Teď chtěla utéci, jak na sobě cítila ty oči, ale tak rychle se odmítla vzdát. Ale co měla dělat? Egwain tu nebyla. Byla někde v Pustině. V Rhuideanu, říkala Elain. Ať to bylo kdekoliv.
Mezi dvěma kroky se náhle ocitla na nějakém horském úbočí. Žhavé slunce vycházelo nad dalšími rozeklanými horami za údolím a spalovalo již tak suchý vzduch. Pustina. Byla v Pustině. Na chvíli ji slunce překvapilo, ale Pustina byla dost daleko na východ, aby tu již mohlo vycházet slunce, když v Tanchiku byla stále noc. V Tel’aran’rhiodu na tom ale stejně nezáleželo. Sluneční světlo nebo tma zřejmě neměly žádný vztah ke skutečnému světu, pokud Nyneiva věděla.
Skoro polovinu údolí pokrývaly dlouhé světlé stíny, ale dole se vlnila zvláštní masa mlhy, která zřejmě nemizela, i když se do ní opřely sluneční paprsky. Z mlhy se zvedaly vysoké věže a některé vypadaly nedostavěné. Město. V Pustině?
Nyneiva mhouřila oči, aby rozeznala postavu dole v údolí. Byl to muž, i když jediné, co z té vzdálenosti rozeznala, byl někdo ve spodcích a jasně modrém kabátci. Rozhodně to nebyl Aiel. Přecházel podél hranice mlhy a čas od času se zastavil a sáhl do mlhy. Nyneiva si nebyla jistá, ale měla dojem, že se mu ruka vždycky zastavila kousek před ní. Možná to nakonec vůbec nebyla mlha.
„Musíš odsud pryč,“ pravil naléhavě ženský hlas. „Jestli tě tamten uvidí, zemřeš, nebo něco horšího.“
Nyneiva nadskočila a s pozvednutým kyjem se otočila, přičemž na kraji svahu málem uklouzla.
Ta žena stála kousek nad ní. Na sobě měla krátký bílý kabátec a objemné, světle žluté kalhoty nabrané nad nízkými holínkami. Její plášť zavlál v závanu suchého vzduchu. Ale díky jejím zlatým vlasům, spleteným do složitých copů, a stříbrnému luku v její ruce Nyneiva nevěřícně vyhrkla jméno.
„Birgitte?“ Birgitte, hrdinka stovky příběhů, a její stříbrný luk, s nímž nikdy neminula. Birgitte, jedna z mrtvých hrdinů, které valerský roh povolá zpátky z hrobu, aby bojovali v Poslední bitvě. „To není možný. Kdo jsi?“
„Teď není čas, ženo. Musíš odejít, než tě uvidí.“ Jediným plavným pohybem vytáhla z toulce u pasu stříbrný šíp, nasadila ho na tětivu a natáhla luk, až měla opeření šípu u ucha. Stříbrná hlavice šípu mířila Nyneivě přímo na srdce. „Jdi!“
Nyneiva utekla.
Nebyla si jistá, jak to udělala, ale teď stála na Trávníku v Emondově Roli a hleděla na hostinec U Vinného střiku s jeho komíny a střechou z červených tašek. Trávník obklopovaly domy s doškovými střechami, a ze skalky tu vyvěral potok Vinný střik. Slunce tady stálo vysoko na obloze, i když Dvouříčí leželo daleko na západ od Pustiny. Přesto i přes bezmračnou oblohu ležel na vesnici hluboký stín.
Nyneiva měla jen chvíli, kdy se mohla divit, jak se sem dostala. Koutkem oka zahlédla jakýsi pohyb, záblesk stříbra, a za roh úhledného domku Ailyse Candwina stojícího za Vinným střikem se vrhla jakási žena. Birgitte.
Nyneiva nezaváhala. Rozběhla se k mostku přes zurčící vody potoka. Boty jí zadupaly na dřevěných deskách. „Vrať se zpátky,“ volala. „Vrať se zpátky a odpověz mi! Kdo to byl? Buď se sem vrátíš, nebo ti ukážu! Zřežu tě tak, až si budeš myslet, že to je dobrodružství!“
Zahnula za roh Ailysova domu a skutečně zpola očekávala, že uvidí Birgitte. Co však nečekala, byl muž v tmavém kabátci, asi sto kroků daleko, který se k ní hnal po ulici. Zadrhl se jí dech. Lan. Ne, ale měl stejné rysy i stejné oči. Teď se zastavil, zvedl luk a vystřelil. Na ni. Nyneiva se s výkřikem vrhla stranou a zoufale se snažila probudit.
Elain vyskočila na nohy tak prudce, až převrhla stoličku, když Nyneiva vyvřískla a s očima doširoka rozevřenýma se posadila.
„Co se stalo, Nyneivo? Co se stalo?“
Nyneiva se otřásla. „Vypadal jako Lan. Vypadal jako Lan a snažil se mě zabít.“ Položila si roztřesenou ruku na levou paži, kde jí pár coulů pod ramenem tekla krev z mělkého škrábance. „Kdybych byla neuskočila, dostala bych to do srdce.“
Elain se posadila na okraj postele a ránu Nyneivě prohlédla. „Není to zlé. Umyju ti to a zavážu.“ Přála si, aby věděla něco o léčení. Zkoušet to bez toho, aby to věděla, by mohlo věci ještě zhoršit. Ale byl to jen dlouhý škrábanec. A to se snažila zapomenout na to, že má hlavu stále plnou rosolu. Třesoucího se rosolu. „To nebyl Lan. Uklidni se. Ať to byl kdo chtěl, nebyl to Lan.“
„To já vím,“ prohlásila Nyneiva kysele. Vypověděla, co se jí stalo, stejně rozzlobeným hlasem. Muž, který na ni vystřelil v Emondově Roli, a muž v Pustině. Nebyla si jistá, že je to ten stejný muž. Birgitte sama už byla dost neuvěřitelná.
„Jsi si jistá?“ zeptala se Elain. „Birgitte?“
Nyneiva si povzdechla. „Jediná věc, kterou si jsem jistá, je, že jsem nenašla Egwain. A že se tam dneska v noci nevrátím.“ Udeřila se pěstí do stehna. „Kde je? Co se jí stalo? Jestli potkala toho chlapa s lukem... Ó Světlo!“
Elain musela chvíli přemýšlet. Tolik se jí chtělo spát a myšlenky jí utíkaly. „Říkala, že by tam nemusela být, až se zase budeme mít sejít. Možná proto tak rychle odešla. Ať už nemůže z jakéhokoliv důvodu... chci říci...“ Zřejmě to nedávalo moc velký smysl, ale nedokázala to ze sebe dostat správně.
„To doufám,“ prohlásila Nyneiva unaveně. Podívala se na Elain a dodala: „Radši bychom tě měly dostat do postele. Vypadá to, že se každou chvíli složíš.“
Elain byla Nyneivě vděčná, že jí pomohla při svlékání. Nepamatovala se, že by Nyneivě obvazovala ruku, ale postel jí připadala tak úžasná, že skoro nemohla myslet na nic jiného. Ráno se třeba pokoj přestane pomalu točit kolem postele. Spánek k ní přišel ve chvíli, kdy se hlavou dotkla polštáře.
Ráno si přála, aby byla mrtvá.
Když slunce teprve vykouklo nad obzor, byl šenk až na Elain prázdný. Elain držela hlavu v dlaních a zírala na pohár, který před ni Nyneiva postavila na stůl, než odešla hledat hostinskou. Pokaždé, když vydechla, cítila vlastní dech. Stahovalo se jí chřípí. Měla pocit, že se jí hlava... Ne, nedalo se popsat, co by jí mohla hlava udělat. Kdyby jí v té chvíli někdo nabídl, že jí uřízne hlavu, možná by mu dokonce poděkovala.
„Jsi v pořádku?“
Při zvuku Tomova hlasu sebou trhla a jen tak tak potlačila zakvílení. „Jsem docela v pořádku, děkuji.“ Z mluvení jí začala třeštit hlava. Kejklíř se nejistě popotahoval za knír. „Tvoje příběhy včera v noci byly báječné, Tome. Co si z nich pamatuji.“ Nějak se jí podařilo trochu se zasmát sama sobě. „Obávám se, že si toho mnoho nepamatuji kromě toho, že jsem tu seděla a poslouchala. Zřejmě jsem snědla nějaký zkažený jablečný rosol.“ Nehodlala přiznat, že vypila všechno to víno. Pořád neměla tušení, kolik ho vlastně bylo. Ani že ze sebe udělala hlupáka v jeho pokoji. Zvláště toto nehodlala připustit. Tom jí zřejmě věřil, jak usoudila z toho, jak si při sedání vydechl úlevou.
Objevila se Nyneiva, a než si sedla, podala jí vlhký ručník. Také jí přisunula blíž pohár s tím odporným odvarem. Elain si vděčně přitiskla ručník k hlavě.
„Viděl někdo z vás dneska ráno mistra Sandara?“ zeptala se starší žena.
„Nespal v našem pokoji,“ odpověděl Tom. „Za což bych mu měl být vděčný, vzhledem k velikosti postele.“
Jako by ho ta slova přivolala, předními dveřmi vstoupil Juilin s unavenou tváří a těsně padnoucí kabátec měl celý pomačkaný. Pod levým okem měl modřinu a krátké černé vlasy, které měl obvykle hladce přičesané k hlavě, vypadaly, jako by si je pročesával prsty, ale když se k nim připojil, usmál se. „Zlodějů je v tomto městě jako střevlí v rákosí a jsou ochotní mluvit, když jim koupíte něco k pití. Mluvil jsem se dvěma muži, kteří tvrdili, že viděli ženu s bílým pramenem nad levým uchem. Myslím, že jednomu z nich věřím.“