„Zdá se, že jsem,“ odtušil Rand.
„Zvláštní.“ Její úsměv byl náhle šelmovský. „Myslela jsem, že budeš hezčí.“ Poplácala Kadereho po tváři a povzdechla si. „Tohle strašné horko je tak únavné. Nezdrž se dlouho.“
Kadere nepromluvil, dokud se nevyšplhala po schůdcích zpátky do vozu. Místo klobouku teď měl na hlavě uvázaný velký bílý šátek, jehož konce mu visely na krk. „Musíš Isendru omluvit, dobrý muži. Ona je... občas příliš přímá.“ Jeho hlas měl Randa udobřit, ale oči toho muže patřily dravému ptáku. Zaváhal a pak pokračoval. „Slyšel jsem i další věci. Slyšel jsem, žes ze Srdce Kamene vynesl Callandor.“
Jeho oči se za celou dobu nezměnily. Pokud věděl o Callandoru, musel taky vědět, že Rand je Drak Znovuzrozený, že vládne jedinou silou. A jeho oči se vůbec nezměnily. Byl to nebezpečný člověk. „Slyšel jsem, jak se povídá,“ řekl mu Rand, „že by člověk neměl věřit ničemu, co uslyší, a jen polovině toho, co uvidí.“
„Velice moudrý pravidlo,“ řekl Kadere po chvíli. „Přesto, aby něčeho dosáhl, musí člověk něčemu věřit. Víra a znalosti dláždí cestu k velikosti. Musíš mě omluvit, dobrý muži. Isendra není zrovna trpělivá žena. Třeba budeme mít jinou příležitost si promluvit.“
Než však udělal tři kroky, pronesla Aviendha tichým, tvrdým hlasem: „Ty patříš Elain, Rande al’Thore. To takhle civíš na každou ženu, která ti přijde na oči, nebo jenom na ty, které jsou polonahé? Kdybych si svlékla šaty, civěl bys tak i na mě? Ty patříš Elain!“
Rand úplně zapomněl, že tu je. „Já nepatřím nikomu, Aviendho. Elain? Ona se zřejmě nedokáže rozhodnout ani ohledně toho, co si o mně myslí.“
„Elain ti položila srdce k nohám, Rande al’Thore. Jestli ti to jasně neukázala v Tearském Kameni, copak ti její dva dopisy neřekly, co cítí? Ty jsou její a nikoho jiného.“
Rand rozhodil rukama a odešel od ní. Aspoň to zkusil. Ona šla těsně za ním, znechucený stín ve sluneční záři.
Meče. Aielové možná naprosto zapomněli, proč nenosí meče, ale rozhodně jimi zcela opovrhovali. Meče by ji mohly přimět, aby odešla. Zašel potom do tábora moudrých, kde vyhledal Lana, a požádal ho, aby na něj dohlédl, až bude cvičit. Bair byla jediná ze čtyř moudrých v dohledu a mrak ještě prohloubil vrásky na její tváři. Egwain nebyla nikde poblíž a Moirain nosila klid jako masku, tmavé oči měla chladné. Rand nepoznal, jestli to schvaluje či nikoliv.
Rand se však nehodlal dotknout Aielů, a tak se s Lanem vydali mezi stany moudrých a stany Jindů. Rand použil jeden ze cvičných mečů, které Lan vezl s sebou, svazek volně svázaných prutů místo čepele. Meč však byl správně těžký i vyvážený, a Rand se mohl zapomenout v plavných pohybech, kdy jako tanečník přecházel od jedné figury k druhé. Cvičný meč jako by mu v rukou ožil, jako by byl jeho částí. Obvykle tomu tak bylo. Dnes však bylo na obloze slunce jako otevřená pec a vysávalo z něj pot i sílu. Aviendha si dřepla stranou, rukama si objala kolena přitažená k hrudi a civěla na něj.
Nakonec, lapaje po dechu, Rand svěsil ruce.
„Přestal ses soustředit,“ pravil mu Lan. „Musíš se soustředit, i kdyby se ti svaly změnily ve vodu. Přestaneš se soustředit, a to bude den, kdy zemřeš. A bude to nejspíš nějaký sedláček, který poprvé drží v rukou meč, kdo to dokáže.“ Náhle se usmál, díky čemuž jeho jinak kamenný obličej vypadal zvláštně.
„Ano. No, já už nejsem žádný sedláček, že?“ Měli teď obecenstvo, i když v dálce. Na okraji jak jindského, tak shaidského tábora stáli Aielové. Mezi Jindy stála mohutná Keille zabalená ve smetanovém hedvábí, s kejklířem v plášti z barevných záplat po boku. Kterého si vybral? Nechtěl, aby si někdo z nich všiml, že je pozoruje. „Jak bojují Aielové, Lane?“
„Tvrdě,“ odtušil suše strážce. „Nikdy se nepřestávají soustředit. Podívej se sem.“ Mečem načrtl do spečené hlíny kruh a šipky. „Aielové mění taktiku podle okolností, ale jednu mají zvláště v oblibě. Postupují ve dvou zástupech rozdělených na čtvrtiny. Když se střetnou s nepřítelem, první čtvrtina spěchá dopředu, aby ho přiměla zůstat na místě. Druhá a třetí čtvrtina ho obejdou z obou stran a zaútočí na křídla a zadek. Poslední čtvrtina čeká v záloze a často se na boj ani nedívá, kromě velitele. Když se objeví slabost – mezera, cokoliv – záloha zaútočí tam. Konec!“ Zabodl meč do kruhu již proraženého šipkami.
„A jak se proti tomu dá bránit?“ vyzvídal Rand.
„Těžko. Když se poprvé střetnete – Aiely nezahlédneš dřív, než zaútočí, pokud nemáš štěstí – okamžitě vyšli dopředu jízdu, aby prorazila, nebo aspoň zpomalila jejich útočící křídla. Když udržíš většinu oddílu vzadu a odrazíš zadržovací útok, tak se můžeš postupně obrátit proti ostatním a porazit je taky.“
„Proč se chceš učit, jak porazit Aiely?“ vybuchla Aviendha. „Copak nejsi Ten, kdo přichází s úsvitem, který nás má připoutat k sobě a navrátit nám bývalou slávu? Kromě toho, jestli chceš vědět, jak porazit Aiely, tak se zeptej Aielů, ne nějakého mokřiňana. Jeho způsob nebude fungovat.“
„U Hraničářů to občas zafungovalo docela dobře.“ Rhuarkovy měkké boty nadělaly na ztvrdlé hlíně jen málo hluku. Náčelník měl pod paží měch s vodou. „Když někdo utrpí zklamání, vždycky to špatně snáší, Aviendho, ale i špatná nálada má své meze. Vzdala ses oštěpu kvůli závazkům ke svému lidu a krvi. Jednoho dne určitě přiměješ náčelníka kmene, aby dělal, co chceš ty, místo toho, co chce on, ale i když místo toho budeš moudrou v té nejmenší držbě nejmenšího kmene Taardadů, ty závazky platí a vyrválem jim čelit nemůžeš.“
Moudrá. Rand se cítil jako hlupák. Ovšem, proto přece šla do Rhuideanu. Ale on by si nikdy nebyl pomyslel, že se Aviendha vzdá oštěpu. Nicméně to však vysvětlovalo, proč ji poslaly, aby ho špehovala. Náhle ho napadlo, jestli může usměrňovat. Zdálo se, že Min je jediná žena, s níž se od Jarnic potkal, která to neumí.
Rhuark Randovi hodil šplouchající měch. Vlažná voda Randovi klouzala do hrdla jako chlazené víno. Snažil se jí příliš nevylít na tvář, aby jí neplýtval, ale bylo to těžké.
„Myslel jsem, že by ses třeba chtěl naučit zacházet s oštěpem,“ řekl Rhuark, když Rand konečně odložil poloprázdný měch. Rand si poprvé uvědomil, že kmenový náčelník nese jen dva oštěpy a dva puklíře. Oštěpy však nebyly cvičné, pokud vůbec Aielové něco takového měli, a oba byly zakončeny dvěma dlaněmi ostré oceli.
Ať ocel nebo dřevo, jeho svaly volaly po odpočinku. Ze všeho nejvíc se chtěl posadit nebo si třeba lehnout. Keille a kejklíř byli pryč, ale Aielové z obou táboru je stále pozorovali. Viděli ho cvičit s opovrhovaným mečem, i když jen dřevěným. Byli to jeho lidé. Neznal je, ale byli jeho, a to více způsoby. Aviendha ho také stále sledovala a zlostně se mračila, jako by mu dávala vinu za to, že ji Rhuark usadil. Ne že by samozřejmě měla něco společného s jeho rozhodnutím. Jindové a Shaidové se dívali, a to rozhodlo.
„Ta hora je občas odporně těžká,“ povzdechl si a vzal si od Rhuarka oštěp a puklíř. „Kdy máš vůbec šanci ji na chvíli odložit?“