„Možná. Možná ne. Trolloci sami zabijí toho, koho lze zabít nejsnáze. Bez půlčlověka si spíš najdou nějaký statek než někoho, kdo by jim mohl prohnat tělem šíp. Ať každý, kdo může stát, drží luk s nasazeným šípem, i když ho nedokáže natáhnout. Mohli by se rozhodnout, že cena je příliš vysoká, aby je to bavilo.“
Perrin se zachvěl. Kdyby trolloci zaútočili, měli by mnohem větší zábavu než tanec o Letnicích. Ihvon a Aielové byli jediní, kdo byl skutečně připraven bojovat. A Faile. Tmavé oči se jí třpytily vzteky. Musel ji dostat do bezpečí.
Strážce nenabídl vlastního koně pro raněné, což dávalo smysl. Zvíře by nejspíš nedovolilo nikomu, aby se mu posadil na záda, a kůň cvičený k boji se svým pánem v sedle by byl skvělou zbraní, kdyby se trolloci vrátili. Perrin se snažil posadit Faile na Vlaštovku, ale ona jej zarazila. „Říkal jsi zraněný,“ pamatuješ?“
K jeho znechucení trvala na tom, aby jel na Tanečníkovi. Čekal, že ostatní budou protestovat, když na ně přivedl takovou pohromu, ale nikdo se neozval. Koní bylo právě tak dost, aby se mohli vézt ti, co se neudrželi na nohou, a ti, co by neušli daleko – a Perrin si s nechutí přiznal, že patří k těm druhým – takže skončil v sedle. Polovina ostatních jezdců se musela svých koní pevně držet oběma rukama. Perrin seděl vzpřímeně a skřípal zuby, aby se tak udržel.
Ti, kdo šli pěšky, nebo spíše klopýtali, a někteří z těch, co se vezli, svírali luky, jako by to znamenalo spásu. Perrin také jeden nesl, stejně tak Faile, i když on pochyboval, že by tento dvouříčský dlouhý luk vůbec dokázala napnout. Nyní však záleželo na vzhledu. Na představě, která by je mohla zachránit. Jako Ihvon, jenž byl nastražený jako stlačená pružina, tři Aielové vypadali jako obvykle, když odpluli dopředu s oštěpy prostrčenými řemením, jež jim přidržovalo pouzdra na luky na zádech, a rohovinovými luky v rukou a připravenými. Ostatní, včetně jeho, byli jen otrhaný zbytek, ani v nejmenším nepřipomínali tlupu, kterou sem přivedl, tak sebevědomou a plnou jeho vlastní pýchy. Ale iluze přesto fungovala stejně dobře jako skutečnost. Protože první míli cesty lesní spletí mu náhodný závan větru přinesl pach trolloků, pach ve stínech se plížících trolloků. Pak se zápach pomalu vytrácel, až nakonec zmizel, jak trolloci zůstali vzadu, oklamaní tím přeludem.
Faile kráčela vedle Tanečníka s jednou rukou na Perrinově noze, jako by ho chtěla podržet. Občas k němu vzhlédla a povzbudivě se usmála, stále však ustaraně vraštila obočí. Perrin se na ni vždycky usmál, jak nejlépe dokázal, a snažil se, aby si myslela, že je v pořádku. Dvacet sedm. Nemohl si přestat pořád dokola přeříkávat jejich jména. Colly Garren a Jared Aydaer, Dael al’Taron a Ren Chandin. Dvacet sedm dvouříčských chlapců zabil svou vlastní hloupostí. Dvacet sedm.
Nabrali nejpřímější směr zpátky z Luhu, a z lesa se dostali někdy odpoledne. Bylo těžké určit, jak pozdě přesně je, když byla obloha stále zakrytá šedou pokrývkou a všude ležel stín. Před nimi se táhly pastviny s vysokou trávou, poseté místy stromy, na nichž se tu a tam pásly ovce. V dálce bylo několik statků. Z žádného komínu nestoupal kouř. Pokud v těch domech někdo byl, musel připravovat jídlo na ohni, který téměř nevydával kouř. Nejbližší chochol kouře byl nejméně pět mil daleko.
„Měli bychom si na noc najít nějaký statek,“ poznamenal Ihvon. „Nějaké místo pod střechou, kdyby zase pršelo. Oheň. Jídlo.“ Podíval se na dvouříčské muže a dodaclass="underline" „Vodu a obvazy.“
Perrin jenom kývl. Strážce věděl mnohem lépe než on, co dělat. I starý Bili Congar s hlavou plnou piva by to nejspíš věděl lépe. Perrin prostě jenom nechal Tanečníka, aby následoval Ihvonova grošáka.
Než urazili míli, zachytil Perrin tichou hudbu, housle a flétny hrající veselou melodii. Nejdřív si myslel, že sní, ale pak to zaslechli i ostatní a vyměňovali se zprvu nevěřícné pohledy, pak se však začali zubit úlevou. Hudba znamenala lidi, a podle zvuku to byli šťastní lidé, kteří něco oslavovali. To, že někdo měl co oslavovat, stačilo, aby je to trochu popohnalo.
41
Mezi Tuatha’any
Na dohled se objevila sbírka vozů, o kousek dál na jih. Vypadaly jako malé domečky na kolech, vysoké dřevěné krabice pomalované a nalakované divokými odstíny červené, modré, zelené a žluté, a všechny stály ve velkém nerovném kruhu kolem několika dubů se silnými větvemi. Hudba vycházela odtamtud. Perrin slyšel, že ve Dvouříčí jsou Cikáni, Kočovný lid, ale doposud je neviděl. Spoutaní koně okusovali vysokou trávu opodál.
„Vyspím se jinde,“ prohlásil Gaul škrobeně, když pochopil, že Perrin hodlá zamířit k vozům, a bez dalšího slova odklusal ihned pryč.
Bain a Chiad tiše, ale naléhavě, mluvily s Faile. Perrin toho pochytil dost, aby poznal, že se ji snaží přesvědčit, aby noc strávila s nimi v nějaké útulné houštině, a ne se „Ztracenými". Představa, že by s Cikány vůbec promluvily, je zřejmě děsila, natož to, že by s nimi jedly a spaly. Faile mu pevněji stiskla nohu, když je odmítala, tiše a pevně. Děvy se na sebe zamračily, modré oči se střetly se šedými se značným znepokojením, ale než se vozy Kočovného lidu přiblížily víc, odklusaly obě Aielanky za Gaulem. Ale zřejmě se trochu sebraly. Perrin slyšel Chiad, jak navrhuje, že Gaula naučí hrát nějakou hru zvanou „Dívčinu hubičku". Když mu mizely z doslechu, smály se.
Muži a ženy pracovali v táboře, šili, spravovali postroje, vařili, prali šaty a umývali děti, opravovali kolo u jednoho vozu. Další děti si hrály na honěnou či tančily na melodii, kterou půl tuctu mužů vyluzovalo na housle a píšťaly. Od nejstarších po nejmladší měli Cikáni šaty ještě barevnější než byly jejich vozy, z pohledu na kombinaci barev, které musely být vybrány poslepu, slzely oči. Žádný duševně zdravý muž by si na sebe nevzal nic, co by se byť jen zdaleka podobalo těmto odstínům, a jen velice málo žen by to udělalo.
Když se otrhaná skupinka přiblížila k vozům, rozhostilo se ticho. Lidé zůstali stát a s ustaranými výrazy je sledovali. Ženy popadly nemluvňata a děti se běžely schovat za dospělé, jen jim vyhlížely kolem nohou či schovávaly tvářičky do sukní. – Dopředu vystoupil pomenší šlachovitý a prošedivělý muž a vážně se jim uklonil s oběma rukama přitisknutýma k hrudi. Na sobě měl jasně modrý kabátec s vysokým límcem a do po kolena vysokých holínek zastrkané pytlovité kalhoty v takovém odstínu zelené, až skoro zářily. „Jste vítáni u našich ohňů. Znáte píseň?“
Perrin se chvíli jen snažil nekroutit bolestí a mohl jen zírat. Toho muže znal, byl to mahdí či hledač této tlupy. Jaká je šance? ptal se v duchu. Ze všech Cikánů na světě, jaká je šance, že to budou ti, které znám? Shody okolností jej vyváděly z míry. Když vzor vytvářel shody okolností, kolo se zjevně snažilo přinutit události, aby se odehrávaly tak, jak si přálo. Začínám mluvit jako zatracené Aes Sedai. Uklonit se sice nedokázal, ale na obřad si vzpomněl. „Tvoje přivítání zahřívá mou duši, Raene, jako vaše ohně zahřívají tělo, ale píseň neznám.“ Faile a Ihvon se na něj překvapeně podívali, ale o nic méně překvapeně než Dvouříčané. Soudě podle mručení, které zaslechl od Bana, Telia a ostatních, tak jim právě poskytl další látku k hovorům.