„Omlouvám se, hledači,“ řekla a odložila kuši. „Proč jsi zde?“ Nezeptala se na jméno. Ať by jí řekl cokoliv, mohla a nemusela to být pravda.
Muž ji nechal držet odznak, dokud se neuspěchaně neoblékl. Jemná připomínka. Ona byla kapitán a on majetek, ale on byl také hledačem, a podle zákona ji mohl předat k výslechu ze své vlastní pravomoci. Podle zákona měl právo ji poslat, aby si koupila provaz, kterým by ji mohl svázat, aby ji mohl vyslechnout přímo tady, a očekával by, že se s ním vrátí. Odmítnutí spolupráce s hledačem byl zločin. Egeanin nikdy za celý život na žádný zločin ani nepomyslela, stejně jako neuvažovala o velezradě proti Křišťálovému trůnu. Ale kdyby položil špatné otázky, vyžadoval špatné odpovědi... Kuši měla stále po ruce a Cantorin byl daleko. Divoké myšlenky. Nebezpečné myšlenky.
„Já sloužím velkopaní Suroth a corenne pro císařovnu,“ pravil hledač. „Kontroluji pokroky agentů, které velkopaní umístila do těchto zemí.“
Kontrola? Co se musí kontrolovat, a navíc hledačem? „O tomhle jsem nic z poštovních člunů neslyšela.“ Jeho úsměv se prohloubil a ona zrudla. Ovšem, posádky by se o hledači nezmínily. Přesto odpověděl, zatímco si zavazoval tkanice u košile.
„Pro své cesty nemůžu riskovat poštovní čluny. Použil jsem plavidla místního pašeráka, muže jménem Bayle Domon. Jeho lodi staví všude v Tarabonu a Arad Domanu, i mezi tím.“
„Slyšela jsem již o něm,“ podotkla Egeanin suše. „Všechno jde dobře?“
„Teď ano. Jsem rád, že alespoň ty jsi své příkazy pochopila správně. Z ostatních to pochopili pouze hledači. Je politováníhodné, že s Hailene není hledačů víc.“ Upravil si plášť na ramenou a sebral jí z ruky odznak hledače. „Došlo k nějakým nepříjemnostem ohledně návratu zběhů sul’dam. Takové zprávy nesmějí vejít v obecnou známost. Mnohem lepší je, když ty ženy prostě zmizí.“
Jen díky tomu, že neměla moc času na přemýšlení, dokázala Egeanin udržet bezvýraznou tvář. Sul’dam byly, jak jí bylo sděleno, po neúspěchu ve Falme ponechány na břehu. Některé možná zběhly. Velkopaní Suroth jí osobně předala rozkaz vrátit každou, kterou najde, ať už dobrovolně, nebo proti jejich vůli, a pokud to nebude možné, zbavit se jich. To poslední zřejmě byla jediná konečná možnost. Až doteď.
„Lituji, že v těchto zemích neznají kafu,“ poznamenal muž a usadil se ke stolu. „Dokonce i v Cantorinu mají kafu pouze urození. Aspoň tomu tak bylo, než jsem odešel. Třeba od té doby dorazily lodi se zásobami ze Seanchanu. Musí stačit čaj. Udělej mi čaj.“
Egeanin ho málem srazila ze židle. – Ten chlap byl majetek. A hledač. Uvařila mu čaj a stála u jeho židle s konvicí, aby mu mohla dolévat šálek. Překvapilo jí, že ji nepožádal, aby si nasadila závoj a zatančila mu kolem stolu.
Konečně dostala svolení se posadit, když mu sehnala brk a inkoust a papír, ale jen aby mu načrtla mapy Tanchika a jeho pevností, aby nakreslila každé další město i městys, o němž alespoň něco věděla. Napsala mu seznam nejrůznějších oddílů v poli, pokud znala jejich sílu, a to, komu byly zavázány věrností, i to, co odhadla o jejich záměrech.
Když skončila, muž nacpal papíry do kapsy a řekl jí, aby odeslala obsah jutového pytle nejbližším poštovním člunem, a odešel s jedním ze svých pobavených úsměvů řka, že by mohl její pokroky znovu zkontrolovat za pár týdnů.
Poté, co odešel, Egeanin ještě dlouho seděla. Každá mapa, kterou nakreslila, každý seznam, který sepsala, byl kopií papírů, jež dávno poslala po poštovním člunu. To, že ji to nechal udělat znovu pod jeho dohledem, mohlo být trestem za to, že jej přiměla ukázat své tetování. Gardisté smrtihlavové se svými krkavci se vychloubali, hledači to dělali zřídka. Mohlo to být tím. Aspoň že před jejím příchodem nešel dolů do sklepa. Nebo šel? Čekal tu jen tak, aby si mohli promluvit?
Pevný železný zámek visel zdánlivě nepoškozený na dveřích do chodby těsně za kuchyní, ale říkalo se, že hledači umějí otevřít zámek i bez klíče. Egeanin vytáhla klíč z váčku u pasu, zámek odemkla a sešla po úzkých schodech.
Odpadky pokrytý sklep osvětlovala jedna lampa na polici. Byly to jen čtyři cihlové stěny očištěné ode všeho, co by mohlo pomoci k útěku. Ve vzduchu visel slabý zápach vycházející z kyblíku s odpadky. Na straně proti dveřím seděla na několika hrubých vlněných pokrývkách sklesle žena ve špinavých šatech. Při zvuku Egeanininých kroků žena zvedla hlavu. V očích měla strach a prosbu. Byla to první sul’dam, kterou Egeanin našla. První a jediná. Egeanin už skoro přestala hledat poté, co našla Bethamin. A Bethamin byla od té doby ve sklepě, zatímco poštovní čluny připlouvaly a odplouvaly.
„Přišel někdo sem dolů?“ zeptala se Egeanin.
„Ne. Slyšela jsem nahoře kroky, ale... Ne.“ Bethamin natáhla ruce. „Prosím, Egeanin. Tohle je všechno chyba. Znáš mě deset let. Sundej mi to.“
Kolem krku měla stříbrný obojek připevněný k stříbrnému vodítku, vedoucímu k náramku ze stejného kovu, který visel na kolíku dva lokte nad její hlavou. Byla to skoro náhoda, že jí ho nasadila, prostě ji chtěla jen na chvíli zabezpečit. Potom se jí podařilo srazit Egeanin na zem. Vzápětí se Bethamin vrhla ke svobodě.
„Jestli mi ho přineseš, tak to udělám,“ pravila Egeanin rozzlobeně. Zlobila se kvůli mnoha věcem, ne kvůli Bethamin. „Přines mi a’dam sem, a já ti ho sundám.“
Bethamin se zachvěla a nechala ruce klesnout. „Je to chyba,“ zašeptala. „Hrozná chyba.“ Ale směrem k náramku se nepohnula.
První pokus o útěk skončil tak, že ležela a svíjela se nahoře na schodech a zvracela. Egeanin to ohromilo.
Sul’dam ovládaly damane, ženy, které mohly usměrňovat, prostřednictvím a’damu. Byly to damane, kdo mohl usměrňovat, ne sul’dam. Ale a’dam mohl ovládat jen ženu, která dokázala usměrňovat. Žádnou jinou ženu ani muže – mladí muži s touto schopností byli samozřejmě popraveni – jen ženu, která mohla usměrňovat. Žena, která měla tuto schopnost a která měla nasazený obojek, nemohla udělat víc než pár kroků bez toho, aby sul’dam měla nasazený náramek a tak dosáhla spojení.
Egeanin se cestou do schodů a při zamykání dveří cítila velice unavená. Chtěla si dát trochu čaje, ale to málo, které zanechal hledač, vystydlo, a jí se nechtělo vařit další. Místo toho se posadila a vytáhla z jutového pytle a’dam. Pro ni to bylo jen umně spojené stříbro. Nemohla ho použít a on jí nemohl ublížit, leda by ji s ním někdo udeřil.
I když se spojila s a’damem jen takto, popírajíc jeho schopnost ji ovládat, stačilo to, aby jí začal běhat mráz po zádech. Ženy, které mohly usměrňovat, byly nebezpečná zvířata spíš než lidé. To ony rozbily svět. Musely být ovládány, jinak by změnily každého ve svůj majetek. Tohle ji učili, tohle se učilo v Seanchanu přes tisíc let. Zvláštní, že se to nestalo i tady. Ne. Tohle byl nebezpečný, hloupý směr uvažování.