Couladin vzdorně zvedl hlavu. „Proč ne se mnou?“ vyjel ostrým hlasem. „Shaidů je tu víc, Rhuarku. Podle zvyku pojede se mnou.“
„Ty ses teď někdy stal kmenovým náčelníkem, když jsem se nedíval?“ Rusovlasý Shaido zrudl, ale Rhuark nedal najevo žádné uspokojení, jen pokračoval dál tím vážným hlasem. „Forman hledá Chladné skály. Pocestuje se mnou. Shaidové s ním můžou obchodovat, zatímco budeme na cestě. Taardadové po formanech netouží natolik, aby si je nechávali jen pro sebe.“
Couladinova tvář potemněla ještě víc, i když svůj tón mírnil, i když se mu hlas lámal tou námahou. „Utábořím se u Chladných skal, Rhuarku. Ten, kdo přichází s úsvitem, je záležitostí všech Aielů, ne jenom Taardadů. Shaidové získají své pravé místo. Shaidové také budou následovat Toho, kdo přichází s úsvitem.“ Mat si uvědomil, že neuznal, že jím je Rand. Rand, obhlížející vozy, však zřejmě neposlouchal.
Rhuark chvíli mlčel. „Shaidové budou na území Taardadů vítanými hosty, pokud přijdou jako následovníci Toho, kdo přichází s úsvitem.“ A to se také dalo vzít dvěma způsoby.
Kadere si celou dobu utíral obličej. Zřejmě se už viděl uprostřed bitvy mezi Aiely. Rhuarkovo pozvání doprovodil tím, že si silně vydechl úlevou. „Děkuju vám, dobří lidé. Děkuju vám.“ Nejspíš za to, že ho nezabili. „Třeba byste rádi viděli, co vám moje vozy můžou nabídnout? Chtěli byste něco zvláštního?“
„Později,“ zarazil ho Rhuark. „Na noc se zastavíme u Stojny Imre a tam nám můžeš předvést svoje zboží.“ Couladin vyrazil pryč ve chvíli, kdy uslyšel jméno Stojna Imre, ať co bylo cokoliv. Kadere si dal klobouk zpátky na hlavu.
„Klobouk,“ řekl Mat a pobídl Oka blíž k formanovi. Když už musí zůstat v Pustině o něco déle, nemusí mu pořád svítit do očí to zatracené slunce. „Za takovej klobouk bych dal zlatou marku.“
„Platí!“ ozval se hrdelní leč melodický ženský hlas.
Mat se rozhlédl kolem sebe a trhl sebou. Jediná žena v dohledu kromě Aviendhy a Děv právě přicházela od druhého vozu, ale jí zcela jistě nemohl patřit takový hlas, jeden z nejmilejších, jaké kdy Mat slyšel. Rand se na ni zamračil a potřásl hlavou. Měl k tomu dobrý důvod. Žena byla o tři dlaně menší než Kadere, ale vážit musela mnohem víc. Záhyby tuku jí téměř zakrývaly oči, takže nebylo vidět, má-li je zešikmené či nikoliv, ale nosisko měla takové, že vedle něj formanův nos vypadal jako trpaslík. Oděná byla ve světlém smetanovém hedvábí, které se napínalo kolem jejího mohutného trupu, a složité slonovinové hřebeny, zasunuté do hrubých černých vlasů, jí nad hlavou držely bílý krajkový šátek. Přesto se pohybovala s neuvěřitelnou lehkostí, skoro jako jedna z Děv.
„Dobrá nabídka,“ pravila tím melodickým hlasem. – „Já jsem Keille Shaogi, forman.“ Sebrala Kaderemu klobouk a strčila ho Matovi pod nos. „Je pevný, dobrý muži, a skoro nový. Abys přežil v Trojí zemi, budeš takový potřebovat. Tady může muž zemřít...“ luskla tlustými prsty, „...takhle.“ Náhle se rozesmála a její hlas získal hrdelní podtón, který přímo laskal. „Nebo žena. Zlatou marku, jak jsi říkal.“ Když Mat zaváhal, její zpola zakryté oči se zaleskly havraní černí. „A já zřídka někomu nabízím něco dvakrát.“
Byla to přinejmenším zvláštní žena. Kadere nijak neprotestoval, jen se lehce zamračil. Byla-li Keille jeho partnerkou, tak nebylo pochyb, kdo tu má hlavní slovo. A jestli ten klobouk Mata zachrání před tím, aby se mu neuvařil mozek, tak mu opravdu za tu cenu stál. Žena do tairenské marky nejdřív kousla, než pustila klobouk z ruky. Kupodivu mu padl. A i když mu pod širokou krempou nebylo o nic menší vedro, aspoň mu požehnaně stínil oči. Kapesník se vrátil zpátky do kapsy kabátce.
„Chce ještě někdo něco?“ Statná žena přelétla zrakem Aiely a při pohledu na Aviendhu zabručela: „Jaké je to hezké dítě,“ přičemž odhalila zuby, což snad měl být úsměv. Randovi sladce řekla: „A ty, dobrý muži?“ Hlas vycházející z jejích úst byl opravdu zarážející, zvláště když získal tento medový podtón. „Něco, co by tě ochránilo před touto zoufalou zemí?“ Rand obrátila Jeade’ena, aby se mohl podívat na vozky, a jen zavrtěl hlavou. Se šufou kolem hlavy opravdu vypadal jako Aiel.
„Dnes večer, Keille,“ řekl Kadere. „Dnes večer otevřeme obchod na místě zvaným Stojna Imre.“
„No tedy.“ Dlouhou dobu se jen dívala na zástup Shaidů, a na oddíl moudrých ještě o něco déle. Náhle se obrátila k vlastnímu vozu a k druhému formanovi jen prohodila přes rameno: „Tak proč zdržuješ tyto dobré lidi a jen tu tak stojíš? Pohni se, Kadere. Honem.“ Rand za ní civěl a znovu potřásl hlavou.
U jejího vozu stál kejklíř. Mat zamrkal, protože si myslel, že ho vedro dostalo, ale ten chlapík nezmizel. Byl to tmavovlasý muž ve středních letech v záplatovaném plášti. Znepokojeně si prohlížel lidi kolem sebe, dokud ho Keille nevystrkala před sebou po schůdcích na vůz. Kadere se na její bílý vůz zadíval se stejně prázdným výrazem, jako by byl Aiel, a pak odkráčel ke svému. Skutečně to byli zvláštní lidé.
„Viděl jsi toho kejklíře?“ zeptal se Mat Randa, jenž matně kývl a sledoval karavanu vozů, jako by ještě nikdy neviděl nákladní vůz. Rhuark a Heirn se již vraceli zpátky k ostatním Jindům. Stovka mužů kolem Randa trpělivě čekala a dívala se stejnou měrou na něj a na cokoliv kolem, kde by se mohla schovat byť třeba jen myš. Vozkové začali sbírat opratě, ale Rand se nehýbal. „Zvláštní lidi, tihle formani, co myslíš, Rande? Podle mě ale stejně musíš být divnej, když vůbec vlezeš do Pustiny. Koukni na nás.“ To vyvolalo Aviendžiho zamračení, ale Rand zřejmě neposlouchal. Mat chtěl, aby něco řekl. Cokoliv. To ticho ho znervózňovalo. „Myslel by sis, že doprovázet formana je taková pocta, že se o ni Rhuark s Couladinem pohádají? Rozumíš vůbec něčemu z toho jejich ji’e’toh?“
„Ty jsi hlupák,“ zamumlala Aviendha. „Tohle nemá vůbec nic společného s ji’e’toh. Couladin se snaží chovat jako náčelník kmene. Rhuark to však nemůže dovolit, dokud – pokud vůbec – nevstoupí do Rhuideanu. Shaidové by i psovi ukradli kost – vlastně by ukradli kost i psa – ale i takovíhle si zaslouží skutečného náčelníka. A kvůli Randu al’Thorovi musíme dovolit tisícovce takových, aby si postavili stany na našem území.“
„Jeho oči,“ řekl Rand, aniž odvrátil pohled od vozů. „Nebezpečný muž.“
Mat se na něj zamračil. „Čí oči? Couladinovy?“
„Kadereho. Všechno to pocení a blednutí. Ale jeho oči se vůbec nezměnily. Vždycky se musíš dívat na oči. Ne na to, jak člověk vypadá.“
„Jistě, Rande.“ Mat si poposedl a již zvedl otěže, že pojede dál. Možná mlčení nakonec nebylo tak špatné. „Musíš se dívat na oči.“
Rand přenesl upřený pohled na nejbližší kamenné věže a homole, obraceje hlavu sem a tam. „Čas je riziko,“ zamumlal. „Čas připravuje pasti. Musím se vyhnout těm jejich a připravit svoje.“
Nahoře nebylo vůbec nic, co by Matovi připadalo nějak zvláštní, jen občas keřík či pokřivený strom. Aviendha se zamračila na pahorky, potom na Randa, a upravila si loktuši. „Pasti?“ řekl Mat. Světlo, ať mi dá odpověď, která nebude bláznivá. „Kdo připravuje pasti?“
Rand se na něj chvíli díval, jako by nerozuměl otázce. Vozy formanů se vydaly znovu na cestu s doprovodem Děv po stranách, a první vozy zatáčely, aby mohly sledovat Jindy, kteří proklusali kolem, což okamžitě napodobili Shaidové. Jen Aielové kolem Randa stáli nehybně, i když se oddíl moudrých zavlnil a čekal. Z Egwainina gesta Mat usoudil, že je chce jít zkontrolovat.