Strčila a’dam zpátky do pytle a umyla čajovou soupravu, aby se uklidnila. Měla ráda pořádek, a takový úklid kuchyně jí poskytl menší uspokojení. Než si to uvědomila, už si vařila konvici čaje pro sebe. Nechtěla myslet na Bethamin, a to bylo také nebezpečně hloupé. Posadila se zase ke stolu a zamíchala si med do čaje tak černého, jak jen ho dokázala vyrobit. Nebyla to kafa, ale bude to muset stačit.
Přes to, že všechno popírala, přes její prosby mohla Bethamin usměrňovat. Dokázaly to i ostatní sul’dam? Proto chtěla velkopaní Suroth, aby ty, které zůstaly ve Falme, byly všechny zabity? Bylo to nemyslitelné. Bylo to nemožné. Každoroční zkoušky po celém Seanchanu objevily každou dívku, která v sobě měla byť jen jiskřičku této schopnosti. Každá byla vymazána z občanských svitků, vymazána z rodinných záznamů a odvedena, aby se z ní mohla stát uvázaná damane. Ty samé zkoušky objevily dívky, které se mohly naučit nosit náramek sul’dam. Žádná žena neunikla každoročním zkouškám, dokud nebyla dost stará, aby již začala usměrňovat, pokud v ní ta jiskřička byla. Jak by mohla být byť jen jediná dívka vybrána za sul’dam, když byla damane? A přesto tu byla Bethamin, dole ve sklepě, držená a’damem jako kotvou.
Jedna věc byla jistá. Možnosti, které se tím odkrývaly, byly potenciálně nebezpečné. Zahrnovalo to urozené i hledače. Možná dokonce Křišťálový trůn. Odvážila by se velkopaní Suroth zadržet takovou informaci před císařovnou? Pouhý kapitán lodi mohl s křikem umřít, kdyby se v takové společnosti třeba jen nevhodně zamračil, nebo by mohl zjistit, že je něčí majetek pro zábavu. Musí se dozvědět víc, má-li doufat, že se vyhne Smrti tisíců trhnutí. Pro začátek to znamenalo utratit víc peněz na Gelba a ostatní lasiččí otrapy, jako byl on, najít další sul’dam a zjistit, jestli je a’dam udrží. A potom... A potom se bude plavit mezi nezmapovanými útesy bez lodivoda na přídi.
Dotkla se kuše stále ležící na stole s tou smrtonosnou šipkou a uvědomila si, že jisté je ještě něco. Nedovolí hledačům, aby ji zabili. Nejen proto, aby pomohli udržet velkopaní Suroth její tajemství. A možná ani z žádného jiného důvodu. Ta myšlenka se děsivě blížila velezradě, ale nedala se zahnat.
39
Pohár vína
Když Elain sešla na palubu s věcmi úhledně svázanými do ranečku, zapadající slunce jako by se dotýkalo vody za ústím do tanchického přístavu. Lodníci právě připevňovali poslední silná lana, jež poutala Tanečníka na vlnách k loďmi lemovanému molu, jen jednomu z mnoha na tomto nejzápadnějším poloostrově města. Někteří členové posádky svinovali poslední plachty. Za dlouhými skladišti se na kopcích zvedalo město, bílá záře, kupole a štíhlé věže se třpytícími se korouhvičkami. Asi míli na sever Elain rozeznávala vysoké kulaté hradby. Velký kruh, pokud se dobře pamatovala.
Přehodila si ranec na rameno, kde již měla kožený tlumok, a sešla za Nyneivou po lávce spolu s Coine a Jorin. Skoro jí připadalo zvláštní, vidět sestry zase plně oblečené, v zářivých hedvábných brokátových halenách ladících se širokými kalhotami. Náušnice a dokonce i nosní kroužky, na které si zvykla, i jemný zlatý řetízek na snědých lících obou žen jí teď vůbec nepřipadaly divné.
Tom a Juilin stáli opodál se svými věcmi a vypadali dost mrzutě. Nyneiva měla pravdu. Když přede dvěma dny zjistili pravý důvod jejich cesty, nebo alespoň jeho část, začali mít postranní myšlenky. Ani jeden si zřejmě nemyslel, že dvě mladé ženy jsou schopné – schopné! – pátrat po černých adžah. Nyneiva jim pohrozila, že je nechá přenést na jinou loď Mořského národa mířící opačným směrem, takže to jejich námitky udusilo hned na začátku. Aspoň pro tu chvíli, kdy se Toram a tucet lodníků chystalo strčit je do člunu a dopravit je jinam. Elain se na oba muže pátravě zadívala. Mrzutost znamenala vzpouru. Tito dva jim způsobí další potíže.
„Kam poplujete teď, Coine?“ ptala se Nyneiva, když k nim Elain došla.
„Do Dantory a Aile Jafaru,“ odpověděla velitelka plavby, „a pak dál do Cantorinu a Aile Somery, kde budeme šířit zprávy o Coramoorovi, zlíbí-li se Světlu. Ale musím Toramovi dovolit tady obchodovat, jinak by pukl.“
Její manžel teď byl dole v přístavu, bez svých zvláštních čoček s drátěnými obrubami, s holou hrudí a s prsteny, se vážně dohadoval s muži v širokých bílých spodcích a kabátcích s vyšitými spirálami na ramenou. Každý Tanchikan měl tmavou válcovitou čapku a přes obličej průhledný závoj. Závoje působily směšně, zvlášť u mužů s hustými kníry.
„Světlo vám dej bezpečnou plavbu,“ řekla Nyneiva a posunula si rance na zádech. „Jestli tady objevíme nějaký nebezpečí, který by vás mohlo ohrozit, než odplujete, pošleme vám zprávu.“ Coine i její sestra vypadaly úžasně klidně. To, že věděly o černých adžah, je nijak nevzrušilo. Byl to Coramoor, Rand, na kom záleželo.
Jorin si políbila konečky prstů a přitiskla je Elain na rty. „Světlo dej, abychom se znovu setkaly.“
„Světlo dej,“ odpověděla Elain a zopakovala gesto hledačky větru. Stále jí to připadalo zvláštní, ale byla to také pocta, používaná pouze mezi členy rodiny či milenci. Žena Mořského národa jí bude chybět. Hodně se od ní naučila, a na oplátku naučila něco ji. Jorin teď rozhodně uměla mnohem lépe splétat prameny ohně.
Když došly na konec lávky, Nyneiva vydechla úlevou. Olejové kapky, které jí dala Jorin, uklidnily po dvou dnech na moři její žaludek, ale ona přesto stále mhouřila oči a tiskla rty, dokud se na dohled neobjevilo Tanchiko.
Oba muži se k nim okamžitě připojili, bez rozkazů, a Juilin se ujal vedení s rancem na zádech a světlou, na palec silnou hůl držel v obou rukou. Tmavé oči měl pozorné. Tom šel vzadu a nějak se mu dařilo vypadat nebezpečně i přes bílé vlasy, kulhání a kejklířský plášť.
Nyneiva chvíli špulila rty, ale pak nic neřekla, což Elain považovala za moudré. Než ušli padesát kroků po dlouhém kamenném molu, všimla si Elain, jak je pozoruje množství mužů s očima jako škvírky a hladovými výrazy ve tvářích, i Tanchikané a další, kteří po molu přemísťovali bedny, balíky a pytle. Elain vytušila, že spousta z nich by jí byla ochotná podříznout hrdlo v naději, že hedvábné šaty znamenají peníze ve váčku. Muži ji neděsili, byla si jistá, že dokáže zvládnout dva i tři z nich. Ale měly s Nyneivou prsteny s Velkým hadem schované ve váčcích, a nebylo by k ničemu popírat spojení s Bílou věží, kdyby usměrňovala před stovkou lidí. Lepší bylo, když se Juilin i Tom tvářili, jak nejdivočeji uměli. Nevadilo by jí, kdyby s sebou měly deset takových mužů.
Náhle se z paluby jedné z menších lodí ozval řev. „Vy! Jste to vy!“ Na molo seskočil rozložitý muž s kulatou tváří v zeleném hedvábném kabátci a nevšímaje si Juilinovy pozvednuté hole, hleděl na ni a na Nyneivu. Plnovous bez kníru znamenal, že je z Illianu, a odtamtud pocházel i jeho přízvuk. Elain připadal trochu povědomý.
„Mistr Domon?“ řekla Nyneiva po chvíli a prudce se zatahala za cop. „Bayle Domon?“
Muž kývl. „Jo. Nikdy by mě nenapadlo, že vás ještě uvidím. Já... na vás ve Falme čekal, jak dlouho se to jen dalo, ale pak došlo na to, kdy jsem musel buď vyplout, nebo se dívat, jak mi hoří loď.“
Elain ho konečně poznala. Souhlasil, že je dopraví pryč z Falme, ale pak ve městě zavládl zmatek, dřív než se dostaly na jeho plavidlo. Jeho kabátec prozrazoval, že se mu od té doby nevedlo špatně.