Gaul se zastavil mezi velkým, vrbami obklopeným jezírkem a úzkým potůčkem na krok širokým, asi dvě míle od lesa. Sem přijdou trolloci, pokud budou pokračovat tak, jako doposud. Tři Aielové splynuli se stromy, aby se o tom ujistili a včas upozornili na příchod nepřátel.
Perrin nechal Faile a tucet mužů hlídat koně a ostatní rozestavil do úzkého oblouku, pasti, do níž by měli trolloci napochodovat. Když se ujistil, že je každý muž dobře ukryt a ví, co má dělat, sám se postavil do vrcholu oblouku vedle dubu s kmenem tlustším, než byl sám vysoký.
Uvolnil si sekeru v závěsu, nasadil šíp a čekal. Do tváře mu vál lehký větřík, zvedal se a utichal. Měl by být schopen trolloky ucítit dávno předtím, než se dostanou na dohled. Měli by mířit přímo k němu. Znovu se dotkl sekery a čekal. Míjely minuty. Hodina. Víc. Jak dlouho to ještě potrvá, než se objeví zplozenci Stínu? O chvíli déle při této vlhkosti a bude potřeba vyměnit tětivy.
Ptáci zmizeli chvíli předtím, než utichly veverky. Perrin se zhluboka nadechl a zamračil se. Nic. V tom větříku by měl být schopen trolloky ucítit ve chvíli, kdy si je uvědomila zvířata.
Náhodný závan větru k němu přinesl odporný puch, jako staletí starý pot a hnijící maso. Prudce se otočil a zařvaclass="underline" „Jsou za náma! Ke mně! Dvouříčí ke mně!“ Za nimi. Koně. „Faile!“
Na všech stranách se ozval křik a řev, vytí a zuřivý jekot. Na otevřené prostranství o dvacet kroků dál skočil trollok s beraními rohy a zvedl dlouhý zakřivený luk. Perrin natáhl tětivu až k uchu a jedním plynulým pohybem vypustil střelu, sahaje po dalším šípu ve chvíli, kdy první střela opustila luk. Široká hlavice zasáhla trolloka mezi oči. Ten jednou zavyl a zřítil se na zem. A jeho šíp, o velikosti menšího oštěpu, zasáhl Perrina do boku, jako by to bylo kladivo.
Perrin zalapal po dechu a předklonil se, přičemž upustil luk i nový šíp. Bolest se od střely s černým opeřením šířila ve vlnách. Když se Perrin nadechl, šíp se zachvěl, přičemž mu vyslal do těla další vlnu bolesti.
Přes mrtvého druha skočili další dva trolloci, jeden s vlčím čenichem, druhý s kozlími rohy. Postavy v osnířích o polovinu vyšší než Perrin a dvakrát širší. Se štěkáním se trolloci hnali na něj, zakřivené kosiny pozvednuté.
Perrin se přinutil zvednout. Skřípaje zuby zlomil na palec široký dřík šípu vejpůl, vytáhl sekeru a vrhl se jim vstříc. S vytím, jak si matně uvědomoval. Vyl vzteky tak, až měl před očima rudo. Trolloci se nad ním tyčili a jejich zbroj byla na ramenou a loktech samý trn, ale on v záchvatu zuřivosti máchal sekerou, jako by se každou ranou snažil podetnout strom. Za Adoru. Za Deselle. „Moje máma!“ zaječel. „Světlo vás spal! Moje máma!“
Náhle si uvědomil, že seká do zakrvácených postav na zemi. Zavrčel a přinutil se přestat. Třásl se stejně tak námahou, jako bolestí v boku. Teď už se neozýval takový křik. Křičelo méně lidí. Zůstal kromě něj ještě někdo? „Ke mně! Dvouříčí ke mně!“
„Dvouříčí!“ zařval někdo hystericky, o kus dál v mokrém lese, a pak vykřikl ještě někdo: „Dvouříčí!“
Dva. Jenom dva. „Faile!“ volal Perrin. „Ó Světlo, Faile!“
Záblesk černi plynoucí mezi stromy ohlásil myrddraala dřív, než ho Perrin pořádně uviděl, jako had šupinaté černé brnění na hrudi, inkoustový plášť visící bez pohybu bez ohledu na pohyb jeho majitele. Jak se mizelec přiblížil, zpomalil do vlnivé, sebevědomé chůze. Věděl, že je Perrin zraněný, věděl, že bude snadná kořist. Bezoký pohled a bledá tvář v něm vyvolaly strach. „Faile?“ řekl myrddraal posměšně. Jeho hlas zněl stejně, jako když se drolí spálená kůže. „Tvoje Faile – byla výtečná.“
Perrin zařval a vrhl se na něj. Jeho první ránu odvrátil meč s černou čepelí. I druhý. A třetí. Myrddraalova bílá červí tvář byla napjatá soustředěním, ale tvor se nicméně pohyboval jako zmije, jako blesk. Na chvíli ho Perrin donutil se bránit. Jenom na chvíli. Po boku mu stékala krev. Bok ho bolel, jako by mu tam hořel oheň.
Tohle nemohl vydržet dlouho. A až mu dojdou síly, ten meč si najde jeho srdce.
Noha mu uklouzla v rozčvachtaném blátě a mizelec se napřáhl – a meč pohybující se tak rychle, až byl vidět rozmazaně, málem uťal tu bezokou hlavu, takže přepadla na rameno ve spršce černé krve. Myrddraal naslepo bodal a klopýtal dopředu, odmítal zemřít, stále se pudově snažil zabíjet.
Perrin se mu odplazil z cesty, ale pozornost cele věnoval muži, jenž si klidně otíral čepel hrstí listů. Ihvonovi na zádech visel barvy měnící plášť. „Alanna mě poslala, abych tě našel. Skoro jsem to nedokázal, podle toho, jak ses pohyboval, ale sedmdesát koní zanechá stopy.“ Tmavý štíhlý strážce vypadal stejně nevzrušeně, jako by si u krbu zapaloval fajfku. „Trolloci nebyli spojeni s tímto...“ Ukázal mečem na myrddraala. Ten ležel na zemi, ale stále kolem sebe náhodně bodal, „...to je škoda, ale jestli dokážeš sehnat svoje lidi, nemuseli by vás obtěžovat, když u sebe nemají jednoho z beztvářných, aby je pobízel. Odhadoval bych to asi na stovku, pro začátek. Teď jich bude o pár méně. Trochu jste jim pustili žilou.“ Začal se klidně rozhlížet po stínech pod stromy, jedině čepel v jeho rukou naznačovala, že všechno není tak jako obvykle.
Perrin malou chvíli jen zíral. Alanna ho chtěla? Poslala Ihvona? A právě včas, aby mu zachránil život. Celý se třesa znovu pozvedl hlas. „Dvouříčí ke mně! Pro lásku Světla, ke mně! Sem! Ke mně! Sem!“
Tentokrát volal, dokud se neobjevily známé tváře a muži nezačali vylézat z úkrytu. Obličeje měli často postříkané krví. Byli šokovaní, nejistě zírali. Někteří muži zpola nesli jiné a několik ztratilo luky. Byli mezi nimi i Aielové, na pohled nezranění, jen Gaul lehce kulhal.
„Nepřišli tak, jak jsme čekali,“ bylo vše, co Aielan řekl. Noc byla chladnější, než jsme čekali. Pršelo víc, než jsme čekali. Přesně tak to řekl.
Zdánlivě odnikud se s koňmi zjevila Faile. S polovinou koní, včetně Tanečníka a Vlaštovky, a devíti z dvanácti mužů, které zanechal s ní. Na tváři měla škrábanec, ale byla živá. Snažil se ji obejmout, ale ona ho odstrčila a rozzlobeně si mumlala, když si prohlížela zlomený šíp v boku. Jemně mu odhrnula kabátec a snažila se zjistit, kam střela vnikla
Perrin si prohlížel muže kolem sebe. Už přestali přicházet další, ale některé tváře chyběly. Kenley Ahan. Bili al’Daj. Teven Marwin. Přinutil se vyjmenovat chybějící, přinutil se je spočítat. Dvacet sedm. Dvacet sedm jich tu nebylo. „Přinesli jste všechny zraněné?“ zeptal se otupěle. „Nezůstal tam ještě někdo?“ Faile se zachvěla ruka na jeho boku. Když se tak skláněla nad jeho ránou, její výraz byl zpola ustaraný a zpola rozzuřený. Měla právo se zlobit. Do něčeho takového ji nikdy neměl dostat.
„Jenom mrtví,“ řekl Ban al’Seen hlasem stejně olověným, jako byl jeho výraz.
Wil se zřejmě mračil na něco mimo Perrinův dohled. „Viděl jsem Kenleyho,“ řekl. „Hlavu měl v koruně dubu, ale tělo dole na zemi. Viděl jsem ho. Ta rýma už ho nebude trápit.“ Kýchl a vypadal poplašeně.
Perrin si těžce povzdechl a hned si přál, aby to byl nedělal. Bolest, která mu projela bokem, ho přinutila zatnout zuby. Faile, jíž se v ruce objevil zelenozlatý hedvábný šátek, se mu snažila vytáhnout košili ze spodků. Perrin ji i přes její zamračení odstrčil. Na ošetřování ran teď nebyl čas. „Zraněný na koně,“ řekl, když konečně mohl promluvit. „Ihvone, zaútočí na nás?“ Les byl příliš tichý. „Ihvone?“ Strážce se objevil veda tmavého grošáka s ohnivýma očima. Perrin zopakoval otázku.