„Elain je žena pro tebe.“
Zmateně se podíval dolů na Aviendhu. Do modrozelených očí se jí zase vrátil vyzývavý pohled, ale přes něj byla stále vidět silná nechuť k jeho osobě. Když se ráno probudil, Aviendha na něj čekala před stanem, a od té doby se od něj nevzdálila dál než na tři kroky. Bylo jasné, že ji moudré poslaly jako špeha, a on to neměl poznat. Byla hezká, a ony ho pokládaly za dost velkého troubu, aby to neprohlédl. To byl také nepochybně důvod, proč teď na sobě měla sukně a kromě malého nože u pasu neměla jinou zbraň. Ženy si zřejmě myslely, že muži jsou dost jednoduší. Když na to přišlo, tak žádný z Aielů nekomentoval její změnu v oblékání, ale dokonce i Rhuark se vyhýbal delšímu pohledu na ni. Nejspíš věděli, proč tu je, nebo aspoň tušili, co mají moudré v plánu, a nechtěli o tom mluvit.
Rhuidean. Stále nevěděl, proč tam chodila. Rhuark jen zamumlal něco o „ženských záležitostech", a očividně se o ní nehodlal dál vybavovat. Vzhledem k tomu, jak se na Randa lepila, to znamenalo, že se o ní vůbec nemůže bavit. Náčelník kmene teď poslouchal, i Heirn a všichni Jindové na doslech. U Aielů se to občas těžko poznávalo, ale Rand měl dojem, že teď vypadají pobaveně. Mat si tiše pohvizdoval a nápadně se díval všude jinde než na ně dva. Přes to všechno to bylo poprvé, co na něj za celý den promluvila.
„Co tím myslíš?“
Bachraté sukně jí nijak nebránily v pohybu, když kráčela po Jeade’enově boku. Ne, ne kráčela. Kradla se. Kdyby byla kočka, byla by mrskala ocasem. „Elain je mokřiňanka, tvůj vlastní druh.“ Nadutě pohodila hlavou. Krátký ohon, který aielští válečníci nosili na temeni, byl také pryč. Složený šátek, který měla kolem spánků, jí skoro zakrýval vlasy. „Přesně žena pro tebe. Copak není krásná? Má rovná záda, silné a pružné údy, oči modré jako safíry a rty plné jako kvítky slivoně. Vlasy má jako utkané ze zlata, hebká a plná ňadra. Boky má –“
Rand ji zoufale zarazil. Tváře mu hořely. „Vím, že je hezká. Co to děláš?“
„Popisuju ji.“ Aviendha se na něj zamračila. „Viděl jsi ji v lázni? Není nutné, abych ti ji popisovala, pokud jsi ji viděl –“
„Já ji neviděl!“ Přál si, aby nemluvil tak dušeně. Rhuark a ostatní opravdu poslouchali s výrazy tak prázdnými, že se prostě museli skvěle bavit. Mat koulel očima v otevřeném poťouchlém šklebu.
Aielanka jen pokrčila rameny a upravila si šátek. „Měla to zařídit sama. Ale já jsem ji viděla a já se budu chovat jako její skoro sestra.“ Důraz zřejmě znamenal, že jeho „skoro sestra“ by byla mohla udělat to samé. Aielské zvyky byly zvláštní, ale tohle bylo šílené! „Její boky –“
„Přestaň s tím!“
Aviendha se na něj úkosem podívala. „Ona je žena pro tebe. Elain ti položila srdce k nohám jako svatební věneček. Myslíš, že v Tearském Kameni byl někdo, kdo to neví?“
„Nechci se bavit o Elain,“ sdělil jí pevně. Rozhodně ne, jestli hodlala pokračovat tak, jak začala. Z toho pomyšlení mu znovu zahořel obličej. Té ženské bylo zřejmě úplně jedno, co říkala, nebo kdo to slyšel!
„To je dobře, že se červenáš, když jsi ji odvrhl poté, co ti odhalila své srdce.“ Aviendžin hlas byl tvrdý a opovržlivý. „Dva dopisy ti napsala a v nich odhalila vše, jako by se svlékla pod střechou tvé matky. Tys ji tahal do temných koutů, abys ji mohl políbit, a pak jsi ji zavrhl. Každé slovo v těch dopisech myslela vážně, Rande al’Thore! Egwain mi to řekla. Myslela vážně každé slovo. Co s ní hodláš udělat, mokřiňane?“
Rand si prohrábl vlasy a musel si upravit šufu. Elain že myslela vážně každé slovo? V obou dopisech? To bylo zhola nemožné. Jeden druhému odporoval téměř doslova! Náhle sebou trhl. Egwain že jí to řekla? O Elaininých dopisech? Copak ženy tyhle věci probírají mezi sebou? Copak mezi sebou plánují, jak muže nejlépe zmást?
Zjistil, že mu chybí Min. S Min si nikdy nepřipadal jako hlupák. No, rozhodně ne víc než jednou nebo dvakrát. A nikdy ho neurážela. No, jen když ho párkrát nazvala „ovčákem". Ale s ní se cítil příjemně, zvláštním způsobem v bezpečí. Nikdy z něj nedělala naprostého hlupáka jako Elain a Aviendha.
Jeho mlčení Aielanku zřejmě podráždilo ještě víc, jako by to bylo vůbec možné. Cosi si pro sebe zavrčela a dusala vedle něj, jako by chtěla něco zadupat do země. Snad tucetkrát si upravila loktuši na ramenou. Nakonec přestala bručet. Místo toho na něj upřela zrak. Dívala se jako sup. Rand nechápal, jak to, že nezakopne a nespadne.
„Proč se na mě tak díváš?“ chtěl vědět.
„Poslouchám, Rande alThore, jelikož sis přál, abych mlčela.“ Usmála se se zaťatými zuby. „Copak se ti nelíbí, když tě poslouchám?“
Rand se podíval přes ni na Mata, který potřásal hlavou. Ženy prostě byly nepochopitelné. Rand se snažil uvažovat o tom, co leží před ním, ale přišlo mu to zatěžko, když na něj Aviendha pořád tak civěla. Měla by moc hezké oči, kdyby nebyly plné zášti, ale on si přál, aby se dívala na něco jiného.
Mat si zastínil oči před sluneční září a dělal co mohl, aby se vyhnul pohledu na Randa a Aielanku dusající mezi jejich koňmi. Nechápal, proč ji Rand snáší. Aviendha byla jistě docela hezká – vlastně víc než jen hezká, teď, když na sobě měla oděv, jenž připomínal slušné šaty – ale jazyk měla jako zmije a náturu tak prudkou, že vedle ní Nyneiva vypadala poddajně. Mat byl rád, že ji má na krku Rand a ne on.
Stáhl si šátek z hlavy, otřel si pot z obličeje a pak si ho uvázal zpátky. Žár a slunce, které mu neustále svítilo do očí, ho začínaly unavovat. Existovalo vůbec v téhle zemi něco takového jako stín? Pot ho pálil v ranách. Včera v noci odmítl léčení, když ho Moirain vzbudila poté, co se mu konečně podařilo usnout. Pár škrábanců nebyla vysoká cena, když se vám podařilo vyhnout působení jediné síly, a bolesti hlavy ho zbavil ten odporně chutnající čaj moudrých. No, aspoň trochu. A s tím, co mu jinak dělalo starosti, Moirain stejně nejspíš nemohla nic udělat, a on jí o tom stejně nehodlal vykládat dřív, než to pochopí sám. Pokud jí to vůbec řekne. Nechtěl na to dokonce ani myslet.
Moirain a moudré ho pozorovaly. Předpokládal, že vlastně pozorují Randa, ale pocit to byl stejný. Kupodivu moudrá se zlatými vlasy, Melain, vyšplhala na Aldíb a neobratně se vezla za Moirain, které se držela kolem pasu, zatímco spolu rozmlouvaly. Mat netušil, že Aielové vůbec jezdí na koních. Byla to moc hezká žena, ta Melain, s divokýma zelenýma očima. Až na to, samozřejmě, že uměla usměrňovat. Muž musel být naprostý pitomec, aby se zapletl s někým takovým. Mat si poposedl v sedle a připomněl si, že mu nezáleží na tom, co Aielové dělají.
Byl jsem v Rhuideanu. Udělal jsem, co ti hadí lidi říkali, že musím udělat. A co z toho měl? Tenhle zatracený oštěp, stříbrný medailonek a... Teď můžu odejít. Jestli mám aspoň trochu zdravého rozumu, tak půjdu.