Zahrál poslední akord a Aielové pochvalně zahvízdali a zabušili oštěpy o kožené puklíře a někteří začali pronikavě křičet.
Tak to, samozřejmě, nebylo. Mat si na to vzpomínal – Světlo, já to nechci! Ale stejně si vzpomněl – pamatoval se, jak Buirynovi radil, aby tu nabídku nepřijímal, ale bylo mu řečeno, že malá šance je lepší než žádná. Aedomon, jemuž zpod ocelových kroužků, které mu chránily obličej, splýval lesklý černý vous, nařídil svým oštěpníkům, aby ustoupili, a počkal, dokud se nedostali ven a nebyli téměř u brodu, než se zvedli skrytí lučištníci, a pak zaútočila jízda. A ohledně toho návratu do Saferu... Mat si to nemyslel. Poslední, nač si u toho brodu vzpomínal, bylo, jak se snaží udržet na nohou, po pás hluboko v řece, se třemi šípy v těle, ale bylo tu ještě něco, později, útržek vzpomínky. Viděl Aedomona, nyní se šedivým vousem, jak padá k zemi při prudké šarvátce v lese, jak se řítí ze vzpínajícího se koně, s oštěpem v zádech, který mu tam vrazil kluk bez brnění, kterému ještě ani nerašil vous. Tohle bylo ještě horší než díry v paměti.
„Tobě se ta píseň nelíbila?“ zeptal se Natael.
Matovi chvíli trvalo, než si uvědomil, že kejklíř hovoří k Randovi, ne k němu. Rand si mnul ruce a dlouho se díval do ohýnku, než odpověděl. „Nejsem si jistý, jak je moudré být závislý na velkomyslnosti nepřítele. Co myslíš, Kadere?“
Forman zaváhal a mrkl na ženu, která se držela jeho ruky. „Já na takový věci nemyslím,“ prohlásil nakonec. „Já myslím na výdělek, ne na bitvy.“ Keille se drsně zasmála. Tedy smála se do chvíle, než si všimla Isendřina úsměvu. Ta se otevřeně pošklebovala ženě, která by vydala za tři takové, jako byla sama. Pak se Keille tmavé oči za záhyby tuku nebezpečně zaleskly.
Náhle se ve tmě za stany ozvaly varovné výkřiky. Aielové si strhli závoje přes obličeje a o chvíli později se z noci vyhrnuli trolloci, samé čenichy a rohy, tyčící se nad lidmi, vyjící a mávající kosinami, bodající zahnutými sudlicemi a trojzubci s ozuby, sekající sekerami s hroty. Za nimi plynuli myrddraalové, jako smrtící bezocí hadi. Trvalo to jen zlomek vteřiny, ale Aielové bojovali, jako by byli hodinu dopředu varováni, odpovídajíce na útok svými vlastními hbitými oštěpy.
Mat si nejasně uvědomil, že se Randovi náhle v ruce objevil ohnivý meč, ale pak i jeho pohltil vír bitvy. Svůj oštěp používal jako oštěp i hůl zároveň, sekal a bodal a otáčel jím v rukou. Pro jednou byl za ty snové vzpomínky vděčný, za způsob, jakým mu tato zbraň připadala známá, a potřeboval všechnu svou zručnost. Vše se změnilo v šílenou změť.
Před ním se zvedali trolloci a padali pod jeho oštěpem či pod oštěpy Aielů, nebo se ve zmateném křiku a vytí a řinčení oceli obraceli jinam. Postavili se mu i myrddraalové, černé čepele se střetly s jeho krkavci poznačenou ocelí v zášlezích modrého světla jako cloně z blesků, postavili se mu a zmizeli v okolním zmatku. Dvakrát mu kolem hlavy prolétl krátký oštěp a zasáhl trolloka, jenž se ho chystal probodnout zezadu. Vrazil svou čepel do hrudi myrddraala a věděl, že zemře, když tvor nepadl, ale stáhl své bezkrevné rty do úšklebku, bezokým pohledem mu do kostí vyslal strach a napřáhl černý meč. O chvíli později sebou půlčlověk začal trhat, jak se do něj zarazily aielské oštěpy, trhal sebou poněkud dlouho, takže Mat stačil uskočit dozadu, než ten tvor padl, přičemž se ho stále snažil bodnout, snažil se bodnout kohokoliv v dosahu. Tucetkrát ratiště, tvrdé jako železo, jen tak tak odrazilo výpad některého z trolloků. Byla to práce Aes Sedai, a on za ni byl vděčný. Stříbrná liščí hlava na jeho hrudi jako by tepala chladem, jako by mu chtěla připomenout, že ona také nese značku Aes Sedai. V té chvíli mu na tom však nezáleželo. Jestli bylo potřeba práce Aes Sedai, aby zůstal naživu, tak byl ochoten následovat Moirain jako štěně.
Nepoznal, jestli to trvalo pár minut nebo hodin, ale náhle tu na dohled nebyl jediný stojící myrddraal ani trollok, i když křik a vytí ve tmě hovořilo o pronásledování. Na zemi leželi mrtví a umírající, Aielové i zplozenci Stínu, kdy se půllidé stále ještě zmítali. Sténání plnilo vzduch bolestí. Mat si náhle uvědomil, že má svaly jako vodu a v plicích oheň. Lapaje po dechu se svezl na kolena a opřel se o oštěp. Tři formanské vozy překryté plachtami plápolaly jako hranice. Na jednom byl na boku trolločím oštěpem přibodnutý vozka, a hořely i některé stany. Křik ozývající se od tábora Shaidů a záře příliš velká na táborové ohně prozrazovaly, že Shaidové byli napadeni také.
Rand, s ohnivým mečem neustále v ruce, došel až k místu, kde klečel Mat. „Jsi v pořádku?“ Aviendha se za ním táhla jako stín. Někde si našla oštěp a puklíř a vytáhla si roh loktuše, aby jí zakrýval obličej. Dokonce i v sukních vypadala smrtelně nebezpečně.
„Ech, já jsem v pořádku,“ zamumlal Mat a vyškrábal se na nohy. „Není nad to trochu si před spánkem zatančit s trolloky. Správně, Aviendho?“ Aielanka si odhalila tvář a věnovala mu napjatý úsměv. Ta žena se nejspíš bavila. Mat byl zlitý potem. Měl pocit, že na něm pot zamrzá.
Se dvěma moudrými, Amys a Bair, se objevily Moirain a Egwain a obcházely raněné. Aes Sedai následovaly křeče léčení, i když občas Moirain jen zavrtěla hlavou a šla dál.
Se zachmuřeným výrazem k nim došel Rhuark.
„Špatné zprávy?“ zeptal se tiše Rand.
Kmenový náčelník zavrčel. „Kromě trolloků tady, kde by vůbec neměli být, ne aspoň dalších dvě stě mil nebo víc? Možná. Asi padesát trolloků napadlo tábor moudrých. Dost na to, aby je přemohli, kdyby nebylo Moirain Sedai a štěstí. Nicméně se zdá, že na Shaidy jich zaútočilo míň než na nás, i když to, že mají větší tábor, by mělo znamenat opak. Skoro bych řekl, že je napadli jen proto, aby jim zabránili jít nám na pomoc. Ne že bych si byl u Shaidů tou pomocí jistý, ale trolloci a noční běžci to nemuseli vědět.“
„A jestli věděli, že Aes Sedai je s moudrými,“ připojil Rand, „ten útok mohl mít za účel udržet ji taky stranou. Já si své nepřátele vodím s sebou, Rhuarku. Pamatuj si to. Ať jsem kdekoliv, moji nepřátelé nikdy nejsou daleko.“
Z prvního vozu vystrčila hlavu Isendra. O chvíli později kolem ní dolů prolezl Kadere a ona zalezla zpátky dovnitř a zavřela za ním bíle pomalované dveře. Kadere tam stál a díval se na okolní jatka. Světlo hořících vozů mu přes tvář vrhalo vlnící se stíny. Skupinka kolem Mata jeho pozornost zaujala nejvíc. Vozy jej zřejmě vůbec nezajímaly. Z Keilleina vozu sešplhal Natael a pak k ní hovořil nahoru s očima upřenýma na Mata a ostatní.
„Hlupáci,“ zabručel Mat. „Schovávat se ve vozech, jako by to pro trolloka znamenalo nějakej rozdíl. Ti by je upekli zaživa.“
„Jsou stále naživu,“ podotkl Rand a Mat si uvědomil, že je Rand také viděl. „To je vždycky důležité, Mate, kdo zůstane naživu. Je to jako kostky. Nemůžeš vyhrát, když nehraješ, a nemůžeš hrát, když jsi mrtvý. Kdo může říct, jakou hru ti formani hrají.“ Tiše se zasmál a ohnivý meč mu zmizel z rukou.
„Jdu se trochu prospat,“ oznámil Mat a už se obracel k odchodu. „Vzbuďte mě, kdyby se zase ukázali nějací trolloci. Nebo spíš nechte je, ať mě zabijí v pokrývkách. Na to, abych zas tak brzo vstával, jsem moc utahanej.“ S Randem se to určitě zhoršovalo. Třeba dnešní noc přesvědčí Keille a Kadereho, aby se vrátili. Jestli ano, Mat hodlal být s nimi.