„Ráda tě zase vidím,“ pravila Nyneiva chladně, „ale jestli nás omluvíš, musíme si ve městě najít pokoje.“
„To bude těžký. Tanchiko praská ve švech. Znám ale místo, kde byste na mou přímluvu mohly něco získat. Ve Falme jsem už zůstat nemohl, ale cítím, že vám něco dlužím.“ Domon se odmlčel a náhle se znepokojeně zamračil. „Když jste teď tady. Stane se tu to stejný jako ve Falme?“
„Ne, mistře Domone,“ uklidňovala ho Elain, když Nyneiva zaváhala. „Ovšemže ne. A rády přijmeme tvoji pomoc.“
Napůl čekala, že Nyneiva bude něco namítat, ale starší žena jen zamyšleně kývla a představila muže navzájem. Při pohledu na Tomův plášť Domon zvedl obočí, ale Juilinovo tairenské odění vyvolalo zamračení, které bylo do jisté míry opětováno. Ani jeden muž však nic neřekl. Třeba se jim podaří udržet nepřátelství mezi Tearem a Illianem mimo Tanchiko. A pokud ne, bude si s nimi muset vážně promluvit.
Domon je doprovodil z mola a cestou mluvil o tom, jak se mu vedlo od odjezdu z Falme, a skutečně na tom byl docela dobře. „Tucet dobrých lodí pro plavbu kolem pobřeží, o kterých panaršini daňoví úředníci vědí,“ smál se, „a čtyři plavidla pro otevřené moře, o kterých nevědí.“
Za tak krátkou dobu mohl těžko tolik získat poctivě. Elain šokovalo, že tak otevřeně hovoří na molu plném lidí.
„Jo, pašuju, a mám takový zisky, že bych tomu nikdy nevěřil. A desetina toho jde do kapsy financů, takže se dívají jinam a mají pusy na zámek.“
Kolem prošli dva Tanchikané s těmi svými závoji a kulatými klobouky a s rukama sepjatýma za zády. Každému na krku na silném řetěze visel těžký mosazný klíč. Vypadalo to jako odznak úřadu. Kývli na Domona, jako by se znali. Tom se tvářil pobaveně, ale Juilin se na Domona i oba Tanchikany mračil stejně. Jako chytač zlodějů neměl v lásce nikoho, kdo překračoval zákon.
„Ale nemyslím, že by to vydrželo moc dlouho,“ řekl Domon, když Tanchikané prošli. „A v Arad Domanu je to ještě horší než tady, a to je to tady už tak dost zlý. Urozený pán Drak sice ještě nerozbil svět, ale rozbil Arad Doman a Tarabon.“
Elain mu chtěla říci něco ostrého, ale došli na konec mola, a ona se tudíž jen mlčky dívala, když najímal otevřená nosítka a nosiče, tucet mužů s pevnými klacky a tvrdými tvářemi. Na konci mola stáli strážní s meči a oštěpy a vypadali jako najatí muži, a ne jako vojáci. Na druhé straně široké ulice, naproti řadám mol, zírali na strážné stovky poražených lidí s propadlými tvářemi. Občas přelétli očima k lodím. Elain si vzpomněla, co Coine říkala o lidech, kteří se jí tu tlačili na loď a zoufale se snažili koupit si cestu kamkoliv pryč z Tanchika, a otřásla se. Když se ty oči podívaly na lodi, zahořela v nich touha. Elain seděla ztuhle v nosítkách, které se kymácely skrze tlačenici za klacky, a snažila se nedívat na nic. Nechtěla vidět ty tváře. Kde byl jejich král? Proč se o ně nestaral?
Znamení nad vchodem do bíle omítnutého zájezdního hostince, kam je Domon vzal, pod Velkým kruhem, ohlašoval Dvůr Tří slivoní. Jediný dvůr, který tu Elain zahlédla, bylo nádvoří obehnané dost vysokými stěnami, vydlážděné velkými kameny, před hostincem. Hostinec samotný tvořily tři poschodí čtvercového půdorysu s okny pouze nahoře, a ta okna byla zakrytá složitě kovanou mříží. Uvnitř se v šenku tlačili muži a ženy v tanchických šatech a hukot hlasů téměř přehlušoval melodii dulcimeru.
Nyneiva při pohledu na hostinskou, hezkou ženu jen o málo starší, než byla sama, s hnědýma očima a světle medovými cůpky, jejíž závoj nijak nezakrýval našpulené poupě úst, zalapala po dechu. Elain sebou také trhla, ale Liandrin to nebyla. Tato žena – jmenovala se Rendra – Domona očividně dobře znala. Přívětivě se usmála na Elain a Nyneivu, nadělala spoustu řečí ohledně toho, že je Tom kejklíř, a dala jim poslední dva pokoje za cenu, o níž Elain tušila, že je značně nižší než současná cena za pokoj. Elain se ujistila, že dostanou ten s větší postelí. Už se s Nyneivou o postel dělila dřív, a věděla, že její přítelkyně ve spánku hojně používá lokty.
Rendra jim také opatřila večeři v soukromé jídelně. Jídlo jim přinesli dva mladí sluhové v závojích. Elain zjistila, že jenom hledí na talíř s pečeným jehněčím s kořeněným jablečným rosolem a nějakými dlouhými nažloutlými fazolemi připravenými s limbovými oříšky. Nedokázala se jídla dotknout. Všechny ty hladové tváře. Domon jedl s chutí, on s tím svým pašováním a zlatem. Tom a Juilin také nijak neváhali.
„Rendro,“ ozvala se tiše Nyneiva, „pomáhá tady vůbec někdo chudým? Mohla bych postrádat trochu zlata, kdyby to pomohlo.“
„Můžeš dát dar Bayleho kuchyni,“ odvětila hostinská a usmála se na Domona. „Ten chlap se vyhýbá všem možným daním, ale sám si daně ukládá. Za každou korunu, kterou vydá na úplatky, dá dvě na polívku a chleba pro chudé. Dokonce přesvědčil i mě, abych něco dávala, a já daně platím.“
„Stejně je to míň než daně,“ zamumlal Domon a v obraně krčil rameny. „Slušně vydělávám, ať se picnu, jestli ne.“
„Je dobrý, že rád pomáháš lidem, mistře Domone,“ řekla Nyneiva, když Rendra a sloužící odešli. Tom a Juilin se oba zvedli, aby se přesvědčili, že opravdu odešli. Tom nechal s malou úklonou Juilina otevřít dveře. Chodba za nimi byla prázdná. Nyneiva hned pokračovala. „My bychom taky mohli potřebovat pomoc.“
Illiánci ztuhl nůž a vidlička uprostřed krájení kousku jehněčího. „Jak?“ zeptal se podezíravě.
„To přesně nevím, mistře Domone. Máš lodi. Musíš mít muže. Mohli bychom potřebovat uši a oči. Některé z černých adžah by docela dobře mohly být v Tanchiku, a jestli tu jsou, my je musíme najít.“ Nyneiva si zvedla k ústům vidličku s fazolkami, jako by neřekla nic neobvyklého. V poslední době zřejmě vykládala o černých adžah kdekomu.
Domon na ni vyvalil oči a pak se nevěřícně zadíval na Toma a Juilina, kteří se opět usazovali ke stolu. Když muži kývli, odstrčil stranou talíř a složil si hlavu do dlaní. Podle toho, jak Nyneiva stiskla rty, si od ní málem vysloužil pohlavek, a Elain to skoro schvalovala. Proč si to musel nechat potvrdit od nich?
Nakonec se Domon sebral. „Zase se to stane. Falme znovu dokola. Možná je čas, abych se sbalil a odplul. Když převedu svý lodi zpátky do Illianu, bude tam ze mě boháč.“
„Pochybuji, že by se ti v Illianu líbilo,“ poznamenala Nyneiva pevným hlasem. „Pokud vím, tak tam teď vládne Sammael, i když ne otevřeně. Pod jedním ze Zaprodanců by sis svýho bohatství moc neužil.“ Domonovi málem vypadly oči z důlků, ale ona hned mluvila dál. „Na světě už neexistuje žádný bezpečný místo. Můžeš utíkat jako zajíc, ale nemůžeš se schovat. Není pak lepší udělat, co můžeš, a bojovat jako chlap?“
Nyneiva byla trochu moc tvrdá. Vždycky musela lidi strašit. Elain se usmála, naklonila se a poplácala Domona po ruce. „Nechceme tě nutit, mistře Domone, ale opravdu potřebujeme tvoji pomoc. Vím, že jsi chrabrý muž, jinak bys na nás ve Falme nebyl čekal tak dlouho. Budeme ti nesmírně vděčné.“
„Tohle děláte moc dobře,“ zamumlal Domon. „Jedna s vozkovým bejkovcem, druhá s královniným medem. No tak dobře. Pomůžu vám, jestli to půjde. Ale neslibuju, že tady zůstanu na další Falme.“
Tom a Juilin se ho při jídle blíže vyptávali na Tanchiko. Alespoň Juilin to dělal oklikou, když Tomovi navrhoval otázky ohledně toho, ve kterých obvodech je nejvíc zlodějů, berků a lupičů, které vinárny používají a kdo kupuje jejich kradené zboží. Chytač zlodějů trval na tom, že takoví lidé často vědí víc o tom, co se ve městě děje, než úřady. Zřejmě se nechtěl s Illiáncem bavit přímo, a Domon prskal pokaždé, když odpovídal na některou z Tomem zprostředkovaných Tairenových otázek. Ale neodpověděl, dokud to Tom neřekl. Tomovy vlastní otázky nedávaly smysl, přinejmenším ne od kejklíře. Tom se ptal na šlechtice a jednotlivé frakce, kdo je ve spojení s kým a proti komu, kdo se otevřeně hlásí k čemu a co komu jeho akce vynesly, a také jestli se výsledky lišily od těch, jaké se předpokládaly. Takové otázky by od něj Elain rozhodně nečekala, i po všech těch rozhovorech na Tanečníkovi na vlnách. On byl docela ochoten si s ní povídat – dokonce se přitom snad i bavil – ale pokaždé, když si už říkala, že by mohla vykutat něco o jeho minulosti, jemu se podařilo ji zatlačit zpátky a poslat pryč. Domon však Tomovi odpovídal hbitěji než Juilinovi. V každém případě však Tanchiko znal docela dobře, jak urozené pány a úředníky, tak i jeho temné podsvětí. Podle jeho řeči to skoro vypadalo, že mezi tím není větší rozdíl.