Mohl odejít. Zkusit si najít vlastní cestu z Pustiny – dřív, než zemře žízní nebo na úžeh. Mohl odejít, pokud ho Rand stále nepřitahuje, nedrží ho u sebe. Nejsnazší způsob, jak to zjistit, byl prostě zkusit odejít. Zadíval se na pustou krajinu a zašklebil se. Zvedl se vítr – bylo to, jako by vanul z rozpálené pece – a přes rozpukanou půdu hnal malé víry žlutého prachu. V žáru se vzdálené hory chvěly. Možná bude lepší ještě chvíli zůstat s Randem.
Jedna z Děv, která byla na zvědech vepředu, se klusem vrátila a srovnala krok s Rhuarkem, hovoříc tak, aby to slyšel jen on. Když domluvila, bleskla po Matovi úsměvem, a on začal rychle vytahovat bodláčí z Okovy hřívy. Pamatoval si na ni až moc dobře. Rusovláska se jmenovala Dorindha a byla asi v Egwainině věku. Dorindha byla jednou z těch, které ho umluvily, aby zkusil hrát Dívčinu hubičku. Ne že by se jí nechtěl nebo nemohl podívat do očí, to tedy rozhodně ne. Vybrat koni z hřívy bodláčí a tak bylo prostě stejně důležité.
„Formani,“ oznámil Rhuark, když Dorindha odběhla směrem, z něhož předtím přišla. „Formanské vozy, a míří tímto směrem.“ Neznělo to nadšeně.
Matovi se však výrazně zlepšila nálada. Forman mohl znamenat cestu pryč. Jestli nějaký chlapík zná cestu dovnitř, musí znát i cestu ven. Napadlo ho, jestli Rand tuší, o čem právě uvažuje. Jeho tvář byla stejně bezvýrazná, jako by byl rodilý Aiel.
Aielové trochu zrychlili krok – Couladinovi lidé Jindy a moudré bez nejmenšího váhání napodobili. Jejich zvědové jim nejspíš donesli úplně stejnou zprávu – a posléze natolik, že koně museli téměř klusat. Slunce Aielům vůbec nedělalo potíže, dokonce ani gai’šainům v jejich bílých hávech. Prostě plynuli přes rozlámanou zemi.
Po necelých dvou mílích cesty se na dohled objevily povozy. Bylo jich na půldruhého tuctu, roztažených do kolony. Na všech bylo vidět, že mají za sebou tvrdou cestu, a všude byla přivázána náhradní kola. I přes plášť nažloutlého prachu vypadaly první dva vozy jako bíle namalované truhlice na kolech, jako malé domky, až po dřevěné schůdky vzadu a kovové komíny od pícek trčící ze střechy. Poslední tři, tažené dvacetispřežím mul, vypadaly jen jako velké sudy, také bílé, a bezpochyby byly plné vody. Vozy mezi tím by ve Dvouříčí klidně prošly jako formanské povozy, s vysokými obitými koly a řinčícími svazky hrnců a věcmi ve velkých síťových pytlech přivázaných na vysokých plachtách, jež byly nataženy přes kovové obruče.
Vozkové přitáhli otěže, jakmile zahlédli Aiely, a počkali, než k nim všechny tři oddíly doběhly. Mohutný muž ve světle šedém plášti a tmavém klobouku se širokou krempou slezl z vedoucího vozu a čekal na ně. Občas si sundal klobouk a otřel si čelo velkým bílým kapesníkem. Byl-li nervózní, když se díval, jak se k němu blíží patnáct set Aielů, Mat mu to rozhodně nedával za vinu. Zvláštní však byl výraz Aielů kolem Mata. Rhuark, klusající před Randovým koněm, vypadal zachmuřeně a před Heirnovým výrazem by mohla i skála puknout.
„To nechápu,“ řekl Mat. „Vypadáte, jako byste chtěli někoho zabít.“ To by mu rozhodně zhatilo veškeré naděje. „Myslel jsem, že vy Aielové necháváte do Pustiny vstoupit tři druhy lidí: formany, kejklíře a Kočovný lid.“
„Formani a kejklíři jsou vítáni,“ odpověděl stroze Heirn. Pokud tohle znamenalo být vítán, tak Mat nechtěl vidět Aiely, když někoho nevidí rádi.
„A co Kočovný lid?“ zeptal se zvědavě. Když Heirn mlčel, Mat dodaclass="underline" „Cikáni? Tuatha’ani?“ – Výraz klanového náčelníka ještě ztvrdl, než obrátil oči zpátky k vozům. Aviendha na Mata vrhla pohled, jako by byl úplný trouba.
Rand pobídl Jeade’ena blíž k Okovi. „Já bych se o Cikánech před nimi nezmiňoval, kdybych byl tebou,“ radil Matovi tichým hlasem. „To je... citlivý předmět.“
„Když to říkáš.“ Proč byli Cikáni citlivý předmět hovoru? „Mně to připadá, že kvůli tomuhle formanovi jsou rozcitlivělí až moc. Forman! Pamatuju se na kupce, kteří do Emondovy Role přijeli s míň vozama.“
„On přijel do Pustiny,“ zachechtal se Rand. Jeade’en pohodil hlavou a zatančil. „Rád bych věděl, jestli ji taky opustí?“ Pokřivený úsměv však Randovi nedostoupil až k očím. Mat si občas skoro přál, aby se Rand rozhodl, jestli je šílený nebo ne, a držel se toho. Skoro.
Tři sta kroků od vozů Rhuark dal znamení zastavit a s Heirnem šli dál sami. Aspoň to byl zřejmě jejich záměr, ale Rand pobídl grošáka za nimi a nevyhnutelná stovka jindských osobních strážců jej následovala. A samozřejmě také Aviendha, která se ho držela, jako by byla k jeho hřebci přivázaná. Mat jel s nimi. Jestli Rhuark toho chlapíka pošle šupem zpátky, Mat nehodlal promarnit svou šanci.
Od Shaidů přiklusal Couladin. Sám. Možná to chtěl udělat stejně jako Rhuark s Heirnem, ale Mat tušil, že tento muž chce poukázat na to, že jde sám tam, kde Rand potřebuje stovku strážců. Nejdřív se zdálo, že přijede i Moirain, ale ta si vyměnila několik slov s moudrými, a všechny ženy zůstaly, kde byly. Ale dívaly se. Aes Sedai sesedla a začala si hrát s něčím malým, co jiskřilo, a Egwain a moudré se shlukly kolem ní.
Přes zpocenou tvář nevypadal velký muž v šedém plášti zblízka nijak zvlášť znepokojeně, i když nadskočil, když se ze země kolem vozů náhle zvedly Děvy. Vozkové, muži s tvrdými tvářemi a nejednou jizvou či zlomeným nosem, slezli z kozlíků, a zdálo se, že každou chvíli zalezou pod vozy. Ve srovnání s aielskými vlky připomínali tvrdé zaběhlé psy. Forman se okamžitě vzpamatoval. Přes svou výšku nebyl nijak tlustý, kosti měl obaleny převážně svaly. Rand a Mat na koních si vysloužili zvědavý pohled, ale muž přesto okamžitě vybral Rhuarka jako vůdce. Nos měl velký jako zoban a zešikmené oči, díky nimž měl jeho snědý, hranatý obličej dravčí výraz, který nezmizel, i když muž nasadil široký úsměv a strhl si široký klobouk v rozmáchlé úkloně. „Jsem Hadnan Kadere,“ řekl, „forman. Hledám držbu Chladné skály, dobří lidé, ale budu obchodovat s každým do jednoho. Mám spoustu skvělých –“
Rhuark ho uťal jako ledovým nožem. „Míříš přímo od držby Chladné skály i každé jiné držby. Jak to, že ses dostal tak daleko od Dračí stěny, aniž by sis vysloužil průvodce?“
„To opravdu nevím, dobrý muži.“ Kadere se stále usmíval, ale koutky úst se mu trochu napjaly. „Cestoval jsem otevřeně. Toto je moje první návštěva tak daleko na jihu Trojí země. Myslel jsem, že tady třeba nejsou žádní průvodci.“ Couladin si hlasitě odfrkl a líně zatočil jedním oštěpem. Kadere se nahrbil, jako by již cítil, jak mu ocel vjíždí do těla.
„Průvodci jsou vždycky,“ sdělil mu Rhuark chladně. „Máš štěstí, že ses bez něj dostal tak daleko. Štěstí, že nejsi mrtvý nebo se nevracíš k Dračí stěně bez šatů.“ Kadere na něj vrhl nejistý úsměv plný zubů, a kmenový náčelník pokračoval. „Štěstí, že jsi nás potkal. Kdybys byl ještě den dva pokračoval tímto směrem, byl bys dosáhl Rhuideanu.“
Forman zešedl. „Slyšel jsem...“ Zarazil se a polkl. „To jsem nevěděl, dobří lidé. Musíte mi věřit, něco takovýho bych schválně neudělal. Ani náhodou,“ dodával spěšně. „Světlo, osviť moje slova, že jsou pravdivá, dobří lidé, že neudělal!“
„To je dobře,“ řekl mu Rhuark. „Tresty jsou vážné. Můžeš jet se mnou do Chladných skal. Nechci, aby ses znovu ztratil. Trojí země může být nebezpečné místo pro ty, kdo ji neznají.“