Egwain se naklonila a položila Aviendze ruku na rameno. „Řekla jsi mi, že jsme skoro sestry, a já myslím, že jsme. Uděláš to pro mě? Ber to tak, že ho hlídáš pro Elain. Ji ráda máš, to vím. Můžeš mu vyřídit, že to, co napsala v těch dopisech, myslela vážně. To moc rád uslyší.“
Aviendze se křečovitě stáhl obličej. „Udělám to,“ řekla a uvolnila svaly. „Budu ho hlídat pro Elain. Pro Elain.“
Amys se otřásla. „Hloupost. Budeš ho hlídat, protože jsme ti to řekly, děvče. Jestli si myslíš, že máš jiný důvod, tak zjistíš, že ses ošklivě zmýlila. Víc vody. Pára už skoro zmizela.“
Aviendha vylila další vodu na kameny tak prudce, jako by házela oštěpem. Egwain byla ráda, že se jí vrátila odvaha, ale v duchu si říkala, že Aviendhu upozorní, až budou samy. Odvaha byla sama o sobě moc dobrá věc, ale existovaly ženy – například tyto čtyři moudré a třeba Siuan Sanche – při jednání s nimiž vám zdravý rozum říkal, že musíte svou odvahu ovládat. Na ženský kroužek jste mohli křičet třeba celý den, a přesto jste nakonec stejně udělali to, co chtěly ženy, a ještě jste si přáli, abyste radši drželi pusu zavřenou.
„Teď když se to vyřešilo,“ pravila Bair, „tak si aspoň užijeme trochu té páry v tichu, dokud ještě můžeme. Některé z nás toho dnes v noci ještě musí hodně udělat, jestli máme pro Randa al’Thora zařídit to setkání v Alcair Dalu.“
„Muži si vždycky najdou nějaký způsob, jak přinutit ženy pracovat,“ prohlásila Amys. „Proč by to mělo být s Randem al’Thorem jiné?“
Ve stanu se rozhostilo naprosté ticho, jen občas se ozvalo zasyčení, když Aviendha hodila další vodu na rozpálené kameny. Moudré seděly s rukama na kolenou a zhluboka dýchaly. Bylo to vlastně docela příjemné, velmi uklidňující, to vlhké horko, očistný pocit potu na kůži. Egwain si řekla, že za tohle stojí obětovat trochu spánku.
Moirain však uvolněně nevypadala. Hleděla do kotle, z něhož stoupala pára, jako by viděla něco jiného, něco velmi daleko.
„Bylo to zlý?“ zeptala se Egwain tiše, aby nevyrušila moudré. „Totiž v Rhuideanu?“ Aviendha prudce zvedla hlavu, ale neřekla nic.
„Vzpomínky vyblednou,“ řekla Moirain stejně tiše. Nicméně se dál dívala kamsi do dálky a její hlas zněl dost mrazivě, aby skoro vyhnal všechno teplo ze stanu. „Většina je pryč. Něco jsem už znala. Jiné... Kolo tká, jak si kolo přeje, a my jsme jenom vlákna ve vzoru. Obětovala jsem život, abych našla Draka Znovuzrozeného, abych našla Randa, a připravila ho na Poslední bitvu. Dohlédnu na to, aby tomu tak bylo, bez ohledu na cenu. Nic a nikdo nemůže být důležitější než tohle.“
Egwain se zachvěla i přes to, jak byla zpocená, a zavřela oči. Aes Sedai nepotřebovala utěšit. Byla jako kus ledu, ne jako žena. Egwain se snažila znovu zachytit ten příjemný pocit. Tušila, že v nadcházejících dnech jich bude málo a budou od sebe vzdáleny.
36
Svedení z cesty
Aielové zrušili tábor brzy ráno a Rhuidean opustili, když ještě slunce, zatím ne příliš žhavé, ostře osvětlovalo siluety vzdálených hor. Tři oddíly se vinuly kolem Chaendaeru a dolů, na drsnou náhorní plošinu občas přerušenou kopci, vysokými kamennými věžemi a pahorky s plochým vrškem, šedé a hnědé a všechny odstíny mezi tím, některé s dlouhými pásy červené a okrové. Jak šli na severozápad, nad plošinu se občas zvedalo dost velké, přírodou vytvořené okno, či mohutné kamenné desky nemožně balancovaly, na věky upoutané na pokraji pádu. Kam se Rand podíval, tam se v dálce zvedala nějaká zubatá hora. – Tady, na místě zvaném Aielská pustina, jako by se nahromadily všechny trosky způsobené Rozbitím světa. Tam, kde se nerozkládal rozpukaný jíl, žlutý a hnědý a něco mezi tím, bylo našedlé kamení, a všude byly vyschlé žleby a jámy. Roztroušené rostlinstvo bylo řídké, nízké trnité keře a bezlisté stonky s ostny. Pár květů, bílých, červených či žlutých, bylo ve své osamělosti překvapivě krásných. Občas zemi pokrýval pás trávy a zřídka se objevil pokřivený strom, který měl nejspíš taky trny. Ve srovnání s Chaendaerem a údolím Rhuideanu to tu vypadalo skoro šťavnatě. Vzduch byl tak čistý a země tak jalová, že Rand dohlédl na celé míle daleko.
Vzduch však nebyl o nic vlhčí a žár byl stejně neúprosný. Slunce viselo vysoko na obloze jako hrouda roztaveného zlata. Rand si kolem hlavy ovinul šufu ve snaze chránit se před sluncem, a často pil z měchu, který visel Jeade’enovi na sedle. Zvláštní bylo, že mu kabátec zjevně pomáhal. Nepotil se o nic méně, ale košile mu pod rudým suknem zůstávala vlhká, takže ho trochu chladila. Mat použil pruh látky, aby si mohl na hlavu připevnit velký bílý kapesník jako nějakou podivnou čapku, která mu visela až na krk, a neustále si před žárem stínil oči. Oštěp s mečem označený krkavci držel jako kopí, s patkou opřenou o třmen.
Jejich oddíl tvořilo asi čtyři sta Jindů. Rand a Mat jeli v čele vedle Rhuarka a Heirna. Aielové šli samozřejmě pěšky, i když stany a něco z toho, co naloupili v Tearu, se vezlo na nákladních mezcích a koních. Značná část jindských Děv šla vepředu ve větších rozestupech jako zvědové a Kamenní Psi se drželi zpátky jako zadní stráž. Hlavní oddíl se ježil oštěpy a luky s nasazenými šípy. Všichni Jindové se pozorně rozhlíželi po okolí. Rhuideanský mír sice měl trvat do doby, než se ti, kteří odešli na Chaendaer, vrátí domů, ale jak Rhuark Randovi vysvětlil, občas docházelo k omylům, a ani omluvy, ani cena krve nevyvedou mrtvé z jejich hrobů. Rhuark si zřejmě myslel, že by k omylu mohlo dojít zvláště nyní, částečně určitě kvůli oddílu Shaidů.
Území kmene Shaidů leželo těsně za územím Jindo Taardadů, stejným směrem od Chaendaeru, a Shaidové teď šli vlastně stejným směrem jako Jindové, asi o čtvrt míle dál. Podle Rhuarka by měl Couladin počkat ještě jeden den, jestli se jeho bratr nevrátí. To, že Rand viděl Muradina poté, co si ten vydloubl oči, neznamenalo žádný rozdíl. Deset dní byl určený čas. Odejít dřív znamenalo opustit toho, kdo do Rhuideanu vstoupil. Přesto Couladin nechal Shaidy složit stany, jakmile uviděl, že Jindové nakládají svá zvířata. Shaidové teď šli vedle Jindů, s vlastními zvědy a zadní stráží, a zdánlivě si Jindů nevšímali, ale prostor mezi nimi se nikdy nezvětšil dál než na tři sta kroků. Rozhodl-li se muž získat označení za náčelníka kmene, bylo obvyklé mít u toho svědky z půl tuctu větších klanů, a Couladinovi lidé byli nad Jindy v přesile nejméně dva na jednoho. Rand tušil, že třetí oddíl, v půli cesty mezi Shaidy a Taardady, byl jediný důvod, proč se mezera náhle a násilně nezmenšila.
Moudré šly tak jako ostatní Aielové, včetně těch zvláštních, bíle oděných mužů a žen, které Rhuark nazýval gai’šainové, kteří vedli nákladní koně. Nebyli to přesně řečeno sluhové, ale Rand si nebyl jist, jestli skutečně pochopil Rhuarkovo vysvětlování ohledně cti, závazků a zajetí. Heirn mluvil ještě zmateněji, jako by si dával práci a vysvětloval, proč je voda mokrá. Moirain, Egwain a Lan jeli s moudrými, nebo alespoň obě ženy, protože strážce vedl svého válečného hřebce kousek stranou směrem k Shaidům a sledoval je stejně pozorně jako okolní krajinu. Moirain či Egwain, nebo obě dvě, občas na chvíli slezly z koní a šly pěšky, rozmlouvajíce s moudrými. Rand by byl dal poslední groš, aby slyšel, co si říkají. Často se totiž dívaly jeho směrem, vrhaly po něm kradmé pohledy, jichž si bezpochyby neměl všimnout. Z nějakého důvodu měla Egwain vlasy zapletené do dvou copů propletených červenou stužkou jako nevěsta. Rand netušil proč. Před odjezdem z Chaendaeru se o nich zmínil – jen zmínil – a ona mu málem utrhla hlavu.