„Opravdu?“ Hlas se jí třásl a Elain si uvědomila, že brečí. „Tak proč –? Proč –?“ Nějak se jí podařilo zabořit mu obličej do přednice kabátce a on ji hladil po vlasech.
„Protože být královnou znamená být osamělá,“ vykládal tiše. „Protože většina mužů, které přitahuje královna, vidí moc, a ne ženu. Já viděl ženu, a ona to věděla. Předpokládám, že Bryne v ní viděl to samý, a ten Gaebril taky. Musíš to pochopit, dítě. Všichni chtějí mít v životě někoho, někoho, komu na nich záleží, někoho, na kom by mohlo záležet jim. Dokonce i královna.“
„Proč jsi odešel?“ mumlala mu do hrudi. „Vždycky jsi mě dokázal rozesmát. Vzpomínám si na to. Ji jsi taky rozesmál. A nosil jsi mě na ramenou.“
„To je dlouhý příběh.“ Bolestně si povzdechl. „Povím ti to jindy. Jestli to budeš chtít vědět. S trochou štěstí na tohle do rána zapomeneš. Je čas, abys šla do postele, Elain.“
Zavedl ji ke dveřím, a ona využila příležitosti a znovu ho zatahala za knír. „Jako teď,“ prohlásila spokojeně. „Tahala jsem tě přesně takhle.“
„Ano, tos dělala. Dokážeš sejít dolů sama?“
„Ovšemže to zvládnu.“ Věnovala mu povýšený pohled, ale podle jeho výrazu byl víc než kdy předtím připraven následovat ji do chodby. Aby mu dokázala, že to není nutné, došla – opatrně – až ke schodišti. Když začala sestupovat, Tom se na ni stále ustaraně mračil ode dveří.
Naštěstí klopýtla teprve tehdy, když už byla z jeho dohledu, ale prošla rovnou kolem dveří do svého pokoje a musela se vrátit. Něco muselo být v tom jablečném rosolu. Věděla, že ho neměla sníst tolik. Lini vždycky říkala... Nemohla si vzpomenout na to, co Lini říkala, ale týkalo se to jezení příliš velkého množství sladkostí.
V pokoji hořely dvě lampy, jedna na malém kulatém stolku u postele a druhá na bíle omítnuté římse nad cihlovým krbem. Nyneiva ležela natažená na posteli, která nebyla odestlaná, a byla úplně oblečená. Jak si Elain všimla, lokty měla vystrčené.
Elain řekla první věc, co ji napadla. „Rand si musí myslet, že jsem úplný blázen, Tom je bard a Berelain nakonec není moje matka.“ Nyneiva se na ni zvláštně podívala. Asi jsem nějaká omámená, kdo ví proč. Milý chlapec se sladkýma hnědýma očima mi nabízel, že mě doprovodí nahoru.
„To se vsadím, že je,“ řekla Nyneiva a každé slovo odsekávala. Vstala a objala Elain kolem ramen. „Pojď sem, na chvíli. Je tu něco, co bys měla vidět.“ Vypadalo to jako další vědro vody u stojanu s umyvadlem. „Tady. Obě si klekneme, aby ses mohla podívat.“
Elain to udělala, ale ve vědru nebylo nic, jen její odraz ve vodě. Napadlo ji, proč se tak zubí. Pak ji Nyneiva popadla zezadu za krk a strčila jí hlavu do vody.
Elain začala mávat rukama a snažila se zvednout, ale Nyneiva měla ruku jako železnou tyč. Pod vodou jste měli zadržet dech. Elain to věděla. Jenom si nemohla vzpomenout, jak na to. Mohla jedině mávat rukama, lokat vodu a dusit se.
Nyneiva ji s trhnutím zvedla a Elain stékala voda po obličeji. Nabrala dech do plic. „Jak se – opovažuješ,“ lapala Elain po dechu. „Já jsem – dědička –“ Podařilo se jí ještě vyjeknout, než jí hlava s cáknutím zajela zpátky pod vodu. Elain popadla vědro oběma rukama a snažila se vzepřít, ale k ničemu to nebylo. Ani kopání do podlahy. Utopí se. Nyneiva ji utopí.
Po celém věku byla zase zpátky na vzduchu. Do obličeje jí visely pramínky mokrých vlasů. „Myslím,“ prohlásila nejpevnějším hlasem, na jaký se zmohla, „že mi bude strašně špatně.“
Nyneiva sundala velké bíle polévané umyvadlo ze stojanu právě včas a držela Elain hlavu, když ona ze sebe vyhazovala všechno jídlo, které za celý život snědla. O rok později – no, přinejmenším o několik hodin později, tak dlouho jí to připadalo – jí Nyneiva umývala obličej a otírala jí ústa a koupala ruce. V jejím hlase se však neozýval nejmenší soucit.
„Jaks to mohla udělat? Co tě to popadlo? Od nějakýho mladýho hlupáka bych čekala, že se opije, až se neudrží na nohou, ale ne od tebe! A dneska večer.“
„Měla jsem jenom jeden pohár,“ zamumlala Elain. I když jí ten mladý muž doléval, nemohla vypít víc než dva. Určitě ne.
„Pohár o velikosti džbánu.“ Nyneiva si odfrkla a pomohla Elain na nohy. Spíš ji vytáhla. „Dokážeš zůstat vzhůru? Chci se podívat po Egwain, ale pořád si nemůžu věřit, že se dostanu z Tel’aran’rhiodu bez toho, aby mě někdo probudil.“
Elain na ni zamrkala. Hledaly Egwain, neúspěšně, každou noc od chvíle, kdy tak náhle zmizela při jejich setkání v Srdci Kamene. „Zůstat vzhůru? Nyneivo, dneska je řada na mně, měla bych to být já. Víš, že nemůžeš usměrňovat, pokud se zrovna nezlobíš, a...“ Uvědomila si, že druhou ženu obklopuje záře saidaru. A měla navíc dojem, že je tomu tak již delší dobu. Náhle měla pocit, že má hlavu plnou vlny. Myšlenky se jí musely prodírat. Pravý zdroj skoro necítila. „Možná bude lepší, když půjdeš ty. Já zůstanu vzhůru.“
Nyneiva se na ni zamračila, ale nakonec kývla. Elain se jí snažila pomoci při svlékání, ale prsty jí nějak nefungovaly, když došlo na ty malé knoflíčky. Nyneiva si tiše bručela, ale podařilo se jí je rozepnout samotné. Pouze v košili navlékla pokroucený kamenný prsten na kožený řemínek, který jí visel kolem krku, vedle mužského prstenu, těžkého a zlatého. To byl Lanův prsten. Nyneiva ho vždycky nosila na prsou.
Elain si k posteli přitáhla nízkou dřevěnou stoličku a Nyneiva se zatím natáhla. Stále byla dost ospalá, ale při sezení na tomhle určitě neusne. Potíž zřejmě byla v tom, nespadnout na zem. „Odhadnu hodinu a vzbudím tě.“
Nyneiva kývla, a pak zavřela oči a oběma rukama stiskla prsteny. Po chvíli začala zhluboka dýchat.
Srdce Kamene bylo docela prázdné. Nyneiva, rozhlížejíc se kolem temnotou mezi velkými sloupy, úplně obešla Callandor jiskřící v podlaze, než si uvědomila, že je stále v košili a kolem krku jí visí kožený řemínek se dvěma prsteny. Zamračila se a po chvíli na sobě měla dvouříčské šaty z dobré hnědé vlny a pevné boty. Elain a Egwain tyhle věci zřejmě šly snadno, ale pro ni to jednoduché nebylo. Při svých prvních návštěvách v Tel’aran’rhiodu zažila nepříjemné chvilky, většinou když si náhodně vzpomněla na Lana, ale když chtěla oděv změnit schválně, musela se soustředit. Jen to – vzpomínka – a šaty měla hedvábné a průsvitné jako Rendřin závoj. Berelain by se při pohledu na ně začervenala. Taktéž Nyneiva, když si pomyslela, že by ji tak mohl vidět Lan.
Horší bylo, že ji přešel hněv – ta hloupá holka, copak si neuvědomila, co se stane, když vypije moc vína? Copak nikdy předtím nebyla sama v šenku? No, nejspíš ne – a pravý zdroj klidně vůbec nemusel existovat, aspoň co se jí týkalo. Třeba to nebude potřeba. Nejistě se rozhlížela po lese mohutných krevelových sloupů, otáčejíc se na místě. Co tady Egwain přimělo tak rychle zmizet?
Kámen byl tichý, byla to taková dutá prázdnota. Slyšela, jak jí v uších hučí krev. Přesto ji svědila kůže mezi lopatkami, jako by ji někdo pozoroval.
„Egwain?“ Její výkřik se odrážel v tichu mezi sloupy. – „Egwain?“ Nic.
Otřela si dlaně do sukní a zjistila, že drží pokřivenou hůl s velkým sukem na konci. Tohle bude vážně užitečné. Ale přesto hůl sevřela pevněji. Meč by mohl být užitečnější – hůl se na okamžik rozmazala a zpola se změnila v meč – nevěděla, jak meč používat. Lítostivě se vysmála sama sobě. Kyj tady byl stejně dobrý jako meč. Obojí bylo prakticky k ničemu. Usměrňování bylo jedinou obranou, to a útěk. Což jí v této chvíli ponechalo jedinou možnost.