Jakmile oba muži vymačkali pašeráka do sucha, Nyneiva zavolala Rendru, aby přinesla inkoust, brk a papír, a napsala seznam, kde popsala každou z černých sester. Domon přeopatrně zvedl papíry a nejistě se na ně mračil, jako by si myslel, že to jsou ty ženy osobně, ale slíbil, že řekne svým mužům, kteří zůstávají v přístavech, aby měli oči otevřené. Když mu Nyneiva připomněla, že by měl být nesmírně opatrný, zasmál se tak, jako by mu říkala, aby se vlastnoručně neprohodí mečem.
Juilin odešel hned za Domonem, zatočil holí a řekl, že noc je nejlepší čas na to, kdy hledat zloděje a lidi, kteří ze zlodějů tyjí. Nyneiva oznámila, že jde do svého pokoje – svého pokoje – a na chvilku si lehne. Vypadala trochu nejistě, a Elain si náhle uvědomila proč. Nyneiva si zvykla na kymácení Tanečníka na vlnách. Teď měla potíže, když se země nekymácela. Její žaludek nebyl zrovna příjemný společník na cesty.
Ona sama následovala Toma dolů do šenku, kde kejklíř Rendře slíbil, že bude vystupovat. Kupodivu našla lavici u prázdného stolu, a chladný pohled stačil, aby zahnal muže, kteří tu náhle chtěli také sedět. Rendra jí přinesla stříbrný pohár s vínem a ona usrkávala a poslouchala, jak Tom hraje na harfu a zpívá zamilované písničky, jako třeba „První letní růžička“ a „Vítr, jenž vrbkou třese“ a veselé písničky jako „Jenom jedna bota“ a „Ta stará šedá husa". Posluchači jej oceňovali a místo potlesku bušili do stolů. Po chvíli Elain také plácla do stolní desky. Nevypila ještě ani polovinu svého vína, ale jeden hezký sloužící se na ni usmál a dolil jí. Bylo to zvláštním způsobem vzrušující. Za celý svůj život nebyla Elain v šenku hostince ani půltucetkrát a nikdy tam nepila víno a nenechávala se bavit jako obyčejná žena.
Tom zamával pláštěm, aby se zatřepetaly mnohobarevné záplaty, a začal vyprávět příběhy – „Mara a tři hloupí králové“ a několik příběhů o Anle, moudré rádkyni – a zarecitoval dlouhý úryvek z Velkého hledání valerského rohu, recitoval to tak, až se zdálo, že přímo v šenku koně tančí a trubky vřeští a muži a ženy bojují, milují a umírají. Dlouho do noci zpíval a recitoval, jen občas se odmlčel, aby si svlažil hrdlo douškem vína, zatímco hosté se dychtivě dožadovali přídavku. Žena, která předtím hrála na dulcimer, seděla v rožku s nástrojem na kolenou a kyselým výrazem ve tváři. Lidé Tomovi často házeli peníze – a on si najal malého chlapce, aby je sbíral – a nezdálo se pravděpodobné, že by jí dávali tolik za její hudbu.
K Tomovi se to všechno velice hodilo, harfa a zvláště to recitování. No, byl přece kejklíř, ale tohle vypadalo na víc. Elain by byla přísahala, že ho slyšela recitovat Velké hledání valerského rohu už dřív, ale vznešenou řečí, ne prostou. Ale jak by k tomu mohlo dojít? Byl to přece jen obyčejný starý kejklíř.
Nakonec, v pozdní noční hodině, se Tom uklonil s posledním rozmáchlým zamáváním pláště a zamířil ke schodům uprostřed nadšeného bušení do stolů. Elain do svého plácala stejně bujaře jako ostatní.
Zvedla se, že půjde za ním, uklouzla a zvysoka se zase posadila. Zamračila se na stříbrný pohár s vínem. Byl plný po okraj. Určitě z něj už trochu upila. Z nějakého důvodu se jí točila hlava. Ano. Ten sladký mládenec s těma něžnýma hnědýma očima jí pohár dolil – po kolikáté už? Ne že by na tom záleželo. Nikdy nevypila víc než jeden pohár vína. Nikdy. Muselo to být tím, že je pryč z Tanečníka na vlnách a zpátky na souši. Reagovala jako Nyneiva. To bylo vše.
Opatrně se zvedla na nohy – odmítla téměř starostlivou nabídku toho sladkého mladého muže, že jí pomůže – a podařilo se jí vyšplhat do schodů, i když se tolik kymácely. Nezastavila se však na druhém poschodí, kde byl její a Nyneivin pokoj, ale vyšla až nahoru a zaťukala na Tomovy dveře. Ten je pomalu otevřel a podezíravě vyhlédl ven. Elain měla dojem, že kejklíř má v ruce nůž, ale ten hned zmizel. Zvláštní. Elain ho popadla za jeden dlouhý bílý knír.
„Vzpomínám si,“ řekla. Jazyk jí zřejmě pořádně nepracoval, slova zněla poněkud... nezřetelně. „Seděla jsem ti na kolenou a tahala tě za kníry...“ Trhla mu za vousy, aby to předvedla, a on sebou cukl. „...a moje máti se ti nakláněla přes rameno a smála se na mě.“
„Myslím, že bys měla jít do svýho pokoje,“ řekl a snažil se jí otevřít prsty. „Myslím, že se potřebuješ kapku prospat.“
Odmítla odejít. Spíš jako by ho zatáhla zpátky do pokoje. Za knír. – „Moje máti ti taky sedávala na kolenou. Viděla jsem to. Vzpomínám si.“
„Spánek je skvělej, Elain. Ráno se budeš cítit líp.“ Tomovi se podařilo uvolnit si knír a pokusil se ji zavést ke dveřím, ale ona kolem něj proklouzla. Postel neměla žádné sloupky. Kdyby se byla mohla opřít o nějaký sloupek, třeba by se pokoj přestal houpat sem a tam.
„Chci vědět, proč ti máti sedávala na klíně.“ – Tom ustoupil a Elain si uvědomila, že se mu znovu natahuje po knírech. „Ty jsi kejklíř. Moje máti by neseděla na klíně kejklíři.“
„Jdi do postele, dítě.“
„Já nejsem dítě!“ Rozzlobeně dupla nožkou a málem upadla. Podlaha byla níž, než se zdálo. „Nejsem dítě. A ty mi to povíš. Teď!“
Tom povzdechl a potřásl hlavou. Nakonec škrobeně řekclass="underline" „Nebyl jsem vždy kejklíř. Kdysi jsem byl bard. Dvorní bard. V Caemlynu, jak už se to tak stalo. U královny Morgasy. Ty jsi byla malá. Jen si pamatuješ věci špatně, to je všechno.“
„Tys byl její milenec, že ano?“ Zacukalo mu oko a jí to stačilo. „Byl jsi! Vždycky jsem věděla o Garethu Bryneovi. Aspoň jsem si to domyslela. Ale vždycky jsem doufala, že si ho vezme. Gareth Bryne a ty a tenhle urozený pán Gaebril, co Mat tvrdí, že na něj teď dělá telecí oči a... Kolik dalších? Kolik? Čím se vůbec liší od Berelain, která si odtáhne každého muže, na kterého jí padne zrak, do postele? Je úplně stejná –“ Začala vidět rozmazaně a zvonilo jí v hlavě. Chvíli jí trvalo, než si uvědomila, že jí vlepil políček. Dal jí políček! Narovnala se a přála si, aby se přestal houpat. „Jak se opovažuješ? Já jsem dědička Andoru a nedovolím –“
„Ty jsi malá holčička, která přebrala vína, takže se teď vzteká,“ vyštěkl Tom. „A jestli tě ještě někdy uslyším říkat něco podobnýho o Morgase, ať už budeš opilá nebo střízlivá, přehnu si tě přes koleno, ať už umíš usměrňovat nebo ne! Morgasa je skvělá žena, ta nejlepší, jaká může být!“