„Já platím za výsledky,“ oznámila mu zcela pevně Egeanin. „Po tvých... chybách máš štěstí, že tě ještě vůbec platím.“
Gelb si nervózně olizoval rty. „Říkalas... Tenkrát na začátku jsi říkala, že bys měla pár penízků pro ty, co by zvládli zvláštní práci.“ Svaly na tváři se mu zacukaly. Očima jezdil kolem sebe, jako by někdo mohl poslouchat u krajkové zídky obklopující stůl ze tří stran, a hlas ztišil do drsného šepotu. „Vyvolat potíže, tos říkala? Slyšel jsem něco – od chlapíka, co dělá osobního strážce urozenýmu pánu Brysovi – ohledně shromáždění a volby nový panarchy. Myslím, že je to asi pravda. Ten chlap byl namol, a když si uvědomil, co řekl, málem se strachy podělal. Ale i kdyby to nebyla pravda, mohlo by to rozdělit Tanchiko.“
„Opravdu si myslíš, že v tomto městě je nutné za nepokoje platit?“ Tanchiko bylo jako nahnilý šedok připravený spadnout při prvním závanu větru. Celá tahle země byla taková. Egeanin chvíli lákalo tuto „zprávu“ koupit. Vydávala se za obchodnici se vším zbožím i informacemi, jaké byly k mání, a dokonce něco i sama prodávala. Ale z jednání s Gelbem se jí dělalo zle. A její vlastní pochyby ji děsily. „To bude všechno, mistře Gelbe. Víš, jak se se mnou spojit, kdybys našel některý z nich.“ Dotkla se hrubě tkaného pytle.
Gelb, místo aby vstal, stále seděl a snažil se jí nahlédnout pod škrabošku. „Odkud jseš, paní Elidar? To, jak mluvíš, tak šišlavě a měkce – odpusť, nechtěl jsem se tě dotknout – nedokážu tě zařadit.“
„To bude všechno, Gelbe.“ Možná to byl její velitelský hlas, nebo možná škraboška na chvíli přestala zakrývat její chladný pohled, ale Gelb vyskočil, začal se uklánět a koktat omluvy, zatímco se snažil otevřít dvířka v krajkové stěně.
Egeanin tam po jeho odchodu seděla a dávala mu dost času, aby mohl opustit Zahradu Stříbrných vánků. Někdo ho bude následovat ven, aby se ujistil, že někde nečeká, aby ji sledoval. Všechno to skrývání a plížení ji znechucovalo. Téměř si přála, aby něco její převlek zničilo a ona tak měla čestnou možnost bojovat.
Do přístavu dole mířila nová loď – fregata Mořského národa s vysokánskými stěžni a mraky plachet. Egeanin si prostudovala zajatou fregatu, ale dala by téměř cokoliv, aby mohla jednu dostat na širé moře, i když by nejspíš bylo nutné mít posádku Mořského národa, aby z lodi dostala co nejvíc. Atha’an Miere byli ohledně skládání přísah umínění. Nebylo by to tak dobré, kdyby musela celou posádku koupit. Koupit celou posádku! Množství zlata, které sem připlouvalo na poštovních člunech, aby je mohla jen tak rozhazovat, jí začínalo stoupat do hlavy.
Egeanin vzala jutový pytel a začala se zvedat, ale pak se zase spěšně posadila, když spatřila, jak od jiného stolu vstává muž se širokými rameny. Kulatou tvář Bayleho Domona lemovaly tmavé vlasy po ramena a horní ret měl vyholený. On samozřejmě neměl masku. Patřil mu tucet plavidel, pohybujících se sem a tam podél pobřeží, a očividně mu nezáleželo na tom, kdo se dozví o tom, kde se právě nalézá. Maska. Už jí to vůbec nemyslelo. V její škrabošce ji nemohl poznat. Přesto počkala, dokud nebyl pryč, než vstala také. S tím mužem možná bude muset něco udělat, pokud bude znamenat nebezpečí.
Selindrin si vzala zlato a s hbitým úsměvem zamumlala, že doufá, že je bude Egeanin navštěvovat i nadále. – Majitelka Zahrady Stříbrných vánků měla tmavé vlasy spletené do několika tuctů cůpků a na sobě měla přiléhavé bílé hedvábí, dost tenké, že by se hodilo i pro služku, a jeden z těch průhledných závojů, kvůli nimž se Egeanin vždycky chtěla Taraboňanek zeptat, jaké tance že to ovládají. Tanečnice šea nosily téměř stejné závoje, a nic jiného. Egeanin však cestou na ulici přemýšlela o tom, že ta žena má bystrou mysl, jinak by nemohla manévrovat mezi mělčinami Tanchika a dodávat všem frakcím, aniž by si od jediné vysloužila nepřátelství.
Připomínkou toho byl vysoký muž v bílém plášti, s prošedivělými spánky, ale s tvrdou tváří a tvrdýma očima, který teď prošel kolem Egeanin a byl uvítán Selindrin. Na plášti Jaichima Carridina se na prsou skvěl zlatý sluneční kotouč se čtyřmi zlatými uzly pod a karmínovou pastýřskou holí nad ním. Inkvizitor ruky Světla, vysoký důstojník dětí Světla. Už samotná podstata dětí Světla Egeanin rozčilovala, vojenské těleso, které odpovídá pouze samo sobě. Ale Carridin a několik set jeho vojáků měli jistou moc i v Tanchiku, kde většinou chyběla jakákoliv autorita. Občanská civilní hlídka již v ulicích nehlídkovala a vojsko – ti z vojáků, kteří ještě zůstali věrní králi – mělo příliš mnoho práce udržet pevnosti kolem města. Egeanin si také všimla, že se Selindrin na meč u Carridinova pasu ani nepodívala. Ten tedy rozhodně měl moc.
Jakmile Egeanin vystoupila na ulici, přiběhli z chumlu sluhů čekajících na své pány její nosiči s otevřenými nosítky a obstoupili ji její osobní strážci s oštěpy. Byla to nesourodá skupina, někteří měli ocelové klobouky, tři měli kožené košile pošité ocelovými šupinami. Byli to muži s drsnými tvářemi, nejspíš zběhové z vojska, ale věděli, že jejich plný břich a stříbro závisejí na jejím stálém bezpečí. Dokonce i nosiči měli za šerpami zasunuté pevné nože a palice. Nikdo, kdo vypadal, že má nějaké peníze, by se neodvážil objevit v ulicích bez ochrany. V každém případě, kdyby se to odvážila riskovat, jen by to k ní přitáhlo nežádoucí pozornost.
Stráže se bez potíží protlačily davem. Lidé se mačkali a hemžili v úzkých ulicích, které obtáčely kopce, vytvářejíce volnější místa kolem otevřených nosítek obklopených osobní stráží. Vidět bylo jen velmi málo kočárů. Koně se stávali výstředností.
Otrhanci ani zdaleka nevystihovalo hemžící se lidi, otrhanci a šílenci. Zedřené obličeje a otrhané šaty a příliš jasné, šílené oči, zoufalé, doufající, i když bylo jasné, že žádná naděje není. Mnoho se jich vzdalo, krčilo se u zdí, choulilo se ve dveřích, drželo manželky, manžele, děti, nebyli jen otrhaní, ale v úplných hadrech a s prázdnými výrazy. Občas se probrali natolik, aby na kolemjdoucího zavolali a žádali peníze, kůrku chleba, cokoliv.
Egeanin upírala oči přímo před sebe a z nutnosti spoléhala na své osobní stráže, že zachytí každé nebezpečí. Kdyby se podívala do očí žebrákovi, znamenalo by to, že se jich kolem jejích nosítek s nadějí sesype aspoň dvacet. Hodit minci znamenalo, že se jich seběhla stovka, kvílela a blábolila. Egeanin již použila část peněz, které přinášely poštovní čluny, na podporu dobročinné veřejné jídelny, jako by byla jednou z urozené krve. Otřásla se, když si pomyslela, co by znamenalo, kdyby někdo přišel na to, jak překročila meze. To si klidně mohla obléknout brokát a vyholit hlavu.
Jakmile Tanchiko padne, to všechno bude možné urovnat, až budou všichni nakrmení a všichni zaujmou své správné místo. A ona bude moci svléknout šaty a věci, s nimiž neměla žádné zkušenosti, ani se jí nelíbily, a vrátí se na svou loď. Přinejmenším Tarabon a možná i Arad Doman byly připraveny se při nejslabším doteku rozpadnout jako ohořelé hedvábí. Proč se velkopaní Suroth drží zpátky? Proč?
Jaichim Carridin se válel v křesle, plášť měl přehozený přes vyřezávané lenochy, a studoval tarabonské šlechtice, kteří zaujali ostatní křesla v soukromém pokoji. Seděli tu, celí škrobení, ve svých zlatem vyšívaných kabátcích, se stisknutými rty pod škraboškami umně vypracovanými tak, aby připomínaly hlavy jestřábů, lvů a panterů. Měl větší starosti, než byli oni, ale podařilo se mu zachovat klid. Byly tomu již dva měsíce od té doby, co dostal zprávu, že jeho bratrance našli v jeho ložnici zaživa staženého z kůže, a tři od chvíle, kdy jeho sestru Dealdu unesl ze svatební hostiny myrddraal. Rodinný písař to psal nevěřícně, celý zoufalý z neštěstí, jež dopadlo na rod Carridinů. Dva měsíce. Doufal, že Dealda zemřela rychle. Říkalo se, že ženy v rukou myrddraalů nezůstanou dlouho při zdravém rozumu. Celé dva měsíce. Každý kromě Jaichima Carridina by již potil krev.