A právě muž, jehož přísahali následovat, znamenal problém. Muž, jehož jméno dokonce ani neznali. Rand al’Thor. Kde je? Tam venku byla stovka tlup Dračích spřísahanců, z nichž přinejmenším dvě byly dost velké, aby se jim dalo říkat vojsko, které bojovaly s královskými vojáky – tedy těmi, kteří stále věrně setrvávali na Andrikově straně – bojovaly s povstalci – kteří stejně často bojovali proti sobě jako proti Andrikovi nebo Dračím spřísahancům – a přesto Carridin neměl ani tušení, která z tlup Randa al’Thora ukrývá. Mohl být na Almothské pláni nebo v Arad Domanu, kde byla situace stejná. Pokud tam byl, Jaichim Carridin byl z největší pravděpodobnosti mrtvý muž.
V paláci na Veraně, který zabral jako hlavní stan dětí, hodil otěže jednomu z bíle oděných strážných, a bez toho, aby odpovídal na pozdravy, odešel dovnitř. Majitel této zdobené hromady světlých kupolí a krajkových věžiček a stíněných zahrad ohlásil svůj nárok na trůn Světla, a proti zabrání jeho paláce nikdo nic nenamítal. Nejméně ze všeho majitel. To, co zbylo z jeho hlavy, stále zdobilo kopí nad Zrádcovskými schodištěm na Masetě.
Carridin si pro jednou téměř nevšiml jemných tarabonských koberců ani nábytku vyloženého zlatem a slonovinou či nádvoří s vodotrysky, kde šplouchající voda vytvářela chladivé zvuky. Široké chodby se zlatými lampami a vysokými stropy pokrytými složitými zlacenými spirálami jej v nejmenším nezajímaly. Tento palác se vyrovnal těm nejlepším v Amadicii, když už ne těm největším, ale v této chvíli patřily jeho myšlenky silné kořalce v komnatě, kterou si zabral jako pracovnu.
Už byl v půli cesty přes tarabonský koberec nesmírné ceny, s modrými, šarlatovými a zlatými vzory, oči upíral na vyřezávanou skříňku, v níž byla stříbrná karafa s dvakrát destilovanou kořalkou, když si náhle uvědomil, že není sám. U vysokého nízkého okna, z něhož bylo vidět do jedné stromy zastíněné zahrady, stála jakási žena v přiléhavých, světle červených šatech. Medové vlasy měla spletené do cůpků, které jí spadaly na ramena. Mlžný závoj její obličej v nejmenším nezakrýval. Byla mladá a hezká, s poupětem úst a velkýma hnědýma očima. Takhle oblečená, to jistě nebyla žádná služka.
„Kdo jsi?“ chtěl vědět podrážděně. „Jak ses sem dostala? Okamžitě odejdi, nebo tě nechám vyhodit na ulici.“
„Hrozby, Borsi? Hosta by sis měl víc považovat, ne?“
To jméno mu projelo až do páteře. Než si to uvědomil, tasil meč a vrhl se jí po hrdle.
Něco ho zachytilo – vzduch se změnil v protivný rosol – něco ho přinutilo pokleknout, drželo ho to od krku dolů. Sevřelo se mu to kolem zápěstí, až mu zapraskaly kosti. Ruka se mu prudce otevřela a meč mu vypadl. Síla. Používala na něj jedinou sílu. Tarvalonská čarodějnice. A jestli znala jeho jméno...
„Vzpomínáš si,“ řekla žena a přistoupila blíž, „na schůzku, kde se objevil sám Ba’alzamon a ukázal nám tváře Matrima Cauthona, Perrina Aybary a Randa al’Thora?“ Ta jména skoro vyplivla, zvláště to poslední. Očima mohla vrtat díry do oceli. „Vidíš? Vím, kdo jsi, ano? Přislíbil jsi svou duši Velikému pánu Temnoty, Borsi.“ Náhle se rozesmála a znělo to jako malé zvonečky.
Carridinovi na čele vyrazil pot. Nejen odporná tarvalonská čarodějnice. Černá adžah. Byla černá adžah. Myslel si, že za ním přijde myrddraal. Myslel si, že ještě bude mít trochu času. Víc času. Ale ne. „Snažil jsem se ho zabít,“ blekotal. „Randa alThora. Snažil jsem se! Ale nemůžu ho najít. Nemůžu! Řekli mi, že když neuspěju, pobijí mi rodinu, jednoho po druhém. Slíbili mi, že já budu poslední! Mám ještě bratrance. Synovce. Neteře. Mám další sestru! Musíš mi dát víc času!“
Ona tam jen stála, upírala na něj ty pronikavé hnědé oči a kypré rtíky měla zvlněné v úsměvu. Poslouchala, když vyplivl, kde je možné najít Vanoru, kde leží její ložnice, jak ráda jezdí sama po lese za Carmerou. Možná, kdyby vykřikl, přiběhly by sem stráže. Možná by ji zabily. Otevřel víc ústa – a ten hustý, neviditelný rosol mu pronikl do úst a přinutil ho otevřít čelisti, až mu zapraskalo v kloubech. Rozevřel chřípí a zoufale nasával vzduch. Stále mohl dýchat, ale nemohl křičet. Ven se dostalo jen tlumené sténání, jako když žena kvílí za zdí. Chtěl ječet.
„Velice mě bavíš,“ řekla žena s medovými vlasy nakonec. „Jaichim. To je jméno vhodné pro psa, myslím. Chtěl bys být mým pejskem, Jaichime? Když budeš hezky hodný pejsek, mohla bych ti dovolit dívat se, jak jednoho dne Rand al’Thor umírá, ano?“
Chvíli trvalo, než její slova pronikla až k němu. Jestli má vidět, jak Rand al’Thor umírá, nechtěla... Nechtěla ho zabít, zaživa stáhnout z kůže, dělat věci, vedle nichž, jak usoudil, by stažení z kůže byla úleva. Po tváři mu stékaly slzy. Roztřásl se, jak začal vzlykat úlevou, tedy pokud se mohl třást, jak byl v pasti. To, co ho drželo, náhle zmizelo, a on, stále plačící, přepadl dopředu. Nemohl přestat vzlykat.
Žena si klekla vedle něj, zajela mu rukou do vlasů a zvedla mu hlavu. „Takže teď mě budeš poslouchat, ano? Smrt Randa al’Thora je záležitost pro budoucnost, a uvidíš ji jenom tehdy, když budeš hodný pejsek. Nyní povedeš bělokabátníky do panaršina paláce.“
„J-jak t-to v-víš?“
Žena mu zatřásla hlavou ze strany na stranu, a nijak jemně. „Hodný pejsek nedává své paní otázky. Já hodím klacík, ty ho přineseš. Ano? Ano.“ Její úsměv byl jen zábleskem zubů. „Budou při tom nějaké těžkosti? Je tam panaršina legie, tisíc mužů, spí v chodbách, ve výstavních síních, na nádvořích. Ty tolik bělokabátníků nemáš.“
„Oni...“ Musel se odmlčet a polknout. „Oni nebudou dělat potíže. Oni uvěří, že Amathera byla vybrána shromážděním. Právě shromáždění musí –“
„Nenuď mě, Jaichime. Mně je jedno, jestli pobiješ celé shromáždění, dokud udržíš panaršin palác. Kdy vyrazíš?“
„To... to zabere tak tři čtyři dny, než Andrik dodá záruky.“
„Tři nebo čtyři dny,“ zamumlala napůl k sobě. „No dobře. Menší odklad by neměl způsobit žádné potíže.“ Napadlo ho, jaký odklad měla na mysli, když mu podtrhla i ten zbyteček pevné půdy pod nohama. „Ovládneš palác a pošleš panaršiny milé vojáčky pryč.“
„To nejde,“ zalapal po dechu, a ona mu zvrátila hlavu tak tvrdě, až nevěděl, jestli mu dřív zlomí vaz, nebo mu vyrve všechny vlasy. Neodvažoval se jí vzepřít. Do těla se mu zabodlo tisíc neviditelných jehliček, do obličeje, do hrudi, do zad, do paží a nohou, všude. Byly neviditelné, ale byl si jist, že pro to nejsou o nic méně skutečné.
„Nejde, Jaichime?“ prohodila žena tiše. „Nejde je slovo, které velice nerada slyším.“
Jehličky se zabodly hlouběji. Carridin zasténal, ale musel jí to vysvětlit. Co chtěla, opravdu nešlo. Jak spěchal, začal funět. „Jakmile bude Amathera uvedena jako panarcha, bude legii velet ona. Když se pokusím ovládnout palác, obrátí je proti mně, a Andrik jí pomůže. Neexistuje způsob, jak palác udržet proti legii a proti těm vojákům, které Andrik může sebrat z pevností prstence.“
Studovala ho tak dlouho, až se začal potit. Neodvážil sebou ani trhnout, skoro nemrkl. Těch tisíc bodavých jehel mu to nedovolilo.
„S panarchou se to vyřídí,“ řekla nakonec. Jehličky zmizely a ona vstala.
Carridin vstal také a snažil se sebrat. Třeba by bylo možné dosáhnout nějaké dohody. Ta žena teď zřejmě byla ochotna poslouchat důvody. Nohy se mu třásly strachem, ale přiměl se mluvit co nejpevnějším hlasem. „I kdybys dokázala ovlivnit Amathera –“