Rand se pak nechal prohlédnout Moirain, která si pro sebe cosi mumlala, i když nebyl zraněn. S tolika raněnými kolem nemohla plýtvat silami a smýt z něj únavu.
„Tohle bylo namířeno proti tobě,“ řekla mu, obklopena sténáním raněných. Trolloky právě s pomocí nákladních koní a formanských mul odvlékali do noci. Aielové očividně hodlali nechat myrddraaly na místě, kde tito leželi, dokud se úplně nepřestanou hýbat, aby si byli jisti, že jsou mrtví. V poryvech se zvedl vítr jako suchý led.
„Vážně?“ prohodil Rand. Její oči se zaleskly ve světle ohňů, než se obrátila zpátky k raněným.
Přišla k němu i Egwain, ale jen aby mu tichým, ohnivým šeptem sdělila: „Ať už děláš cokoliv, aby ji to naštvalo, nechej toho!“ Vrhla pohled za něj na Aviendhu, takže bylo zcela jasné, co tím míní, a pak odešla pomáhat Bair a Amys, než se Rand zmohl na to, aby řekl, že nic nedělá. S těmi stuhami propletenými copy vypadala směšně. Aielové si to zřejmě mysleli také. Někteří se za jejími zády zubili.
Rand, klopýtající a celý roztřesený, odešel do svého stanu. Ještě nikdy nebyl tak unavený. Meč k němu téměř nepřišel. Doufal, že to bylo díky únavě. Občas, když se natáhl po pravém zdroji, tam nic nebylo, a občas síla neudělala, co chtěl, ale téměř hned od začátku meč přicházel skoro bez přemýšlení. A právě teď... Muselo to být tou únavou.
Aviendha trvala na tom, že s ním dojde až ke stanu, a když se ráno probudil, seděla venku se zkříženýma nohama, i když bez oštěpu a puklíře. Ať už ho špehovala nebo ne, byl rád, že ji vidí. Aspoň věděl, kdo je a co je a co k němu cítí.
38
Skryté tváře
Zahrada Stříbrných vánků vůbec nebyla zahradou, ale velkou vinárnou a obchodem s vínem, vlastně až příliš velkým, aby se tomu dalo říkat obchod. Vinárna stála na vrcholku kopce na Calpene, nejzápadnějším ze tří poloostrovů Tanchika pod Velkým kruhem. Přinejmenším část jména pocházela z větrů, které vanuly tam, kde sloupy a balustráda z leštěného, zeleně postříkaného mramoru nahrazovaly jednu stěnu, kromě na horním podlaží. V případě deště bylo možné stáhnout zlaté závěsy z naolejovaného hedvábí. Kopec na té straně spadal dost prudce dolů a od stolů podél balustrády bylo krásně vidět přes bílé kupole a štíhlé věže až na velký přístav, v němž se nyní tlačilo víc lodí než předtím. Tanchiko potřebovalo vše, a to zoufale, a dalo se tu vydělat zlato – dokud nedošlo zlato i čas.
S pozlacenými lustry a stropy vyloženými mosazným mřížovím, vyleštěnými do zlatého lesku, sloužícími i služebnými vybranými kvůli svému půvabu, kráse a diskrétnosti, byla tak Zahrada Stříbrných vánků nejdražší vinárnou ve městě dokonce ještě předtím, než se objevily potíže. Nyní byly ceny naprosto neúnosné. Ale ti, kteří vydělávali tyto ohromné sumy, neustále přicházeli, jakož i mocní a vlivní nebo ti, kteří se za takové považovali. Bylo teď těžší obchodovat, neboť bylo méně zboží, ale zase na druhou stranu byly některé obchody snazší.
Každý stůl byl obklopen nízkou zídkou, vytvářející na zelených a zlatých dlaždicích jakýsi ostrůvek. Každá zídka byla protkána krajkovou řezbou, takže nikdo nemohl poslouchat neviděn, a byla právě tak vysoká, aby ten, kdo náhodou procházel kolem, nespatřil, kdo se tam baví s kým. Přesto stálí hosté obvykle vstupovali se škraboškami, zvláště v poslední době, a někteří měli u stolu i osobního strážce, taktéž maskovaného, aby se také, pokud byl host prudérní, vyhnul poznání. A, jak se povídalo, ti nejprudérnější měli strážce bez jazyka. Žádný ze strážců u sebe neměl viditelně zbraň. Majitelka Zahrady Stříbrných vánků, štíhlá žena neurčitého věku jménem Selindrin, teď uvnitř nedovolovala nosit žádné zbraně. Její pravidlo nikdo neporušil, alespoň ne otevřeně.
Od svého obvyklého stolku u balustrády Egeanin pozorovala lodi v přístavu, zvláště ty, které vyplouvaly. Při tom pohledu vždycky toužila být zpátky na palubě a vydávat rozkazy. Nikdy by nečekala, že ji služba přiměje k něčemu takovému.
Nevědomky si upravila sametovou škrabošku, která jí zakrývala horní polovinu obličeje. Cítila se v té věci směšně, ale bylo nezbytné aspoň trochu splynout s okolím. Škraboška – modrá, aby ladila s jejími hedvábnými šaty s vysokým límcem – šaty samy a její tmavé vlasy, které jí teď spadaly až k ramenům, znamenaly tu nejzazší hranici, kam až byla ochotna zajít. Vydávat se za Taraboňanku nebylo nutné – Tanchiko přetékalo uprchlíky a spousta cizinců vyvolávala potíže – a ona by to navíc ani nebyl ochotna dopustit. Tito lidé byli zvířata. Neměli žádnou disciplínu, žádný řád.
Egeanin se lítostivě obrátila od přístavu ke svému společníkovi, chlapíkovi s úzkou tváří a chamtivým lasiččím úsměvem. – Potrhaný límec Florana Gelba do Zahrady Stříbrných vánků nepatřil, a mužík si navíc neustále otíral ruce do kabátce. Egeanin se s nimi vždycky scházela tady, s umaštěnými mužíčky, s nimiž musela jednat. Pro ně to byla odměna a pro ni způsob, jak je neustále vyvádět z rovnováhy.
„Co pro mě máš, mistře Gelbe?“
Mužík si opět otřel ruce, zvedl na stůl hrubý jutový pytel a nervózně se na ni zadíval. Egeanin podržela pytel vedle sebe, než jej otevřela. Uvnitř ležel stříbrný kov a’damu, obojek a náramek spojené vodítkem, vše rafinovaně vyrobené a propojené. Egeanin zavřela pytel a položila ho na podlahu. Tohle byl třetí, který Gelb získal, což bylo víc, než dokázal kdo jiný.
„Velmi dobře, mistře Gelbe.“ Přes stůl na druhou stranu se přesunul malý váček. Gelb dokázal, že váček zmizel pod jeho kabátcem, jako by v něm byla císařovnina koruna, a ne hrstka stříbrňáků. „A máš něco jiného?“
„Ty ženský. Ty, cos chtěla, abych se po nich poohlídl?“ Egeanin si již zvykla na rychlou mluvu těchto lidí, ale přála si, aby si tolik neolizoval rty. Sice mu kvůli tomu nebylo rozumět o nic hůř, ale bylo to nechutné.
Skoro mu řekla, že už ji to vůbec nezajímá. Ale toto byl koneckonců částečně důvod, proč byla v Tanchiku. Teď možná celý důvod. „Co je s nimi?“ To, že ji vůbec napadlo, že by se vyhnula své povinnosti, ji přimělo mluvit drsněji, než hodlala, a Gelb sebou škubl.
„Já... myslím, že jsem našel další.“
„Jsi si jistý? Už došlo k... chybám.“
Chyby bylo ještě mírně řečeno. Téměř tucet žen, které jen vzdáleně odpovídaly popisům, znamenalo obtíže, na něž mohla zapomenout, jakmile je viděla. Až na tu šlechtičnu, uprchlici z panství vypáleného za války. Gelb tu ženu unesl přímo z ulice, protože si myslel, že dostane víc, když ji přivede, než když o ní jenom podá zprávu. Na jeho obranu urozená paní Leilwin téměř odpovídala popisu jedné z žen, které Egeanin hledala, až na to, že mu řekla, že nebudou mluvit s žádným přízvukem, který by poznal, a rozhodně ne s tarabonským. Egeanin ji nechtěla zabít, ale dokonce i v Tanchiku by někdo mohl její příběh vyslechnout. Leilwin byla uprostřed noci poslána svázaná a s roubíkem na jeden z poštovních člunů. Byla mladá a hezká a někdo ji využije lépe, než kdyby jí jen podřízli hrdlo. Ale Egeanin nebyla v Tanchiku kvůli tomu, aby vyhledávala služky pro urozené.
„Žádný chyby, paní Elidar,“ vykládal rychle Gelb a vrhl na ni úsměv plný zubů. „Tentokrát ne. – Ale... – potřebuju trochu zlata. Abych si byl jistej. Abych se dostal dost blízko. Čtyř nebo pět korunek?“