„To nedává smysl,“ řekla Asne a zamračila se. „Musíme ho spoutat a ovládnout, ne ho zabít.“ Náhle se zasmála, měkce a tiše, a opřela se. „Jestli existuje způsob, jak ho ovládnout, nevadilo by mi připoutat ho k sobě. Je to pohledný mladý muž, aspoň podle toho mála, co jsem viděla.“ Liandrin si odfrkla. Ona muže neměla ráda vůbec.
Rianna ustaraně potřásla hlavou. „Dává to znepokojující smysl. Naše rozkazy z Věže byly naprosto jasné, a přesto je jasné, že Carridin dostal jiné. Z toho mohu usoudit jen na rozpory mezi Zaprodanci.“
„Zaprodanci,“ zamumlala Jeaine a pevně zkřížila ruce na prsou. Tenké bílé hedvábí ještě víc poodhalilo její ňadra. „K čemu jsou dobré sliby, že budeme vládnout světu, až se Veliký pán vrátí, jestli nás předtím rozdrtí soupeřící Zaprodanci? Copak si některá z vás myslí, že bychom se jim mohly postavit?“
„Odřivous.“ Asne se rozhlédla kolem sebe a v zešikmených očích měla výzvu. „Odřivous zničí dokonce i jednoho ze Zaprodanců. A my máme možnost jej vytvořit.“ Jeden z ter’angrialů, které sebraly z Věže, černá tyč s dírou, na krok dlouhá, měl tento účel. Žádná z nich vlastně nevěděla, proč dostaly rozkaz ho sebrat, dokonce ani sama Liandrin. Příliš mnoho ter’angrialů bylo takových, vzaly je, protože to dostaly nařízeno, bez nějakého opodstatnění, ale některé rozkazy bylo nutné uposlechnout. Liandrin si přála, aby dokázaly získat alespoň jeden angrial.
Jeaine si ostře odfrkla. „Pokud by ho některá z nás dokázala ovládnout. Nebo jsi už zapomněla na tu jedinou zkoušku, kterou jsme se odvážily podstoupit, kdy mě to málem zabilo? A vypálilo to díru v obou bocích lodi dřív, než jsem to dokázala zastavit? Vážně by nám to prospělo, kdybychom se utopily dřív, než jsme se dostaly do Tanchika.“
„K čemu by nám byl odřivous?“ vyjela Liandrin. „Jestli dokážeme ovládnout Draka Znovuzrozeného, ať si Zaprodanci přijdou na způsob, jak se s námi vypořádat.“ Náhle si uvědomila přitomnost další osoby v místnosti. Gyldin v rohu otírala vyřezávanou židli s nízkým opěradlem. „Co tady děláš, ženská?“
„Uklízím.“ Tmavovlasá žena se bezstarostně narovnala. „Řekla jsi mi, abych uklidila.“
Liandrin na ni málem udeřila jedinou silou. Málem. Ale Gyldin určitě nevěděla, že jsou Aes Sedai. Kolik toho ta žena zaslechla? Nic důležitého. „Zajdi za kuchařem,“ řekla Liandrin s chladným vztekem, „a řekni mu, aby tě spráskal. A pořádně! A nedostaneš nic k jídlu, dokud nebude prach pryč.“ Znovu. Ta žena ji znovu přiměla mluvit jako chudá holka.
Marillin vstala, téměř se otřela nosem kočce o čumáček a podala zvířátko Gyldin. „Ať dostane talíř smetany, až s tebou kuchař skončí. A trochu toho pěkného jehněčího. Nakrájej mu to hodně najemno. Už mu, chudáčkovi, nezůstalo moc zoubků.“ Gyldin se na ni bez mrkání dívala a Marillin dodala: „Něčemu snad nerozumíš?“
„Rozumím.“ Gyldin stiskla rty. Třeba nakonec pochopila. Byla pouhá služka, ne jim rovná.
Poté, co odešla s kočkou v náručí, Liandrin chvíli počkala a potom prudce otevřela dveře. Vstupní hala byla prázdná. Gyldin neposlouchala. Liandrin té ženské nevěřila. Ale vlastně ji nenapadl nikdo, komu by věřila.
„Musíme se věnovat tomu, co se týká nás,“ prohlásila napjatě a zavřela dveře. „Eldrith, už jsi v těch stránkách našla nějaký nový klíč? Eldrith?“
Kyprá žena sebou trhla a pak se na ně na všechny podívala a silně mrkala. Bylo to poprvé, co vůbec zvedla hlavu od otrhaného žlutého rukopisu. Zřejmě ji překvapilo, že vidí Liandrin. „Cože? Klíč? Aha. Ne. Je už tak dost těžké dostat se do královské knihovny. Kdybych sebrala jenom stránku, knihovníci by to okamžitě poznali. Ale kdybych se jich zbavila, už bych nikdy nic nenašla. To místo je hotové bludiště. Ne, tohle jsem našla v knihkupectví poblíž královského paláce. Je to zajímavý traktát o –“
Liandrin uchopila saidar a rozhodila stránky po podlaze. „Pokud to nejsou traktáty o tom, jak ovládnout Randa al’Thora, tak ať shoří! Co jsi zjistila o tom, co hledáme?“
Eldrith zamrkala na rozházené papíry. „No, je to v panaršině paláci.“
„To jsi zjistila přede dvěma dny.“
„A musí to být ter’angrial. Ovládnutí někoho, kdo může usměrňovat, musí vyžadovat jedinou sílu, a protože se jedná o specializované použití, tak jde určitě o ter’angrial. Najdeme ho ve výstavní síni nebo možná v panaršině sbírce.“
„Něco nového, Eldrith.“ Liandrin dalo spoustu práce, aby její hlas nezněl příliš pronikavě. „Našla jsi něco nového? Cokoliv?“
Žena s kulatou tváří nejistě zamrkala. „Vlastně... Ne.“
„Na tom nezáleží,“ prohlásila Marillin. „Za pár dní, jakmile si zvolí tu svou drahou panarchu, můžeme začít hledat, a i kdybychom musely prohlédnout každý svícen, najdeme to. Už to skoro máme, Liandrin. Uvážeme Randa al’Thora na vodítko a naučíme ho sednout a válet se na povel.“
„No ano,“ řekla Eldrith a šťastně se usmála. „Na vodítko.“
Liandrin doufala, že tomu tak bude. Čekání ji už unavovalo, unavovalo ji skrývání. Ať se o ní svět dozví. Ať lidé poklekají, jak jí bylo přislíbeno, když poprvé odmítla staré přísahy kvůli novým.
Egeanin poznala, že není sama, jakmile dveřmi od kuchyně vstoupila do malého domku, ale škrabošku i jutový pytel bezstarostně odhodila na stůl a došla k místu, kde vedle cihlového krbu stálo vědro s vodou. Když se sklonila, aby uchopila měděné držadlo, pravou rukou hmátla do mělké prohlubně, kde za vědrem byly odstraněny dvě cihly. Otočila se a narovnala s malou kuší v rukou. Kuše nebyla ani půl lokte dlouhá, neměla velkou sílu ani dostřel, ale ona ji vždycky měla nataženou, a černá skvrnka na ostré ocelové střele dokázala ve vteřině zabít.
Pokud si muž, ledabyle se opírající v rohu, kuše všiml, nedal to nijak najevo. Měl světlé vlasy a modré oči, byl ve středních letech a vypadal docela dobře, i když na její vkus byl trochu hubený. Určitě ji sledoval, jak přechází malý dvorek, skrze okénko se železnou mříží vedle sebe. – „Myslíš, že tě ohrožuji?“ zeptal se po chvíli.
Poznala známý přízvuk domova, ale kuši nesklonila. „Kdo jsi?“
Místo odpovědi muž opatrně strčil dva prsty do váčku u pasu – zřejmě tedy měl v pořádku zrak – a vyndal něco malého a plochého. Egeanin mu pokynula, aby to položil opatrně na stůl a zase ucouvl.
Teprve když byl zase docela v koutě, Egeanin přistoupila dost blízko, aby mohla zvednout, co tam položil. Aniž by od muže odtrhla oči či sklonila kuši, zvedla předmět tak, aby na něj viděla. Byla to malá slonovinová destička obroubená zlatem, na níž byl vyřezán krkavec a věž. Krkavec měl oči z černých safírů. Krkavec, symbol císařské rodiny. Věž Krkavců, symbol císařské spravedlnosti.
„Normálně by to stačilo,“ sdělila muži, „ale jsme daleko od Seanchanu, v zemi, kde to nejpodivnější je zcela obvyklé.“
Muž se docela pobaveně usmál, sundal si kabátec, rozvázal košili a stáhl si ji. Na obou ramenou měl vytetovaného krkavce a věž.
Většina hledačů pravdy měla krkavce stejně jako věž, ale dokonce ani někdo, kdo by se odvážil ukrást odznak hledače, by se nenechal takto označit. Nosit krkavce znamenalo být majetkem císařské rodiny. Existoval starý příběh o jednom hloupém mladém pánovi a paní, kteří se v opilosti nechali potetovat. Odehrálo se to asi před třemi sty lety. Když to zjistila císařovna, nechala je přivést ke dvoru Devíti měsíců a drhnout podlahy. Tento chlapík mohl být jedním z jejich potomků. Značka krkavce byla navěky.