Tábor, ve velké houštině, kde si Perrin kdysi hrával, že je daleká divočina, byl nerovný plácek v podrostu s pokrývkami nataženými mezi stromy jako přístřešky a dalšími roztroušenými po zemi mezi malými ohýnky na vaření. I tady z větví kapalo. Většina z téměř padesáti mužů, všichni byli mladí, byla zarostlá, buď že mládenci napodobovali Perrina, nebo jim nebylo příjemné holit se ve studené vodě. Byli to dobří lovci – Perrin poslal domů každého, kdo nebyl – ale nebyli zvyklí na víc než jednu, nejvýše dvě noci za sebou strávené venku. A v žádném případě nebyli zvyklí na to, co je nechával dělat.
Právě teď všichni stáli a vyvalovali oči na Faile a Luca a jen čtyři nebo pět jich v ruce drželo dlouhý luk. Ostatní luky ležely mezi pokrývkami a většina toulců také. Luc tu stál a nepřítomně si pohrával s otěžemi vysokého vraného hřebce, dokonalé ztělesnění lhostejné nadutosti v rudém kabátci, modré oči měl studené jako led a muže okolo snad ani nevnímal. Jeho pach byl výraznější než ostatní, byl chladný a také jiný, jako by neměl vůbec nic společného s muži kolem sebe, dokonce ani lidskost.
Faile se s úsměvem vrhla přivítat Perrina a úzké rozdělené suknice tiše šustily, jak se šedé hedvábí otíralo o šedé hedvábí. Byla slabě cítit bylinkovým mýdlem a svou osobou. „Pantáta Luhhan říkal, že bychom vás mohli najít tady.“
Chtěl se jí zeptat, co tu dělá, ale zjistil, že ji objímá a říká jí do vlasů: „Tak rád tě vidím. Chyběla jsi mi.“
Ona ho odstrčila dost na to, aby se mu mohla podívat do očí. „Vypadáš utahaně.“
Perrin si toho nevšímal, neměl čas na to být utahaný. „Dostalas všechny v pořádku do Emondovy Role?“
„Samozřejmě, všichni jsou v hostinci U Vinného střiku.“ Náhle se zazubila. „Pantáta al’Vere našel starou halberdu a tvrdí, že jestli je bělokabátníci chtějí, tak budou muset přejít přes něj. Všichni jsou teď ve vesnici, Perrine. Verin a Alanna i strážci. Samozřejmě předstírají, že jsou někdo jiný. Taky Loial. Ten rozhodně vzbudil rozruch. Dokonce větší než Bain a Chiad.“ Úsměv se změnil v zamračení. „Požádal mě, abych ti předala tuhle zprávu. Alanna dvakrát beze slova zmizela, jednou sama. Loial říkal, že Ihvona zřejmě překvapilo, když zjistil, že je pryč. Říkal, že to nemám říct nikomu jinýmu.“ Prohlížela si jeho výraz. „Co to znamená, Perrine?“
„Nic, nejspíš. Jen že si nemůžu být jistej a důvěřovat jí. Verin mě před ní varovala, ale můžu důvěřovat Verin? Říkáš, že Bain a Chiad jsou v Emondově Roli? Asi to znamená, že o nich teď ví.“ Trhl hlavou směrem k Lucovi. K urozenému pánovi přistoupilo několik mužů a nesměle mu kladli otázky a on na ně odpovídal s blahosklonným úsměvem.
„Přišly s námi,“ vysvětlovala pomalu. „Teď to prohlížejí kolem vašeho tábora. Podle mě nemají moc vysoký mínění o vašich hlídkách. Perrine, proč nechceš, aby Luc věděl o Aielech?“
„Mluvil jsem s několika lidmi, které vypálili.“ Luc byl příliš daleko, aby ho slyšel, ale Perrin přesto ztišil hlas. „Včetně domu Flanna Lewina byl Luc na pěti z nich v den, kdy je přepadli, nebo den předtím.“
„Perrine, ten chlap je v některých věcech nadutý hlupák – slyšela jsem ho, jak naznačuje, že má nárok na jeden z pohraničních trůnů, i když nám tvrdil, že je z Murandy – ale nemůžeš přece věřit, že je to temný druh. V Emondově Roli dal lidem pár vážně dobrých rad. Když říkám, že tam byli všichni, tak myslím všichni.“ Užasle zavrtěla tmavou hlavou. „Stovky a stovky lidí, co přišly ze severu i z jihu – prostě odevšad – s dobytkem a ovcemi, a všichni mluví o varování Perrina Zlatookého. Tvoje malá vesnice se připravuje na obranu, jestli to bude nutný, a Luc byl v posledních dnech prostě všude.“
„Perrin kdo?“ zalapal Perrin po dechu a trhl sebou. Ve snaze změnit předmět hovoru řekclass="underline" „Z jihu? Ale já dál na jih nešel. Nemluvil jsem s nikým, kdo by žil dál než míli pod Vinným střikem.“ Faile ho se smíchem zatahala za vous. „Zprávy se šíří, můj skvělý generále. Myslím, že polovina jich čeká, že z nich teď postavíš vojsko a zaženeš trolloky až do Velké Morny. Ve Dvouříčí se o tobě budou vyprávět příběhy dalších tisíc let. Perrin Zlatooký, lovec trolloků.“
„Světlo!“ vydechl Perrin.
Lovec trolloků. Zatím toho nebylo moc, aby to opodstatnilo takový titul. Dva dny poté, co osvobodili pantátu Luhhana a ostatní, den poté, co Verin a Tomas odjeli svou cestou, narazili na stále ještě kouřící trosky statku, on a tehdy jenom patnáct dvouříčských mladíků. Pochovali, co našli v popelu, a potom snadno vystopovali trolloky. Gaul stopoval a on větřil. Pronikavý, odporný zápach trolloků ještě neměl čas se ztratit, alespoň před ním ne. Někteří chlapci začali váhat, když si uvědomili, že myslí vážně to, co říkal o lovení trolloků. Kdyby byli museli jet příliš daleko, Perrin tušil, že by se jich většina ztratila, když by se nikdo nedíval, ale stopa vedla do mlází ani ne o tři míle dál. Trolloci se s hlídkami neobtěžovali – neměli s sebou žádného myrddraala, aby zahnal jejich lenost – a muži se ve Dvouříčí uměli dobře plížit. Třicet dva trolloci zahynuli, většina ve svých špinavých pokrývkách, probodáni šípy dřív, než stačili zavýt, natož zvednout meč či sekeru. Dannil a Ban a ostatní byli připraveni slavit velké vítězství – dokud nezjistili, co bylo ve velkém železném kotli stojícím v popelu na ohništi. Většina se pak vrhla do houští a zvracela a nejeden otevřeně zaplakal. Perrin hrob vykopal sám. Jen jeden. Nedalo se poznat, co patřilo komu. Ať už cítil v nitru sebevětší chlad, nebyl si jist, zda by to zvládl, kdyby to poznat šlo.
Později toho dne nikdo neváhal, když zachytil další odpornou stopu, i když pár se jich tiše divilo, co to vlastně sleduje, dokud Gaul nenašel stopy kopyt a bot pro muže příliš velkých. V dalším mlází, blíž Luhu, byli čtyřicet jeden trollok a mizelec, s rozestavenými hlídkami, i když jich většina podřimovala. Ale i kdyby byli všichni vzhůru, nebylo by to znamenalo žádný rozdíl. Gaul zabil ty, co nespali, klouzaje mezi stromy jako stín, a dvouříčských mužů tehdy bylo již skoro třicet. Kromě toho ti, co kotel sami neviděli, o něm slyšeli. Při střílení křičeli a jejich uspokojení nebylo o nic méně divoké než hrdelní vytí trolloků. Černě oděný myrddraal zemřel poslední a vypadal jako dikobraz, jak byl prostřílený šípy. Z něj se nikdo nesnažil šípy vytahovat, dokonce ani poté, co se přestal svíjet.
Ten večer začalo pršet podruhé, z oblohy plné převalujících se černých mračen se nepřetržitě lil déšť a létaly po ní jasné blesky. Perrin od té doby trolločí stopu nezachytil a stopy byly smyty. Většinu času jim zabralo vyhýbání se hlídkám bělokabátníků, o nichž všichni tvrdili, že jich je víc než kdy dřív. Sedláci, s nimiž Perrin hovořil, říkali, že se hlídky zřejmě víc snaží najít své bývalé vězně a ty, kdo jim pomohli na svobodu, než že by pátraly po trollocích.
Kolem Luca se teď seběhlo mnohem víc mužů. Luc byl dost vysoký, aby jeho rudozlaté vlasy zářily nad tmavšími hlavami sedláků. Urozený pán zřejmě hovořil a oni poslouchali. A kývali.