„Takže jsou tady,“ řekla Elain, ale Nyneiva zavrtěla odmítavě hlavou.
„Není to vůbec jisté. Možná. Bílý pramen ve vlasech může mít víc žen.“
„On nepoznal, jak je stará,“ připojil ještě Juilin zakrývaje rukou zívnutí. „Tvrdil, že vůbec neměla věk. Ještě udělal vtip, že to mohla být Aes Sedai.“
„Jdeš na to moc rychle,“ vyjela na něj Nyneiva napjatým hlasem. „A nijak nám tím neprospěješ, když je přivedeš přímo na nás.“
Juilin se temně zarděl. „Jsem opatrný. Nijak netoužím po tom, aby mě Liandrin zase dostala do rukou. Já nekladu otázky, já si povídám. Občas o ženách, které jsem znával. Dva muži se chytili na ten bílý pramen, ale ani jednoho by nikdy nenapadlo, že se jednalo o něco jiného než nezávazné povídání nad laciným pivem. Dneska večer do mých sítí třeba vpluje někdo další, ale tentokrát to třeba bude křehká žena z Cairhienu s velikánskýma modrýma očima.“ To by byla Temaile Kinderode. „Kousek po kousku zúžím okruh, kde by se mohly pohybovat, až zjistím, kde jsou. Já je pro vás najdu.“
„Nebo já.“ Tom mluvil, jako by si myslel, že je to stejně pravděpodobné. „Spíš než se zloději, nebudou se motat kolem šlechticů a politiků? Některý urozený pán ve městě začne dělat, co obvykle nedělá, a přitáhne mě k nim.“
Oba muži se prohlíželi. Elain čekala, že si vzápětí navrhnou, že spolu budou zápasit. Muži. Nejdřív Juilin a Domon, a teď Juilin a Tom. Tom a Domon se nejspíš do sebe dají pěstmi, aby to dokončili. Muži. To bylo to jediné, co ji k tomu napadlo.
„Možná s Elain uspějeme i bez vás dvou,“ podotkla Nyneiva suše. „Dneska začneme hledat samy.“ Na Elain se skoro ani nepodívala. „Aspoň já začnu. Elain si možná bude muset trochu odpočinout, aby se vzpamatovala z... plavby.“
Elain opatrně odložila ručník a oběma rukama zvedla pohár před sebou. Hustá šedozelená tekutina chutnala ještě hůř než páchla. Elain se otřásla a přinutila se pít dál. Když se jí odvar dostal do žaludku, na okamžik se cítila jako plášť vlající ve vichřici. „Dvoje oči vidí víc než jedny,“ oznámila Nyneivě a se zazvoněním položila prázdný pohár na stůl.
„A stovka očí vidí ještě víc,“ připojil chvatně Juilin, „a jestli ten illianský úhoř opravdu vyslal svoje lidi, budeme jich mít nejmíň tolik, spolu se zloději a berky.“
„Já – my – ty ženy pro vás najdeme, jestli je to jenom trochu možný,“ řekl Tom. „Není nutný, abyste vůbec vylezly z hostince. Tohle město je moc nebezpečný, i kdyby tu Liandrin vůbec nebyla.“
„Kromě toho,“ dodal Juilin, „jestli tu jsou, tak vás dvě znají. Znají vaše tváře. Mnohem lepší bude, když zůstanete v hostinci, mimo dohled.“
Elain se na ně užasle dívala. Před chvílí se snažili přinutit jeden druhého, aby první sklopil zrak, a teď postupují ruku v ruce. Nyneiva měla pravdu, že budou dělat potíže. No, dědička Andoru se nebude schovávat za mistra Juilina Sandara a mistra Toma Merrilina. Otevřela ústa, aby jim to řekla, ale Nyneiva promluvila první.
„Máte pravdu,“ řekla klidně. Elain na ni nevěřícně zírala. Tom a Juilin se zatvářili překvapeně a zároveň odporně spokojeně. „Ony nás znají,“ pokračovala Nyneiva. „Myslím, že jsem se o to dnes ráno postarala. Aha, tady je paní Rendra s naší snídaní.“
Tom a Juilin si vyměnili znepokojené zamračení, ale nemohli říci nic, když se na ně hostinská usmívala zpoza závoje.
„A to, o co jsem tě žádala?“ řekla Nyneiva, když před ni žena postavila misku s medem oslazenou kaší.
„Aha, ano. Nebude to problém najít šaty, aby vám dvěma padly. A vlasy – máte tak krásné vlasy, tak dlouhé – to bude úplně snadné vyřešit.“ Přejela si prstem vlastní tmavě zlaté copy.
Výrazy Toma a Juilina Elain málem rozesmály. Možná byli připraveni na námitky, ale proti tomu, když si jich ženy nevšímaly, obranu neměli. Vlastně už ji přestávala bolet hlava. Nyneivina odporná směs zřejmě fungovala. Když Nyneiva s Rendrou probíraly cenu, střih a látky – Rendra chtěla zopakovat své přiléhavé šaty, dnes světle zelené. Nyneiva byla proti, ale zřejmě už nebyla tak pevná – Elain snědla lžičku kaše, aby zahnala tu pachuť v ústech. Připomnělo jí to, že má hlad.
Byl tu však jeden problém, o němž se nikdo zatím nezmínil, problém, o němž Tom a Juilin nevěděli. Jestli byly černé adžah v Tanchiku, tak tu bylo i to, co ohrožovalo Randa. Něco, co ho dokázalo spoutat skrze jeho vlastní sílu. Najít Liandrin a ostatní nestačilo. Musely najít také tohle. Náhle ji nově nalezená chuť k jídlu úplně přešla.
40
Lovec Trolloků
Pozůstatky ranního deštíku stále kapaly z listů jabloní a purpurová pěnkava poskakovala po větvi, kde se nalévaly plody, které letos nikdo nesklidí. Slunce již bylo vysoko, ale bylo schováno za hustými šedými mraky. Sedě se zkříženýma nohama na zemi Perrin nepřítomně zkoušel tětivu. Pevně napjatá voskovaná šňůra měla ve vlhkém počasí sklon povolovat. Bouřka, kterou Verin přivolala, aby je skryla před pronásledovateli té noci, kdy zachraňovali zajatce, překvapila dokonce i ji svou zuřivostí, a prudký liják se spustil ještě třikrát během následujících šesti dnů. Aspoň Perrin si myslel, že to bylo šest dnů. Od oné noci skoro nemyslel, jen se nechával nést událostmi a reagoval na ně tak, jak k nim docházelo. Do boku ho tlačila čepel sekery, ale on si toho ani nevšiml.
Nízké zatravněné rovy označovaly pokolení zde pohřbených Aybarů. Na nejstarších z vyřezávaných dřevěných náhrobků, popraskaných a téměř nečitelných, byly údaje téměř tři století staré, nad rovy téměř nerozeznatelnými od okolní půdy. Ale jeho u srdce bodaly rovy sice ohlazené deštěm, ale zatím jen řídce porostlé trávou. Byla tu pohřbena celá pokolení Aybarů, ale určitě sem zatím nikdy nepoložili čtrnáct lidí najednou. Teta Neain vedle staršího hrobu strýce Carlina, s jejich dvěma dětmi u sebe. Prateta Ealsin v řadě se strýcem Ewardem a tetou Magde a jejich třemi dětmi, dlouhá řada s jeho matkou a otcem. Adora a Deselle a malý Paet. Dlouhá řada rovů s holou, vlhkou hlínou, která stále prosvítala mezi trávou. Hmatem přepočítal šípy, které mu zbývaly v toulci. Sedmnáct. Příliš mnoho jich bylo poškozeno a stálo za to je sebrat jen kvůli jejich ocelovým hlavicím. Neměl čas si vyrobit vlastní. Brzy bude muset navštívit šípaře v Emondově Roli. Buel Dawtry vyráběl dobré šípy, dokonce ještě lepší než Tam.
Slabé zašustění za zády ho přimělo zavětřit. „Co se děje, Dannile?“ zeptal se, aniž se otočil.
Zadržení dechu, jenom chvilka překvapení, než Dannil Lewin řekclass="underline" „Urozená paní je tady, Perrine.“ Žádný z nich si nedokázal zvyknout na to, že ví, kdo je kdo, dřív, než je uvidí, nebo že je pozná i potmě, ale jemu už ani nezáleželo na tom, co jim připadá zvláštní.
Perrin se zamračil přes rameno. Dannil vypadal hubenější než dřív. Sedláci dokázali nakrmit najednou jen určitý počet lidí, takže někdy měli jídla dost, zato jindy hladověli, podle toho, kolik ulovili. Většinou hladověli. „Urozená paní?“
„Urozená paní Faile. A urozený pán Luc taky. Přišli z Emondovy Role.“
Perrin se plavně zvedl a vyrazil dlouhými kroky, takže Dannil musel poklusávat, aby mu vůbec stačil. Podařilo se mu nepodívat na dům. Na ohořelé trámy a začazené komíny, které bývaly domem, kde vyrůstal. Ale překontroloval stromy kvůli svým hlídkám, těm nejblíž statku. Statek byl tak blízko Luhu, že tu rostlo množství vysokých dubů a jedlovců, a taky slušně velké topoly a šácholany. Husté listí chlapce dobře zakrývalo – nevýrazné sedlácké šaty znamenaly, že se člověk mohl dobře schovat – takže i on měl potíže je najít. Bude si muset promluvit s těmi, co byli dál. Měli dohlédnout na to, aby se nikdo nepřiblížil bez varování. Dokonce ani Faile a ten Luc ne.