Uťala ho. „Říkala jsem ti, abys mi nekladl otázky, Jaichime. Hodný pejsek svou paničku poslouchá, ano? Slibuji ti, že jestli to neuděláš, budeš mě ještě prosit, abych ti našla myrddraala, co by si s tebou pohrál. Rozumíš mi?“
„Rozumím,“ vydechl těžce. Ona na něj dál upírala oči a on po chvíli pochopil. – „Udělám, co říkáš... paní.“ Při pohledu na její krátký, pochvalný úsměv zrudl. Pohnula se ke dveřím a obrátila se k němu zády, jako by byl opravdu pes, a to bezzubý pes. „Jak...? Jak se jmenuješ?“
Její úsměv byl tentokrát sladký, a posměšný. „Ano. Pejsek by měl znát jméno své paničky. Jmenuji se Liandrin. Ale to jméno pejskovi nikdy nesmí přejít přes rty. Pokud ano, budu s tebou velice nespokojená.“
Když se za ní zavřely dveře, Carridin se dopotácel k židli s vysokým opěradlem vyloženým slonovinou a sesul se na ni. Kořalku nechal, kde byla. Díky tomu, jak se mu obracel žaludek, by z ní začal zvracet. Jaký zájem mohla mít na panaršině paláci? Byla to nejspíš nebezpečná cesta k přemýšlení, ale i když oba sloužili stejnému pánovi, cítil k té tarvalonské čarodějnici jen odpor.
Nevěděla toho tolik, kolik si myslela, že ví. S královskými zárukami v rukou si mohl udržet Tamrina a vojsko dál od těla hrozbou odhalení, a Amatheru také. Ale oni stále mohli vybudit dav. A velícího kapitána by to celé mohlo víc než jen rozčílit. Mohl by uvěřit, že Carridin touží po osobní moci. Carridin svěsil hlavu do dlaní a představil si, jak Niall podepisuje jeho rozsudek smrti. Zatkli by ho jeho vlastní muži, a pověsili. Kdyby mohl zařídit smrt té čarodějnice... Ale ona mu slíbila, že ho ochrání před myrddraaly. Znovu mu bylo do breku. Ona tu ani nebyla, a přesto ho držela stejně pevně jako předtím, na obou nohou měl ocelové okovy a kolem krku oprátku.
Musí z toho být cesta ven, ale ať se podíval kam chtěl, všude jen číhala další past.
Liandrin se nesla chodbami a snadno se vyhnula sluhům i bělokabátníkům. Když vyšla z malých zadních dvířek do úzké uličky za palácem, vysoký mladý strážný na ni hleděl se směsicí úlevy a znepokojení. Ten malý trik, kdy někoho přiměla, aby poslouchal, co mu podsunula – jen s pomocí maličkého pramínku jediné síly – na Carridina nepotřebovala, ale tohoto mladého blázna snadno přesvědčila, že by ji měl pustit dovnitř. Liandrin mu s úsměvem pokynula, aby se k ní naklonil. Ten hubený trouba se zakřenil, protože očekával hubičku, jeho úsměv však ztuhl, když mu vrazila úzkou čepel do oka.
Když padal jako pytel masa bez kostí, Liandrin hbitě odskočila stranou. Teď už o ní nepromluví ani náhodou. Na rukou jí nezůstala ani kapka krve. Liandrin zatoužila po tom, aby uměla zabíjet s pomocí jediné síly jako Chesmal, nebo dokonce i jen jako Rianna. Zvláštní, že schopnost zabíjet s pomocí síly, zastavit srdce nebo uvařit krev v žilách, musela být tak blízce spojena s léčením. Ona sama nedokázala vyléčit o moc víc než odřeniny či modřiny. Ne že by o to měla nějaký zvláštní zájem.
Její otevřená nosítka, červeně lakovaná a vyložená zlatem a slonovinou, čekala na konci uličky spolu s její osobní stráží tvořenou tuctem velkých chlapů, s tvářemi připomínajícími vyhladovělé vlky. Když vyšli do ulic, muži si snadno vynutili průchod mezi davy lidí. Prostě oštěpy ztloukli každého, kdo nebyl dost rychlý, aby uhnul stranou. Všichni byli samozřejmě oddáni Velikému pánu Temnoty, a i když přesně nevěděli, kdo je ona, věděli, že jiní muži zmizeli, muži, kteří nedokázali správně sloužit.
Dům, který spolu s ostatními zabrala, dvě rozlehlá poschodí s plochou střechou, z bíle omítnutého kamene, na úbočí pod Veranou, nejvýchodnějším poloostrovem Tanchika, patřil kupci, jenž také složil přísahy Velikému pánu. Liandrin by byla dala přednost paláci – jednoho dne možná bude mít královský palác na Masetě. Vyrůstala s pohledem závistivě upřeným na paláce urozených pánů, ale proč by se měla spokojit jen s něčím takovým? – přesto dávalo smysl zůstat ještě chvíli vskrytu. Nebylo možné, aby ty hlupačky v Tar Valonu vytušily, že jsou v Tarabonu, ale Věž je zcela určitě pronásledovala a mazlíčkové Siuan Sanche mohli čmuchat kdekoliv.
Brána vedla na malé nádvoří bez oken, kromě horního poschodí. Liandrin nechala stráže i nosiče tady a sama spěchala dovnitř. Kupec měl pár sloužících, všichni také přísahali Velikému pánu, jak je ujišťoval, což však nestačilo, aby se postarali o jedenáct žen, které se zřídka vydávaly ven. Jedna, hezká, i když rozložitá žena s tmavými copy jménem Gyldin, právě zametala červenobílé dlaždice vstupní haly, když Liandrin vstoupila.
„Kde jsou ostatní?“ chtěla vědět černá adžah.
„V předním obývacím pokoji.“ Gyldin ukázala k dvojitému oblouku dveří napravo, jako by Liandrin nevěděla, kde to je.
Liandrin stiskla rty. Ta žena neudělala pukrle. Nepoužila žádné uctivé oslovení. Pravda, nevěděla, kdo Liandrin ve skutečnosti je, ale Gyldin určitě musela vědět, že je dost vysoko postavená, aby mohla vydávat rozkazy, které bylo nutné poslouchat. Dost na to, aby poslala toho tlustého kupce, s poklonami a celou rodinou, aby se šli plazit někam jinam. „Máš tu uklidit, ano? Ne tu jen tak postávat? No, tak uklízej! Všude je prach. Jestli večer najdu jenom zrníčko prachu, ty krávo jedna, nechám tě zřezat!“ Pevně stiskla rty. Napodobovala způsob, jakým urození a bohatí mluvili, už tak dlouho, že občas zapomněla na to, jak její otec prodával ovoce z vozíku, a přesto ve chvíli hněvu zase mluvila stejně jako obyčejní chudáci. Příliš velké napětí. Příliš dlouhé čekání. Ještě naposledy štěkla: „Dělej!“ a vstoupila do pokoje a práskla za sebou dveřmi.
Ostatní tu nebyly všechny, což Liandrin podráždilo ještě víc, ale bylo jich tu dost. Eldrith Jhondar s kulatou tváří, sedící u lapisem vykládaného stolku pod závěsem na jedné z bíle omítnutých stěn, si dělala pečlivé poznámky z otrhaného rukopisu. Občas si nepřítomně očistila hrot brku o rukáv tmavých vlněných šatů. Marillin Gemalphin seděla u úzkého okna, modré oči zasněně upírala na maličký vodotrysk šumící na malém nádvoří a nepřítomně drbala za ušima hubenou žlutou kočku. Očividně si nijak nevšímala toho, jak má na zelených hedvábných šatech všude chlupy. S Eldrith byly obě z hnědého adžah, ale kdyby se Marillin někdy dozvěděla, že Eldrith je důvod, proč všechny zatoulané kočky, které neustále přinášela, mizejí, nastaly by potíže.
Bývaly z hnědého. Občas bylo těžké si zapamatovat, že to již neplatí nebo že ona sama již nepatří k červenému. Ještě i teď, když se otevřeně zavázaly černému adžah, toho zůstalo tolik, co je jasně označovalo za členky jejich starých adžah. Vezměte si třeba bývalé dvě zelené sestry. Jeaine Caide s měděnou pletí a labutí šíjí na sobě vždycky měla ty nejtenčí, nejpřiléhavější hedvábné šaty, jaké dokázala najít – dnes byly bílé – a smála se, že ty šaty budou muset stačit, když v dnešní době není v Tarabonu nic, co by přitáhlo pohled mužů. Jeaine byla z Arad Domanu. Domanské ženy byly nechvalně vyhlášené svými pobuřujícími šaty. Asne Zeramene, s tmavými vlasy, zešikmenýma očima a velkým nosem, vypadala skoro ponuře ve světle zelených šatech, prostě střižených a s vysokým límečkem, ale Liandrin ji nejednou slyšela, jak lituje, že musela opustit své strážce. A co se týkalo Rianny Andomeran... Černé vlasy s jasným bílým pramenem nad levým uchem lemovaly tvář tak chladnou a nadutou, jakou dokázaly nasadit jen bílé.
„Je to hotovo,“ oznámila jim Liandrin. „Jaichim Carridin přesune své bělokabátníky do panaršina paláce a udrží ho pro nás. Ještě neví, že budeme mít hosty... samozřejmě.“ Objevilo se několik zamračení. Změna adžah rozhodně nezměnila vztah žen k mužům, kteří nenáviděli ženy, jež mohly usměrňovat. „Je tu jedna zajímavá věc. On si myslel, že jsem ho tam přišla zabít. Za to, že nedokázal zabít Randa al’Thora.“