„Podíváme se, co nám chce říct,“ prohlásil Perrin ponuře.
Muži z Dvouříčí před ním a Faile ustupovali, teprve až když do nich šťouchl. Plně se soustředili na pána v červeném kabátku, který tu řečnil.
„...takže vesnice je nyní zcela v bezpečí. Sešla se tam spousta lidí, aby ji bránila. Musím říci, že rád spím pod střechou, když mohu. Panímáma al’Vereová v hostinci poskytuje chutné jídlo. Její chléb je nejlepší, jaký jsem kdy jedl. Vskutku neexistuje nic, co by se vyrovnalo čerstvě napečenému chlebu a čerstvě stlučenému máslu a tomu, když si každý večer můžete položit nohy na stůl s pohárem vína v ruce, nebo s tím vynikajícím tmavým pivem pantáty al’Vereho.“
„Urozenej pán Luc říká, že bychom měli jít do Emondovy Role, Perrine,“ řekl Kenley Ahan a zamnul si zarudlý nos hřbetem špinavé ruky. Nebyl jediný, kdo se nemohl vykoupat tak často, jak by chtěl, a taky nebyl jediný, kdo měl rýmu.
Luc se na Perrina usmál tak, jak se nejspíš usmíval na psa, od něhož by čekal, že něco předvede. „Vesnice je zabezpečená, ale vždycky je třeba dalších silných paží.“
„My lovíme trolloky,“ pravil Perrin chladně. „Všichni zatím svý statky neopustili, a každá banda, kterou najdeme a pobijeme, znamená, že pár statků nebude vypálenejch a víc lidí bude mít šanci dostat se do bezpečí.“
Wil al’Seen vyštěkl smíchy. S červeným nateklým nosem a chomáčky šestidenního strniště už nebyl tak hezký. „Trolloka jsme neucítili celý dni. Buď rozumnej, Perrine. Třeba jsme je už zabili všecky.“ Ozvalo se mručení na souhlas.
„Nechci tu šířit nesváry.“ Luc nevinně rozhodil rukama. „Nepochybuji vůbec, že jste měli mnoho skvělých úspěchů, i kromě těch, o nichž jsme slyšeli. Předpokládám, že jde o stovky zabitých trolloků. Docela dobře jste je mohli zahnat všechny. Ale povím vám, že Emondova Role je připravena vás přivítat jako hrdiny. A to stejné bude i v Hlídce pro ty, kdo tam žijí. Je tu někdo z Devenského Průseku?“ Wil kývl a Luc ho poplácal po rameni s neupřímným přátelstvím. „Hrdinské uvítání, bezpochyby.“
„Každej, kdo chce jít domů, může,“ prohlásil Perrin vyrovnaným hlasem. Faile se na něj varovně zamračila. Takhle z něj žádný generál nebude. Ale on nechtěl, aby s ním zůstal někdo, kdo tu být nechtěl. A vlastně ani nechtěl být generálem. „Podle mýho mínění ta práce ještě neskončila, ale je to na vás.“
Nikdo ho za slovo nevzal, i když Wil by to byl zřejmě rád udělal, ale dvacet dalších hledělo do země a přešlapovalo v loňském listí.
„No,“ pravil ledabyle Luc, „jestli už vám nezbyli žádní trolloci, třeba nastal čas obrátit pozornost na bělokabátníky. Nejsou zrovna šťastní, že jste se tady ve Dvouříčí rozhodli bránit sami. A dozvěděl jsem se, že chtějí pár lidí pověsit, zvláště vás jako psance, za to, že jste jim ukradli vězně.“
Hodně dvouříčských mládenců si mezi sebou vyměnilo znepokojené pohledy.
Tehdy se davem protlačil Gaul s Bain a Chiad v těsném závěsu. Aielové se samozřejmě tlačit nemuseli, muži jim ustupovali z cesty, jakmile si uvědomili, kdo to je. Luc se na Gaula zamyšleně, téměř nesouhlasně zamračil. Aielan mu pohled s kamennou tváří opětoval. Wilovi a Dannilovi a ostatním se při pohledu na Aiely rozjasnily tváře. Většina stále věřila, že se někde v houští a v lesích ukrývají další stovky aielských bojovníků. Nikdy se neptali, proč Aielové zůstávají v úkrytu, a Perrin se o tom samozřejmě nezmiňoval. Pokud jim víra v posilu několika set Aielů pomáhala udržet kuráž, tak to bylo jedině dobře.
„Cos našel?“ zeptal se Perrin. Gaul byl pryč od včerejška. Dokázal se pohybovat stejně rychle jako člověk na koni, v lese i rychleji, a mnohem víc toho viděl.
„Trolloky,“ odpověděl Gaul, jako by ohlašoval přítomnost ovcí, „procházejí tímto trefně pojmenovaným Luhem k jihu. Není jich víc než třicet, a já myslím, že se chtějí utábořit na okraji lesa a dnes v noci udeřit. Na jihu se stále lidé drží půdy.“ Náhle se zazubil jako vlk. „Neviděli mě. Nikdo je nevaroval.“
Chiad se naklonila k Bain. „Na Kamenného psa se pohybuje docela dobře,“ šeptala dost hlasitě, aby ji bylo slyšet na pět sáhů daleko. „Nadělá jen o trochu víc hluku než chromý býk.“
„Takže, Wile?“ řekl Perrin. „Chceš jít do Emondovy Role? Můžeš se oholit a možná si najít děvče, co by ti dalo hubičku, zatímco tihle trolloci budou dnes v noci večeřet.“
Wil se temně zarděl. „Dneska v noci budu tam, co ty, Aybaro,“ pronesl tvrdým hlasem.
„Jestli jsou tu kolem pořád trolloci, tak domů nechce jít nikdo, Perrine,“ dodal Kenley.
Perrin se rozhlédl po ostatních a pozoroval jen souhlas. „A co ty, Lucu? Byli bychom velice potěšeni, kdyby s náma šel urozený pán a navíc hledač rohu. Mohl bys nám předvíst, jak se to dělá.“
Luc se maličko usmál, bylo to jako škvíra v kameni, která se ani zdaleka nepřiblížila k těm jeho studeným modrým očím. „Lituji, že mi obrana Emondovy Role stále nedovoluje se vzdálit. Musím dohlédnout na ochranu vašich lidí, kdyby se tam trolloci přiblížili ve větším množství než ve třiceti. Nebo děti Světla. Má paní Faile?“ Natáhl ruku, aby jí pomohl nasednout, ale ona zavrtěla hlavou.
„Zůstanu s Perrinem, urozený pane Lucu.“
„Škoda,“ zamumlal Luc a pokrčil rameny, jako by se na ženský vkus nedalo vůbec spolehnout. Popotáhl si vlčinou podšité rukavice a plavně se vyhoupl do vraníkova sedla. „Hodně štěstí, pane Zlatooký. Vskutku doufám, že budete mít pouze štěstí.“ Mírně se uklonil Faile, ukázkově obrátil vysokého koně a pobídl ho do cvalu tak, že několik mužů mu muselo uskočit z cesty.
Faile se na Perrina mračila tak, že ho jistě čekala lekce ohledně slušného chování, až budou sami. Perrin poslouchal kroky Lucova koně, dokud neutichly v dálce, a pak se obrátil ke Gaulovi. „Dostaneme se před trolloky? Abychom si na ně mohli počkat někde, než dorazí k místu, kde se chtějí zastavit?“
„Vzdálenost by to umožnila, jestli vyrazíme hned,“ řekl Gaul. „Postupují v řadě a nespěchají. Je s nimi noční běžec. Bude snazší je překvapit v pokrývkách než jim čelit v poli.“ Myslel tím, že by to dvouříčtí muži mohli zvládnout lépe, nebyl z něj cítit ani závan strachu.
Ale od ostatních byl strach cítit, nikdo však nenavrhl, že by střet s trolloky, kteří jsou vzhůru a varovaní, a s myrddraalem, který by je pobízel, nemusel být nejlepší nápad. Tábor zrušili okamžitě, jakmile Perrin vydal rozkaz, uhasili ohně a rozházeli popel. Posbírali si pár kotlíků a nasedli na nesourodou sbírku koní i poníků. Když se k nim připojily i hlídky – Perrin si připomněl, že si s nimi ještě musí promluvit – bylo jich skoro sedmdesát. Určitě to bude stačit na přepadení třiceti trolloků. Ban al’Seen a Dannil stále vedli polovinu oddílu – byl to zřejmě způsob, jak zabránit hádkám – kdy Bili al’Daj, Kenley a pár dalších vedli po deseti mužích. Wil byl mezi nimi, obvykle nebyl tak špatný, když dokázal přestat myslet na dívky.
Když vyrazili k jihu a Aielové se rozběhli dopředu, Faile navedla Vlaštovku blíž k Tanečníkovi. „Ty mu opravdu ale vůbec nevěříš,“ pravila. „Myslíš si, že je to temný druh.“
„Já věřím tobě a svýmu luku a sekeře,“ oznámil jí. Ona se zatvářila zároveň smutně i potěšeně, ale taková byla prostá pravda.
Gaul je dvě hodiny vedl k jihu, než zahnul do Luhu, spleti vysokánských dubů, borovic a kalin, košatých šácholanů, kuželovitých pajehličníků, vysokých jasanů se zaoblenou korunou, sladkůvek a černých vrb, s houštím psím vínem opletených keřů dole. Ve větvích švitořily tisíce veverek a všude poletovali drozdci, pěnkavy a vlhovci. Perrin cítil vysokou, i králíky a lišky. Lesem protékaly malé potůčky a každou chvíli narazili na sítinou lemované jezírko nebo tůni, často zastíněné, občas však na otevřeném prostranství, někdy necelých deset kroků napříč, jindy skoro padesát. Půda byla po všech těch deštích nasáklá vodou a čvachtala koním pod nohama.