„Když zemřeš,“ odpověděl Lan prostě.
Rand přinutil své nohy k pohybu – a snažil se nevšímat si Aviendhy – a připravil se na Rhuarka. Zatím ještě nehodlal zemřít. Ještě dlouhou, velice dlouhou dobu.
Mat se opíral o vysoké kolo ve stínu jednoho z formanských vozů a občas mrkl na řadu Jindů pozorujících Randa. Teď viděl jen jejich záda. Ten muž byl úplný hlupák, když tak poskakoval v tom horku. Každý rozumný muž by si našel nějakou ochranu před sluncem a něco k pití. Mat si ve stínu poposedl, zadíval se na pohár piva, který koupil od jednoho z vozků, a zamračil se. Pivo prostě nechutnalo správně, když bylo teplé jako polívka. Alespoň bylo mokré. Jediná věc, kterou ještě koupil, kromě klobouku, byla fajfka s krátkou troubelí se stříbrem okovanou hlavičkou, kterou teď měl strčenou v kapse kabátce spolu s váčkem na tabák. Neměl však náladu na obchod. Pokud by se nejednalo o cestu ven z Pustiny, což bylo zboží, které v této chvíli vozy formanů zřejmě nenabízely.
Obchod však kvetl, i když ne v pivu. Aielům teplota nápoje nevadila, ale zřejmě ho považovali za příliš slabý. Většinou to byli Jindové, ale z druhého tábora sem bez ustání proudili Shaidové. Couladin a Kadere dali na dlouhou dobu hlavy dohromady, i když se zřejmě nijak nedohodli, protože Couladin odešel s prázdnýma rukama. Kaderemu se však nejspíš nelíbilo, že neuskutečnil obchod, protože za Couladinem upíral své jestřábí oči, a Jindo, který chtěl obchodovat, na něj musel třikrát promluvit, než si ho forman všiml.
Aielové neměli mnoho mincí, ale formani a jejich lidé ochotně přijímali stříbrné misky či zlaté sošky a drahé závěsy naloupené v Tearu. Aielové také měli váčky plné zlatých a stříbrných valounků, což Mata přimělo zvýšit pozornost. Ale Aiel, který prohrál v kostkách, mohl docela dobře sáhnout po oštěpech. Mata napadlo, kde mají doly. Kde mohl najít zlato jeden člověk, mohl i druhý. Nejspíš to ale znamenalo spoustu práce, takové kutání zlata. Mat se zhluboka napil teplého piva a znovu se opřel o kolo vozu.
Co se prodávalo a co ne a za jakou cenu, bylo zajímavé. Aielové nebyli žádní prosťáčci, aby vyměnili takovou zlatou solničku třeba za štůček látky. Znali cenu věcí a tvrdě smlouvali, i když měli vlastní požadavky. Knihy byly vyprodány téměř vmžiku. Nechtěl je sice každý, ale ti, kdo je kupovali, vzali všechny, co byly na vozech, do poslední. Krajky a samet zmizely, jakmile byly předvedeny, za ohromující množství stříbra a zlata, a stužky za skoro stejnou cenu, ale nejjemnější hedvábí zůstalo ležet. Mat vyslechl jednoho Shaida, jak Kaderemu říká, že hedvábí je levnější na východních trzích. Mohutně stavěný vozka s přeraženým nosem se snažil umluvit jednu jindskou Děvu na náramek z vyřezávané slonoviny. Ona vytáhla jiný, širší a tlustší, neméně vyřezávaný, z váčku a nabídla mu, že se s ním bude o oba přetlačovat. Vozka chvíli váhal, než odmítl, z čehož Mat usoudil, že je ještě hloupější, než vypadal. Jehly a špendlíky šly na dračku, ale hrnce a většina nožů si vysloužily jen opovržlivý úšklebek. Aielští kováři odváděli lepší práci. Vyměňovalo se všechno, od fiól s voňavkami a koupacími solemi po lahvice s kořalkou. Za víno a kořalku se dobře platilo. Mata překvapilo, když slyšel, jak Heirn žádá dvouříčský tabák. Formani žádný neměli.
Jeden z vozků se neúspěšně snažil Aiely zaujmout těžkou, zlatem vykládanou kuší. Kuše však padla do oka Matovi, se všemi těmi vykládanými zlatými lvy, kteří měli místo očí něco, co zřejmě měly být rubíny. Byť malé, pořád to byly rubíny. Ovšem dobrý dvouříčský luk vyslal do vzduchu šest šípů, zatímco kušištník stále ještě točil klikou a natahoval tětivu k druhému výstřelu. Ale takhle velká kuše musela mít větší dostřel, dobře o sto kroků. Když dva muži nedělali nic jiného, než že drželi kuši se šipkou na místě v rukou každého z kušištníků, a statní pikynýři zadržovali jízdu...
Mat sebou škubl a znovu se opřel hlavou o paprsky kola. Už se to stalo zase. Musel se dostat z Pustiny, daleko od Moirain, daleko od všech Aes Sedai. Možná by se mohl na chvíli vrátit domů. Možná by se tam mohl dostat včas, aby pomohl vyřešit ty potíže s bělokabátníky. Na to není moc velká naděje, leda bych použil ty zatracené Cesty nebo jiný zatracený Portálový kámen. To by však jeho problémy stejně nevyřešilo. Například v Emondově Roli neznali odpovědi na to, co ti hadí lidé mysleli ohledně svatby s dcerou Devíti měsíců nebo umírání a novém životě. Nebo o Rhuideanu.
Přes kabátec nahmatal medailonek se stříbrnou liščí hlavou, který mu opět visel na krku. Zorničku liščího oka tvořil maličký kroužek, uprostřed rozdělený vlnovkou, jehož jedna polovina byla vyleštěná, až zářila, a druhá matná. Prastarý symbol Aes Sedai z doby před Rozbitím světa. Sebral oštěp s černým toporem a čepelí meče označenou na hrotu dvěma krkavci, který měl opřený vedle sebe o kolo, a položil si ho na kolena. Další práce Aes Sedai. Rhuidean mu také nepřinesl žádné odpovědi, jen další otázky a...
Před Rhuideanem měl děravou paměť. Když tehdy pátral ve své paměti, dokázal si vzpomenout jen na to, jak ráno vstupuje do dveří a večer vychází, ale na nic mezi tím. Teď si vzpomínal i na to, všechny díry byly zaplněné. Bylo to, jako by byl bdělý a zároveň snil. Nebo něco velice podobného. Bylo to, jako by si vzpomínal na tance a bitvy a ulice a města, které ve skutečnosti nikdy neviděl, o nichž si ani nebyl jist, zda skutečně existují, jako stovka útržků vzpomínek od stovky různých lidí. Lepší možná bylo na ně myslet jako na sny – o trochu lepší – a přesto si jimi byl tak jist, jako tím, co si skutečně pamatoval. Nejčastější byly vzpomínky na bitvy, a občas se k němu přikradly, jako nedávno ta s kuší. Občas se přistihl, jak hledí na kus země a plánuje, jak tu přichystat léčku nebo se proti léčce chránit, či jak rozestavit vojsko k bitvě. Bylo to šílené.
Bez dívání objížděl prstem rozevlátý nápis vyřezaný do ratiště oštěpu. Dokázal ho teď přečíst stejně snadno jako knihu, i když mu trvalo celou cestu zpátky k Chaendaeru, než si to uvědomil. Rand neříkal nic, ale Mat vytušil, že se prozradil tam, v Rhuideanu. Teď Mat znal starý jazyk, který vytanul celý z těch snů. Světlo, co mi to udělali?
„Sa souvraya niende misain ye,“ pronesl nahlas. „Jsem ztracený ve své vlastní mysli.“
„Učenec, pro tento den a věk.“
Mat vzhlédl a zjistil, že na něj tmavýma, hluboko zapadlýma očima hledí kejklíř. Chlapík to byl vyšší než většina ostatních, byl zhruba ve středních letech a nejspíš by přitahoval ženy, kdyby však podivným, nejistým způsobem nenakláněl hlavu, jako by se na vás snažil dívat úkosem.
„Jen něco, co jsem kdysi slyšel,“ prohodil Mat. Musí být opatrnější. Kdyby se Moirain rozhodla ho zabalit a poslat do Bílé věže, aby ho tam mohly studovat, už by se odtamtud znovu nedostal. „Zaslechneš útržky věcí a zapamatuješ si je. Znám pár vět.“ To by mělo zamaskovat ty případy, kdy byl natolik hloupý a nechal si něco uklouznout.
„Jsem Jasin Natael. Kejklíř.“ Natael nezamával pláštěm, jako by to byl udělal Tom. Natael by klidně mohl oznamovat, že je truhlář nebo kolář. „Nebude ti vadit, když se připojím?“ Mat kývl na zem vedle sebe a kejklíř se posadil a popotáhl si plášť, aby seděl na něm. Jindové a Shaidové hemžící se kolem vozů, s oštěpy a puklíři většinou stále u sebe, jej zřejmě fascinovali. „Aielové,“ zamumlal. „Nejsou takoví, jako jsem čekal. Pořád tomu nemůžu uvěřit.“
„Jsem s nima už pár týdnů,“ řekl Mat, „a nevím, jestli tomu věřím sám. Zvláštní lidi. Kdyby tě některá Děva požádala, aby sis s ní zahrál Dívčinu hubičku, tak ti radím, odmítni. Zdvořile.“