„Dojde k boji?“ Sáhl pro saidín. Zaplavil ho sladký proud jediné síly. Unikala z něj páchnoucí špína a z každého póru mu vyrazil pot. „Aviendho?“
„Ne. Adelin by byla řekla, kdyby byli nájezdníci ještě na místě. Stádo a gai’šainové teď už budou na míle daleko. Nemůžeme ale získat stádo zpátky, protože musíme provázet tebe.“
Randa napadlo, proč se nezmínila o tom, že znovu získají zpátky zajatce, gai’šainy, ale neuvažoval o tom moc dlouho. Námaha, jak se snažil udržet zpříma, zatímco se držel saidínu, nezhroutit se a nenechat se smést tím proudem, mu moc času na přemýšlení nenechávala.
Rhuark a Jindové už se hnali kupředu a halili si tváře. Rand je následoval pomaleji. Aviendha se na něj netrpělivě mračila, ale on nechával jít Jeade’ena jen rychlým krokem. Nehodlal nacválat do něčí pasti. Aspoň že Mat nikam nespěchal. Váhal a díval se na formanské vozy, než pobídl Oka do klusu. Rand se na vozy ani nepodíval.
Shaidové se opozdili, zpomalili, dokud se moudré znovu nevydaly na cestu. Ovšem. Toto bylo území Taardadů. Couladinovi nezáleželo na tom, jestli sem někdo podnikl nějaký nájezd. Rand doufal, že náčelníci kmenů se v Alcair Dalu shromáždí co nejrychleji. Jak mohl sjednotit lidi, kteří spolu zřejmě neustále vedli boje? To teď byla nejmenší z jeho starostí.
Když se konečně objevila na dohled Stojna Imre, bylo to velké překvapení. Několik daleko od sebe roztroušených stádeček dlouhosrstých bílých koz se páslo trsech tuhé trávy a dokonce i na listí trnitých keřů. Nejdřív si nevšiml hrubé kamenné budovy stojící u paty vysoké homole. Hrubé kameny dokonale splývaly s pozadím a na hlínou pokryté střeše se dokonce uchytilo několik trnitých keřů. Budova nebyla příliš velká, místo oken měla úzké střílny, a Rand viděl jen jediné dveře. Po chvíli zahlédl další stavení, o nic větší než první, vtlačené na římsu asi o dvacet kroků výš. K římse a dál nahoru vedla od kamenného domu u paty hluboká proláklina. Nebyla vidět žádná cesta vedoucí k oné římse.
Rhuark stál odkrytý asi čtyři sta kroků od homole. Závoj měl dole. Byl jediný Jindo v dohledu. To však neznamenalo, že tu někde nejsou. Rand přitáhl otěže vedle Rhuarka a sesedl. Náčelník kmene si dál prohlížel kamenné budovy.
„Kozy,“ řekla Aviendha a znělo to znepokojeně. „Nájezdníci by za sebou žádné kozy nenechali. Většina jich je pryč, ale skoro to vypadá, jako by nechali stádo jen tak potulovat.“
„Už pár dní,“ souhlasil Rhuark, aniž odtrhl zrak od budov, Jinak by jich zůstalo víc. Proč nikdo nevychází ven? Měli by přece vidět můj obličej a poznat mě.“ Vykročil kupředu a nic nenamítal, když se k němu Rand připojil veda Jeade’ena za sebou. Aviendha měla ruku položenou na rukojeti nože a Mat, jedoucí za ní, nesl svůj černý oštěp, jako by čekal, že ho bude potřebovat.
Dveře byly z hrubě přitesaného dřeva, sbité z krátkých úzkých desek. Některé kusy pevného dřeva byly přeražené, prosekané sekerou. Rhuark chvíli váhal, než do dveří strčil a otevřel je. Jen se dovnitř podíval a hned se začal rozhlížet po okolní krajině.
Rand strčil dovnitř hlavu. Nikdo tam nebyl. Vnitřek, osvětlený jen světlem, které sem pronikalo střílnami, tvořila jediná místnost a očividně nebyla určená k bydlení, jen místem, kde se mohli pasáci ukrýt a bránit v případě napadení. Nebyl tu žádný nábytek, žádné stoly ani židle. Pod očazenou dírou ve stropě bylo zvýšené otevřené ohniště. V široké štěrbině vzadu byly v šedé skále vytesány schody. Panoval tu hrozný nepořádek. Pokrývky, slamníky i hrnce se válely rozházené po kamenné podlaze mezi rozřezanými polštáři a čalouny. Všude byla rozlitá nějaká tekutina, dokonce i po stropě, po zaschnutí černá.
Když si Rand uvědomil, co to je, uskočil zpátky a do rukou mu vlétl s pomocí jediné síly ukutý meč dřív, než na něj jen pomyslel. Krev. Tolik krve. Tady došlo k vraždění, nejsurovějšímu, jaké si uměl představit. Venku se kromě koz nic nehýbalo.
Aviendha vycouvala, jak nejrychleji dokázala. „Kdo?“ chtěla vědět nevěřícně a velké modrozelené oči se jí naplnily vztekem. „Kdo to udělal? Kde jsou mrtví?“
„Trolloci,“ zamumlal Mat. „Mně to připadá jako práce trolloků.“
Aviendha si opovržlivě odfrkla. „Trolloci nepřicházejí do Trojí země, mokřiňane. Rozhodně se nedostanou dál než na pár mil od Morny, a i to jen zřídka. Slyšela jsem, že Trojí zemi nazývají Zemí umírání. To my lovíme trolloky, mokřiňane, ne oni nás.“
Nikde se nic nehýbalo. Rand propustil meč a odstrčil od sebe saidín. Bylo to těžké. Sladkost jediné síly téměř přemáhala odpornou špínu, čiré vzrušení téměř stačilo, že mu na tom nezáleželo. Mat měl pravdu, ať už Aviendha říkala cokoliv, ale krev byla stará, trolloci dávno zmizeli. Trolloci v Pustině, v místě, kam přišel.
Nebyl tak hloupý, aby to považoval za shodu okolností. Ale jestli si myslí, že jsem, tak možná budou neopatrní.
Rhuark dal Jindům znamení, aby přišli blíž – zvedali se, jako by vstávali přímo ze země – a o chvíli později se objevili i ostatní, Shaidové, formanské vozy i oddíl moudrých. Zpráva o nálezu se rychle rozšířila a napětí mezi Aiely bylo téměř hmatatelné. Pohybovali se, jako by čekali náhlý útok, možná od druhého kmene. Všemi směry se rozvinuli zvědové. Vozkové začali vypřahat muly a trhaně se kolem sebe rozhlíželi. Zřejmě byli připraveni vrhnout se pod vozy při prvním výkřiku.
Na okamžik se to tu hemžilo jako v mraveništi. Rhuark zajistil, že formani seřadili své vozy na okraji jindského tábora. Couladin se zlobně mračil, protože to znamenalo, že Shaidové, kteří chtěli obchodovat, museli přijít za Jindy, ale nehádal se. Možná i on nakonec pochopil, že by to teď vedlo k tanci s oštěpy. Shaidové své stany postavili asi o čtvrt míle dál, s moudrými, jako obvykle, mezi oběma tábory. Moudré prohlédly vnitřek budovy, stejně jako Moirain s Lanem, ale pokud došly k nějakému závěru, nikomu ho nesdělily.
Voda u Stojny Imre byla, jak se ukázalo, jen maličký pramínek v puklině, napájející hluboké jezírko zhruba kruhového tvaru – Rhuark to nazýval cisternou – asi dvě stě kroků v průměru. Pro pasáky to stačilo, i Jindům k naplnění některých měchů na vodu. Žádný ze Shaidů se ani nepřiblížil. Na taardadském území měli první nárok na vodu Jindové. Zdálo se, že kozy získávají všechnu vláhu čistě jen ze silných listů trnitých keřů. Rhuark Randa ujistil, že na příští zastávce bude mnohem víc vody.
Když vozkové vypřahali spřežení a vytahovali z vozů vědra, Kadere se postaral o menší překvapení. Když vylezl ze svého vozu, doprovázela ho mladá, tmavovlasá žena v červeném hedvábném rouše a červených sametových střevíčcích, vhodnějších do paláce než do Pustiny. Průsvitný červený šátek omotaný kolem hlavy skoro jako šufa a závoj neznamenaly žádnou ochranu před sluncem a zcela jistě nijak nezakrývaly její krásný srdcovitý obličej. Žena, držící se pevně formanovy silné paže, se kymácela vzrušením, když ji muž vedl, aby se mohla podívat na zakrvácenou místnost. Moirain a ostatní odešly k místu, kde gai’šainové stavěli stany moudrých. Když dvojice vyšla z domu, mladá žena se lehce otřásala. Rand si byl jist, že to předstírá, stejně jako si byl jist, že požádala, aby se mohla podívat na tu řeznickou práci. Odpor však předváděla jen asi dvě vteřiny, a pak se začala se zájmem rozhlížet po Aielech.
Randovi se zdálo, že on je jednou z těch věcí, které chce vidět. Kadere ji už zřejmě chtěl odvést zpátky do vozu, ale ona ho místo toho navedla k Randovi, a za mlhovinovým závojem bylo jasně vidět její plné rty zvednuté ve svůdném úsměvu. „Hadnan mi o tobě vyprávěl,“ řekla zastřeným hlasem. Možná se věšela na formana, ale její tmavé oči odvážně přejížděly Randa. „Ty jsi ten, o kom Aielové mluví. Ten, kdo přichází s úsvitem.“ Z druhého vozu vystoupila Keille a kejklíř a stáli spolu opodál a dívali se.