„Amys, naučím se, kolik mě toho dokážeš naučit, a budu pracovat tak tvrdě, jak budeš chtít, ale je tu Rand a temní druzi... Čas k učení může být moc drahý, a já můžu mít prázdný váček.“
„Já vím,“ řekla Amys unaveně. „On už má potíže i tak. Pojď. Už jsme těmito dětinskostmi promarnily dost času. Teď musíme probrat nějaké ženské záležitosti. Pojď. Ostatní čekají.“
Egwain si poprvé uvědomila, že Moirainino lůžko je prázdné. Natáhla se pro šaty, ale Amys řekla: „To nebude potřeba. Půjdeme jenom kousek. Zabal se do pokrývky a pojď. Už jsem dneska v noci pro Randa al’Thora udělala hodně velký kus práce, a musím udělat víc, až skončíme.“
Egwain si pochybovačně ovinula pokrývku kolem ramen a následovala starší ženu do noci. Byla zima. Naskočila jí husí kůže, jak bosky poskakovala po kamenité půdě, která jí připadala skoro jako led. Po žáru, jenž panoval ve dne, jí noc připadala stejně mrazívá jako srdce zimy ve Dvouříčí. Dech se jí kousek od úst měnil v opar, jejž okamžitě pohltil okolní vzduch. Ať studený nebo rozpálený, vzduch byl pořád stejně suchý.
Na konci tábora moudrých stál malý stan, který ještě neviděla. Byl nízký jako ostatní, ale všechny stěny byly pevně přikolíkované k zemi. K jejímu překvapení si Amys začala svlékat šaty a jí pokynula, aby učinila to samé. Egwain stiskla zuby, aby jí necvakaly, a pomalu následovala Amysina příkladu. Když tu Aielanka stála nahá jako při zrození, vůbec nevypadala, že na ni noční chlad působí. Zhluboka se nadechla a poplácala se po pažích, než se konečně sklonila a vstoupila do stanu. Egwain se okamžitě vrhla za ní.
Vlhké vedro ji zasáhlo jako klacek mezi oči. Ze všech pórů se jí vyřinul pot.
Moirain již byla ve stanu, stejně jako ostatní moudré a Aviendha, všechny nahé a zpocené, seděly kolem velkého železného kotle po okraj plného rozpálených kamenů. Z kotle i kamenů vyzařoval žár. Aes Sedai vypadala, že se již téměř vzpamatovala ze svého zážitku, i když kolem očí měla kůži napjatou, což dříve nebylo.
Když si Egwain opatrně hledala místo, kam usednout – tady nebyly vrstvy koberců, jen kamenitá půda – Aviendha nabrala do dlaně vodu z menšího kotlíku vedle sebe a hodila ji do většího. Voda se okamžitě se sykotem změnila v páru, aniž by na kamenech zanechala aspoň vlhké skvrny. Aviendha se tvářila kysele. Egwain věděla, jak se cítí. Novicky ve Věži měly také své povinnosti. Nebyla si jistá, jestli víc nenáviděla drhnutí podlah nebo nádobí v kuchyni. Tento úkol však zdaleka nevypadal tak obtížně.
„Musíme si promluvit o tom, co uděláme s Randem al’Thorem,“ prohlásila Bair, když se usadila i Amys.
„Co s ním uděláte?“ vyjekla poplašeně Egwain. „Má přece znamení. On je ten, kterýho jste hledali.“
„To on je,“ pravila ponuře Melain a odhrnula si z mokrého obličeje pramen rudozlatých vlasů. „Musíme zařídit, aby jeho příchod přežilo co nejvíc z našich lidí.“
„A stejně důležité je,“ dodávala Seana, „abychom zajistily, že přežije i naplnění zbytku proroctví.“ Melain se na ni zlostně zamračila a Seana trpělivým tónem připojila: „Jinak nepřežije nikdo z nás.“
„Rhuark říkal, že mu pošle několik Jindů jako tělesnou stráž,“ řekla Egwain pomalu. „Copak změnil názor?“
Amys zavrtěla hlavou. „To nezměnil. Rand al’Thor spí ve stanu Jindů a stovka mužů bdí, aby dohlédla na to, že se i probudí. Ale muži často vidí věci jinak než my. Rhuark ho bude následovat, možná mu i odporovat ve věcech, které bude považovat za špatné, ale nepokusí se ho vést.“
„Ty si myslíš, že potřebuje vedení?“ Moirain při tom prohlášení zvedla obočí, ale Egwain si jí nevšímala. „Zatím udělal, co musel, bez toho, aby ho někdo vedl.“
„Rand al’Thor nezná naše způsoby,“ opáčila Amys. „Může udělat stovku chyb, které proti němu obrátí náčelníka nebo celý kmen, chyb, díky nimž bude vypadat jako mokřiňan místo Toho, kdo přichází s úsvitem. Můj manžel je dobrý muž a skvělý náčelník, ale neumí mluvit o míru, není cvičený, aby vedl rozzlobené muže k tomu, aby zarazili oštěpy do země. Musíme mít u Randa al’Thora někoho, kdo mu dokáže zašeptat do ucha, když to bude vypadat, že hodlá učinit špatný krok.“ Pokynula Aviendze, aby na rozpálené kameny nalila další vodu. Žena poslechla s mrzutým půvabem.
„A musíme ho hlídat,“ vložila se do hovoru ostře Melain. „Musíme nějak zjistit, co hodlá udělat, dřív, než to udělá. Naplnění rhuideanského proroctví se započalo – nelze to zastavit před koncem, ať tak nebo tak – ale chci dohlédnout na to, aby přežilo co nejvíc našich lidí. Jak se to dá zařídit, záleží na tom, co má Rand al’Thor v úmyslu.“
Bair se naklonila směrem k Egwain. Vypadala jen kost a kůže. „Ty ho znáš od dětství. Svěří se ti?“
„Pochybuju,“ řekla jí Egwain. „Už mi nevěři tak jako dřív.“ Pohledu na Moirain se vyhnula.
„Řekla by nám, kdyby se jí svěřil?“ chtěla vědět Melain. „Nechci tu vyvolávat hněv, ale Egwain a Moirain jsou Aes Sedai. Jejich cíle nemusejí být stejné jako naše.“
„Kdysi jsme Aes Sedai sloužili,“ pravila prostě Bair. „Tenkrát jsme je zklamali. Možná jim máme sloužit znovu.“ Melain se zarděla, jak byla na rozpacích.
Moirain však nedávala najevo, že by si toho všimla, vlastně ani to, že slyšela, co ta žena říkala předtím. Až na napětí v koutcích očí vypadala chladná jako led. „Pomohu vám, pokud budu moci,“ pravila studeně, „ale na Randa nemám příliš velký vliv. Prozatím jsou vlny ve vzoru jen jeho dílem.“
„Tak ho musíme dobře sledovat a doufat,“ povzdechla si Bair. „Aviendho, každé ráno se sejdeš s Randem al’Thorem, až se probudí, a neopustíš ho, dokud se na noc neuloží do pokrývek. Budeš se ho držet, jako bys byla vlasem na jeho hlavě. Tvůj výcvik bude, jak se obávám, pokračovat, jak jen to zvládneme. Bude to pro tebe zátěž, dělat obě věci zároveň, ale nelze se tomu vyhnout. Když s ním budeš mluvit – a zvlášť poslouchat, co říká – neměla bys mít potíže zůstat u něj dost blízko. Jen málokterý muž by poslal pryč hezkou mladou ženu, která mu naslouchá. Třeba mu něco uklouzne.“
Aviendha tuhla při každém jejím slově. Když Bair domluvila, Aviendha si odplivla: „To neudělám!“ Nyní nastalo smrtelné ticho. Všechny ženy na ni upřely oči, ale ona jejich pohledy vzdorně opětovala.
„Neuděláš?“ prohodila Bair tiše. „Neuděláš.“ Zřejmě to zvláštní slovo zkoumala ze všech stran.
„Aviendho,“ promluvila laskavě Egwain, „nikdo tě nežádá, abys zradila Elain, jen s ním musíš mluvit.“ Pokud něco, tak bývalá Děva oštěpu vypadala ještě dychtivější najít si nějakou zbraň.
„Tohle je disciplína, které se teď Děvy učí?“ vyjela ostře Amys. „Pokud ano, tak zjistíš, že naše výuka je tvrdší. Pokud tu je nějaký důvod, proč nemůžeš zůstat u Randa al’Thora, tak ho řekni.“ Aviendžin vzdor se na okamžik zachvěl a ona cosi neslyšitelně zabručela. Do Amysina hlasu se vkradlo ostří. „Povídám mluv!“
„Nemám ho ráda!“ vybuchla Aviendha. „Nenávidím ho! Nenávidím!“ Kdyby ji byla Egwain neznala lépe, byla by si myslela, že má slzy na krajíčku. Ta slova ji však šokovala. Aviendha to přece nemohla myslet vážně.
„My tě nežádáme, abys ho milovala, ani aby sis ho brala do postele,“ pronesla jedovatě Seana. „My ti říkáme, abys tomu muži naslouchala, a ty poslechneš!“
„Dětinskost!“ odfrkla si Amys. „Jaké mladé ženy se to teď rodí? Copak už nikdo nedospívá?“
Bair a Melain byly ještě ostřejší, starší žena Aviendze vyhrožovala, že ji přiváže na Randova koně místo sedla – a znělo to, jako by to myslela naprosto vážně – a Melain navrhla, že by Aviendha mohla místo spánku strávit noc tím, že bude kopat díry a házet do nich to, co se jí vysype z hlavy. Egwain si uvědomila, že ty hrozby nemají Aviendhu přesvědčit. Tyto ženy očekávaly, že je každý uposlechne, a hodlaly dohlédnout na to, aby tomu tak bylo. Každá zbytečná práce, kterou si teď Aviendha vyslouží, bude trestem za její umíněnost. Ta umíněnost teď zřejmě povolovala, když se na ni upíraly čtyři páry očí moudrých – teď Aviendha zaujala obranné postavení a krčila se na kolenou – ale držela se.