„Ty to nemůžeš vidět ani cítit,“ prohlásil Rand nakonec. Naklonil se trochu k Matovi a zašeptal hlasitě, jako by předstíral. „Teď jedeme se zlem, Mate. Dávej si pozor.“ A znovu se tak pokřiveně usmál a zadíval se na vozy hrkotající kolem.
„Ty myslíš, že Kadere je zlej?“
„Je to nebezpečný muž, Mate – jeho oči ho prozradily – ale kdo to může říct s jistotou? Proč bychom si ale měli dělat starosti, když mě hlídá Moirain a moudré? A nesmíme zapomínat na Lanfear. Byl někdy nějaký muž pod dohledem tolika pozorných očí?“ Náhle se Rand narovnal v sedle. „Už to začalo,“ řekl tiše. „Přál bych si mít tvoje štěstí, Mate. Už to začalo, a teď už se nedá vrátit zpátky, ať už čepel padne kam padne.“ Pro sebe si přikývl a pobídl grošáka za Rhuarkem. Aviendha klusala po jeho boku a stovka Jindů jej následovala.
Mat ho ještě rád následoval. Lepší než zůstat tu sám. Slunce hořelo vysoko na jasně modré obloze. Do západu slunce ještě museli urazit kus cesty. Už to začalo? Co tím myslel, už to začalo? Začalo to v Rhuideanu. Nebo spíš v Emondově Roli o loňských Jarnících. „Jedeme se zlem"? a „nedá se to vrátit zpátky"? A Lanfear? Rand teď kráčel po ostří břitvy. O tom nebylo pochyb. Musel existovat nějaký způsob, jak se dostat z Pustiny dřív, než bude pozdě. Mat se čas od času zadíval na vozy formanů. Než bude příliš pozdě. Pokud už nebylo pozdě teď.
37
Stojna Imre
Slunce bylo pořád kus nad zubatými horami na západním obzoru, když Rhuark řekl, že Stojna Imre, místo, kde se hodlal utábořit na dnešní noc, je jen asi míli daleko.
„Proč se zastavujeme už teď?“ chtěl vědět Rand. „Zbývají ještě hodiny světla.“
Tentokrát to byla Aviendha, kráčející po Jeade’enově druhém boku, než šel náčelník kmene, kdo odpověděl, a zase tím opovržlivým tónem, který Rand očekával. „U Stojny Imre je voda. Je to nejlepší tábor poblíž vody, když je k tomu příležitost.“
„A vozy formanů už příliš daleko nedojedou,“ dodal Rhuark. „Až se prodlouží stíny, musejí se zastavit, jinak se jim začnou lámat kola a mulám nohy. Nehodlám je nechat za sebou. Nemůžu postrádat nikoho, aby na ně dohlédl, a Couladin může.“
Rand se otočil v sedle. Obklopeny nyní jindskými Duadhe Mahdi’in, Hledači vody, se vozy těžce propracovávaly kupředu o pár set kroků stranou, poskakovaly na nerovné cestě a zvedaly za sebou oblaka žlutého prachu. Většina žlebů byla příliš hluboká či s příliš sráznými stěnami, takže je vozkové museli postupně objíždět, a kolona se tudíž kroutila jako opilý had. Od této zvlněné řady sem přilétaly hlasité kletby, a většina dávala za to všechno vinu mulám. Kadere a Keille byli stále uvnitř svých bíle pomalovaných vozů.
„Ne,“ řekl Rand, „to bys určitě nechtěl.“ Tiše se proti své vůli zasmál.
Mat se na něj divně díval zpod široké krempy svého nového klobouku. Rand se usmál, jak doufal, uklidňujícím způsobem, ale Matův výraz se nezměnil. Bude se o sebe muset postarat sám, pomyslel si Rand. Teď se toho děje příliš mnoho najednou.
Když už byl u toho, jak se postarat o sebe, uvědomil si, že si ho Aviendha prohlíží, s loktuší ovinutou kolem hlavy, až připomínala šufu. Znovu se narovnal. Moirain jí možná řekla, že ho má chlácholit, ale Rand měl dojem, že ta žena čeká, jak ho uvidí spadnout. Nepochybně by jí to připadalo veselé, vzhledem k tomu, jaký měli Aielové smysl pro humor. Rand by si byl velice rád myslel, že jí je pouze proti mysli, že ji nacpaly do šatů a poslaly ji, aby ho sledovala, ale to, jak se jí leskly oči, bylo příliš osobní.
Pro jednou ho Moirain a moudré nepozorovaly. Moirain a Egwain, v polovině cesty mezi Jindy a Shaidy, rozmlouvaly s Amys a ostatními. Všech šest žen se dívalo na něco, co držela Aes Sedai v rukou. Zachytilo to světlo zapadajícího slunce a zatřpytilo se to jako drahokam. Ženy se rozhodně tvářily soustředěně, jako když malá děvčátka dostanou nějakou drahou cetku. Lan jel vzadu mezi gai’šainy a soumary, jako by ho poslaly pryč.
Ta scéna Randa zneklidnila. Byl zvyklý, že je ve středu jejich pozornosti. Co těm ženským mohlo připadat zajímavější? Určitě nic, z čeho by měl radost, ne když to zajímalo Moirain, a k tomu ještě Amys a ostatní. Všechny s ním měly své plány. Egwain byla jediná z nich, které opravdu věřil. Světlo, doufám, že jí pořád můžu věřit. Když z úkrytu vyrazí kanec, jsi tu jen ty a tvůj oštěp. Tentokrát byl jeho smích trochu příliš hořký.
„Tobě připadá Trojí země zábavná, Rande al’Thore?“ Aviendžin úsměv byl jen záblesk bílých zubů. „Směj se, dokud ještě můžeš, mokřiňane. Až tě tato země začne lámat, bude to vhodný trest za to, jak se chováš k Elain.“
Proč to ta ženská nenechá být? „Neprokazuješ nejmenší úctu k Draku Znovuzrozenému,“ vyštěkl, „ale trochu bys jí mohla mít pro Car’a’carna.“
Rhuark se zachechtal. „Náčelník kmene není jako mokřinský král, Rande, stejně jako Car’a’carn. Je tu úcta – i když jí ženy obvykle prokazují tak málo, kolik jim projde – ale s náčelníkem může mluvit každý.“ Přesto se zamračil na ženu na druhé straně Randova koně. „Někteří však posouvají hranice cti.“
Aviendha musela poznat, že poslední slova jsou určena pro její uši. Obličej jí ztuhl. Kráčela dál mlčky a ruce měla zaťaté v pěst.
Objevila se dvojice Děv, které byly na výzvědách. Vracely se plným tryskem. Očividně nepatřily k sobě. Jedna zamířila rovnou k Shaidům, druhá k Jindům. Rand ji poznal, byla to plavovláska jménem Adelin, hezká, ale s tvrdou tváří a jizvou, která tvořila tenkou bílou čáru na opálené tváři. Byla jednou z těch, které byly v Kameni, i když byla starší než většina Děv tam, asi o deset let starší než on. Rychlý pohled, který vrhla na Aviendhu, než se zařadila vedle Rhuarka, byl stejnou měrou zvědavý i soucitný, až Randovi naskočila husí kůže. Jeho společnost přece nebyla tak odporná. Jeho si však Adelin vůbec nevšímala.
„U Stojny Imre jsou potíže,“ sdělila Rhuarkovi a mluvila rychle a slova jen odsekávala. „Není tam nikoho vidět. Držely jsme se v úkrytu a nepřiblížily se.“
„Dobrá,“ odpověděl Rhuark. „Oznam to moudrým.“ Nevědomky potěžkal oštěpy a počkal na hlavní oddíl Jindů. Aviendha si pro sebe cosi zamumlala a vyhrnula si sukně. Zřejmě se hodlala připojit k náčelníkovi.
„Myslím, že ty už to vědí,“ poznamenal Mat, když Adelin vyrazila k oddílu moudrých.
Z podráždění žen kolem Moirain Rand usoudil, že má Mat pravdu. Všechny zřejmě mluvily najednou. Egwain si stínila oči a dívala se buď na Adelin, nebo na něj. Druhou ruku měla položenou na rtech. Jak se to dozvěděly, byla hádanka, kterou bude muset rozřešit později.
„Jaké potíže by to mohly být?“ zeptal se Rand Aviendhy. Ta si jen stále cosi bručela pro sebe a neodpověděla. „Aviendho? Jaké potíže?“ Nic. „Světlo tě spal, ženská, nemůžeš mi odpovědět aspoň na prostou otázku? Jaké potíže?“
Aielanka zrudla, ale odpověděla vyrovnaným hlasem. „Nejspíš to bude nájezd na kozy a ovce. Obojí se může pást u Imre, ale spíš to budou kozy, kvůli vodě. Asi to budou Chareenové, klan Bílá hora nebo Jarra. Ti jsou nejblíž. Nebo by to mohl být některý z goshienských klanů. Tomanelle jsou příliš daleko. Aspoň myslím.“