Natael se na něj zvídavě podíval. „Vedeš zajímavý život, zdá se.“
„Co tím myslíš?“ zeptal se Mat opatrně.
„Přece si nemyslíš, že je to tajemství? Jen málo mužů putuje ve společnosti... Aes Sedai. Ženy Moirain Damodredovny. A pak je tu Rand al’Thor. Drak Znovuzrozený. Ten, kdo přichází s úsvitem. Kdo ví, kolik proroctví má vlastně naplnit? To je rozhodně neobvyklý společník na cesty.“
Aielové samozřejmě mluvili. Kdokoliv mohl promluvit. Přesto Mata poněkud zneklidnilo, že cizinec tak klidně hovoří o Randovi. „Prozatím si vede dobře. Jestli tě zajímá, tak si s ním promluv sám. Já jsem docela rád, když mi to nikdo nepřipomíná.“
„Možná to udělám. Možná později. Pochopil jsem, že jsi šel do Rhuideanu, kam po tři tisíce let nevstoupil jediný člověk, který by nebyl Aiel. Tos dostal tam?“ Natáhl se pro oštěp na Matových kolenou, ale nechal ruku klesnout, když ho Mat trochu poodtáhl. „No dobře. Řekni mi, co tam viděl.“
„Proč?“
„Jsem kejklíř, Matrime.“ Natael zase tím znepokojujícím způsobem naklonil hlavu na stranu, ale v jeho hlase se ozývalo podráždění, že musí něco vysvětlovat. Zvedl růžek pláště s barevnými záplatami, jako by chtěl podat důkaz. „Viděl jsi to, co nikdo jiný, krom hrstky Aielů. Jaké příběhy bych jenom mohl vytvořit z toho, co spatřily tvé oči? Dokonce z tebe udělám hrdinu, jestli chceš.“
Mat si odfrkl. „Nechci být žádnej zatracenej hrdina.“
Přesto nebyl důvod k mlčení. Amys a ta její banda mohly žvanit o tom, že se o Rhuideanu nesmí mluvit, ale on nebyl Aiel. Kromě toho by se mohlo vyplatit, kdyby měl u formanů někoho, kdo by k němu choval trochu dobré vůle, někoho, kdo by se za něho mohl přimluvit, až to bude potřeba.
Vyprávěl příběh od chvíle, kdy došli k mlžné stěně, až po okamžik, kdy zase vyšli ven, i když některé kousky vynechal. Nehodlal nikomu vykládat o tom pokrouceném dveřním rámu, o ter’angrialu, a docela rád by zapomněl i na to, jak se prach změnil v živé tvory, kteří se ho pokoušeli zabít. To zvláštní město s obrovskými paláci rozhodně muselo stačit. A avendesora.
Strom života Natael rychle přešel, ale zbytek nechal Mata neustále opakovat, vyptávaje se na další a další podrobnosti, od toho, jaké to přesně bylo projít mlžnou stěnou, a jak dlouho trvalo, než došli k tomu barevnému světlu, co nevrhalo žádné stíny, uvnitř, až po popis každé věci, na kterou si Mat vzpomínal z velkého náměstí v srdci města, do poslední. Náměstí Mat popisoval neochotně. Stačilo uklouznutí, a začne mluvit o ter’angrialu, a kdo ví, kam by to mohlo vést? I tak vyzunkl teplé pivo do poslední kapky, a mluvil pořád dál, až měl vyprahlé hrdlo. Podle toho, jak to vyprávěl, to znělo dost nezajímavě, jako by jen vstoupil do města a počkal, dokud Rand nevyjde ven, a pak zase vyšel ven, ale Natael zřejmě hodlal vyhrabat i poslední střípek. Tehdy Matovi připomínal Toma. Občas se na vás Tom soustředil tak, jako by vás chtěl vyždímat do sucha.
„Tak tohle tu máš dělat?“
Při zvuku Keilleina hlasu, tvrdému i přes medový tón, Mat proti své vůli nadskočil. Ta žena ho vyváděla z míry, a teď se mu zřejmě chystala vyrvat srdce z těla, a kejklíři taktéž.
Natael se vyškrábal na nohy. „Tento mladý muž mi právě vykládal naprosto úžasné věci o Rhuideanu. Nebudeš tomu věřit.“
„My tu nejsme kvůli Rhuideanu.“ Ta slova byla stejně ostrá jako její nos. Aspoň se teď zlobně mračila na Nataela.
„Povídám ti –“
„Nic mi nepovídej.“
„Nesnaž se mě umlčet!“
Nevšímajíce si Mata odešli podél řady vozů, hádajíce se tichými hlasy a zuřivě gestikulujíce. Než zmizeli v jejím voze, Keille byla zřejmě utlučena argumenty do mrzutého mlčení.
Mat se zachvěl. Neuměl si představit, že by bydlel pohromadě s takovou ženou. Bylo by to jako bydlet s medvědem s bolavým zubem. Ale Isendra... Ten obličej, ty rty, ta houpavá chůze. Kdyby ji dokázal dostat pryč od Kadereho, možná by zjistila, že mladý hrdina – prašní tvorové přece pro ni mohli být i dva sáhy vysocí, popsal by jí všechny podrobnosti, na které by si dokázal vzpomenout či si je vymyslet – švarný mladý hrdina by se jí mohl líbit víc než ten nabručený starý forman. Stálo za to si to lépe promyslet.
Slunce sklouzlo pod obzor a malé ohýnky přikrmované trnitými větvemi vytvářely mezi stany jezírka žlutého světla. Tábor naplnila vůně připravovaných pokrmů. Skopové opékané se sušenými papričkami. Táborem se také šířil chlad, studená noc Pustiny. Bylo to, jako by s sebou slunce odneslo všechno teplo. Když se Mat balil při odchodu z Kamene, nečekal, že bude toužit po tlustém plášti. Třeba by formani nějaký měli. Možná by si byl Natael o ten svůj ochoten hodit kostkami.
Mat jedl u Rhuarkova ohně spolu s Heirnem a Randem. A samozřejmě Aviendhou. Byli tam i formani, Natael po boku Keille a Isendra, téměř ovinutá kolem Kadereho. Oddělit Isendru od toho chlapa se zahnutým nosem bude možná těžší, než si Mat myslel – nebo snazší. I když se tak tiskla k formanovi, přimhouřené oči měla jen pro Randa a nikoho jiného. Skoro jste si mohli myslet, že už mu prostříhala uši jako ovci, označené za její majetek. Ani Rand, ani Kadere si toho však zřejmě nevšímali. Forman také skoro neodtrhl oči od Randa. Aviendha si toho všimla a zlobně se zamračila na Randa. Aspoň že oheň vydával trochu tepla.
Když dojedli pečené skopové – a nějakou hrudkovatou žlutou kaši, která chutnala ostřeji, než vypadala – Rhuark a Heirn si nacpali fajfky s krátkou troubelí a náčelník kmene požádal Nataela o píseň.
Kejklíř zamrkal. „No ovšem. Ovšem. Přinesu si harfu.“ – Jeho plášť se vzdouval v suchém, chladném větru, když mizel směrem ke Keilleině vozu.
Ten chlapík se od Toma Merrilina opravdu hodně lišil. Tom málem nevylezl z postele, aby s sebou nevzal flétnu či harfu nebo obojí. Mat si palcem nacpal fajfku, a než se Natael vrátil a zaujal pózu vhodnou pro krále, již spokojeně bafal. Ta póza však Toma připomínala. Kejklíř hrábl do strun a začal.
Byl to „Mideanský brod". Stará píseň, kupodivu o Manetherenu a válce před trollockými válkami. Natael odvedl docela dobrou práci. Samozřejmě nic jako Tomův zvučný přednes, ale valící se slova přitáhla k okraji světla vrhaného ohněm dav Aielů. Zločinný Aedomon vedl Safery do nic netušícího Manetherenu, kde loupili a pálili, až král Buiryn sebral manetherenské vojsko a muži z Manetherenu se střetli se Safery u Mideanského brodu, kde se udrželi, i když proti hrozné přesile, tři dny za neustálých bojů, kdy voda v řece zrudla krví a obloha zčernala slétajícími se supy. Třetího dne, kdy mužů ubývalo a naděje se rozplývaly, Buiryn a jeho muži se v zoufalém výpadu probojovali přes brod a prorazili hluboko do Aedemonovy hordy, snažíce se zahnat nepřítele na útěk tím, že zabijí samotného Aedemona. Jenže voje, které byly příliš silné, je obklíčily, lapily je do pasti a tlačily je na sebe. Manetherenští obstoupili svého krále a praporec s rudým orlem a bojovali dál, odmítajíce se vzdát, i když bylo jasné, že jejich zkáza je nevyhnutelná.
Natael zpíval, jak se jejich odvaha dotkla dokonce i Aedomonova srdce a jak nakonec dovolil zbytkům oddílu svobodně odejít. Na jejich počest pak odvedl své vojsko zpátky do Saferu.