokrát opravdu ty?“
„Jsem to já, teď i tehdy. Důkladné lekce jsou ty nejlepší lekce. Hodláš mě snad bodnout?“
Egwain váhavě vrátila nůž do pochvy. „Nemáš právo –“
„Mám všechna práva! Dala jsi mi své slovo. Nevěděla jsem, že Aes Sedai můžou lhát. Jestli tě mám učit, musím vědět, že uděláš, co ti řeknu. Nebudu se dívat, jak si jedna z mých žaček sama podřezává hrdlo!“ Amys si povzdechla. Záře kolem ní zmizela a stejně tak přehrada mezi Egwain a saidarem. „Už jsem tě déle nedokázala odříznout. Jsi mnohem silnější než já. V jediné síle jsi silnější. Skoro jsi můj štít prorazila. Ale jestli nedokážeš držet své slovo, tak nevím, jestli tě chci učit.“
„Budu držet slovo, Amys. Slibuju, že budu. Ale musím se scházet se svýma kamarádkama, tam, v Tel’aran’rhiodu. Jim jsem to taky slíbila. Amys, mohly by potřebovat mou pomoc, mou radu.“ Amysinu tvář ve tmě sice tak dobře nerozeznávala, ale neviděla, že by výraz moudré nějak změkl. „Prosím, Amys. Už jsi mě toho tolik naučila. Myslím, že je teď dokážu najít, ať jsou kdekoliv. Prosím, nebraň mi, když se toho musím ještě tolik naučit. Ať chceš po mně cokoliv, já to udělám.“
„Zapleť si vlasy,“ řekla Amys odměřeným tónem.
„Vlasy?“ zeptala se Egwain nejistě. Sice ji to nijak neobtěžovalo, ale proč to měla dělat? Teď je nosila rozpuštěné, spadaly jí pod ramena, ale nebylo to tak dávno, co skoro pukla pýchou, když jí ženský kroužek u nich doma sdělil, že je dost stará, aby si mohla zaplést vlasy do copu, jaký doteď nosila Nyneiva. Ve Dvouříčí cop znamenal, že je dívka dost stará, aby byla považována za ženu.
„Do copů nad ušima.“ Amysin tón byl pořád tvrdý jako kámen. „Jestli nemáš stuhy, co by sis vpletla do vlasů, tak ti nějaké dám. Tak u nás nosí vlasy jenom malé holky. Dívky příliš mladé, aby je bylo možné brát za slovo. Až mi dokážeš, že dovedeš držet své slovo, můžeš je tak přestat nosit. Ale jestli mi ještě jednou zalžeš, donutím tě, aby sis ustřihla sukně jako malá holka, a najdu ti panenku, kterou budeš nosit. Až se rozhodneš, že se budeš chovat jako dospělá žena, budu s tebou jako s dospělou ženou zacházet. Buď s tím budeš souhlasit, nebo tě už nebudu učit.“
„Souhlasím, jestli mě doprovodíš, až se budu muset sejít –“
„Dej mi slovo, Aes Sedai! S dětmi já dohody neuzavírám, ani s těmi, kteří neumějí držet slovo. Uděláš, co říkám, přijmeš, co se ti rozhodnu dát, a nic víc. Nebo odejdi a nechej se klidně zabít. V tom – ti – já – pomáhat – nebudu!“
Egwain byla ráda, že je ve stanu tma. Zakryla její zlobné zamračení. Přece dala své slovo, ale bylo to tak strašně nespravedlivé. Randa se nikdo nesnažil omezovat hloupými pravidly. No, s ním to možná bylo jiné. Nebyla si vůbec jistá, jestli by chtěla vyměnit Amysina nařízení za Couladinovo přání prohnat jí tělem při první vhodné příležitosti oštěp. Mat by se rozhodně nesmířil s pravidly jiných lidí. Ale ať ta’veren nebo ne, Mat se neměl co učit. On musel jedině existovat. Nejspíš by se odmítl čemukoliv učit, i kdyby dostal příležitost, leda by to mělo něco společného s hraním nebo šaškováním. Ona se chtěla učit. Občas jí to připadalo jako neuhasitelná žízeň. Ať toho přijala, kolik chtěla, stále ji nedokázala uhasit. To ale pořád neznamenalo, že to bylo spravedlivé. Tak to prostě v životě chodí, pomyslela si lítostivě.
„Souhlasím,“ řekla. „Udělám, co říkáš, přijmu, co mi dáš, a nic víc.“
„Dobrá.“ Po dlouhé odmlce, jako by se chtěla přesvědčit, jestli snad Egwain nehodlá ještě něco dodat – Egwain však moudře držela jazyk za zuby – Amys dodala: „Hodlám na tebe být tvrdá, Egwain, ale ne bez důvodu. To, že si myslíš, že jsem tě už hodně naučila, mi jen ukazuje, jak málo do začátku znáš. Máš pro snění velké nadání. Jednoho dne nejspíš předčíš všechny z nás. Ale jestli se nenaučíš, co tě můžu naučit – co tě my čtyři dokážeme naučit – nejspíš svoje nadání nikdy plně nerozvineš. Z největší pravděpodobnosti nebudeš žít dost dlouho, abys je mohla rozvíjet.“
„Zkusím to, Amys.“ Měla dojem, že se jí podařilo dobře napodobit poddajnost. Proč ta žena neřekne, co chce slyšet? Jestli Egwain nemůže jít do Tel’aran’rhiodu sama, tak musí jít Amys s ní, až půjde příště za Elain. Nebo by to příště mohla být Nyneiva.
„Dobrá. Chceš ještě něco říct?“
„Ne, Amys.“
Odmlka byla tentokrát delší. Egwain čekala, jak nejtrpělivěji dokázala, s rukama složenýma v klíně.
„Takže když chceš, dokážeš své požadavky udržet na uzdě,“ poznamenala Amys nakonec, „i když se přitom třeseš jako koza se svrabem. Nebo jsem špatně pochopila příčinu? Můžu ti dát nějaké mazání. Ne? No dobrá. Až se budeš muset sejít se svými přáteli, doprovodím tě.“
„Děkuju ti,“ řekla Egwain uctivě. Koza se svrabem, to určitě!
„Pro případ, žes neposlouchala, když jsem ti to říkala poprvé, tak výuka nebude ani snadná, ani rychlá. Myslíš, žes v posledních dnech pracovala. Připrav se tomu teď věnovat skutečný čas a námahu.“