„Tedy musíme hledat dál,“ odříkal šlachovitý muž. „Jako tomu bylo a jako tomu bude, pokud si nevzpomeneme, budeme pátrat a hledat.“ Zamračeně si prohlédl zakrvácené obličeje mužů před sebou a ucukl pohledem před jejich zbraněmi. Kočovný lid by se nikdy nedotkl něčeho, co by bylo možné považovat za zbraň. „Jste vítáni u našich ohňů. Opatříme horkou vodu, obvazy a mazání. Moje jméno znáš,“ dodal s pátravým pohledem upřeným na Perrina. „Ovšem. Tvoje oči.“
Za řeči se k němu připojila jeho manželka, kyprá žena se šedivými vlasy, ale hladkými tvářemi, o hlavu vyšší než její manžel. Její rudá halenka, jasně žlutá sukně a šátek se zelenými třásněmi bodaly do očí, ale vypadala mateřsky. „Perrin Aybara!“ řekla. „Měla jsem dojem, že tě znám. Je s tebou Elias?“
Perrin zavrtěl hlavou. „Už jsem ho dlouho neviděl, Ilo.“
„On vede život plný násilí,“ prohlásil smutně Raen. „Jako i ty. Násilný život je poskvrněný, i když je dlouhý.“
„Nesnaž se ho přivést na Cestu listu, zatímco tu stojíte, Raene,“ zarazila ho Ila rázně, ale ne nelaskavě. „Je zraněný. Všichni jsou zranění.“
„Na co to myslím?“ zamumlal Raen. Zvedl hlas a pak zavolaclass="underline" „Pojďte, lidi. Pojďte a pomozte.“
Muži a ženy se rychle seběhli, a jak pomáhali zraněným mužům dolů z koní, odváděli je k vozům, v případě nutnosti i odnášeli, tiše jim vyjadřovali soustrast. Wilovi a pár dalším trochu vadilo, že je rozdělují, ale Perrinovi ne. Násilí bylo pro Tuatha’any tou nejzazší věcí. Oni by proti nikomu nezvedli ruku, dokonce ani proto ne, aby bránili vlastní životy.
Perrin zjistil, že musí při sesedání přijmout Ihvonovu pomoc. Při lezení z koně mu z boku vystřelovala strašlivá bolest. „Raene,“ řekl trochu bez dechu, „neměli byste být zde venku. Bojovali jsme s trolloky ani ne pět mil odsud. Vezmi svý lidi do Emondovy Role. Tam budou v bezpečí.“
Raen zaváhal – a vypadal přitom překvapeně – než zavrtěl hlavou. „I kdybych chtěl, lidé by si to nepřáli, Perrine. Snažíme se netábořit poblíž ani té nejmenší vesnice, a nejen proto, že by nás mohli vesničani falešně obvinit z ukradení toho, co se jim právě ztratilo, nebo z toho, že se snažíme jejich děti přesvědčit, aby hledaly Cestu. Tam, kde lidé postaví deset domů vedle sebe, je velká pravděpodobnost, že dojde k násilí. Tohle Tuatha’ani vědí už od Rozbití světa. Bezpečí leží na našich vozech a v tom, že jsme neustále v pohybu, že neustále hledáme píseň.“ Po tváři se mu mihl žalostný výraz. „Všude slyšíme jen zprávy o násilnostech, Perrine. A to nejen tady, ve Dvouříčí. Ve světě je cítit změnu, ničení. Určitě musíme tu píseň najít brzy. Jinak nevěřím, že se nám to někdy podaří.“
„Vy tu píseň najdete,“ řekl Perrin tiše. Možná si hnusí násilí až příliš, aby to ta’veren překonal. Možná dokonce ani ta’veren nedokáže porazit Cestu listu. Kdysi mu taky připadala přitažlivá. –„Opravdu doufám, že ano.“
„Co se má stát, stane se,“ prohlásil pevně Raen. „Všechno umírá ve vyměřenou chvíli. Možná dokonce i písně.“ Ila manželovi na uklidněnou položila ruku kolem ramen, i když oči měla stejně ustarané jako on.
„Pojď,“ řekla ve snaze zakrýt své znepokojení, „musíme tě dostat dovnitř. Muži by žvanili, i kdyby jim hořely kabátce.“ K Faile dodala: „Jsi moc hezká, dítě. Možná by sis měla na Perrina dávat pozor. Vždycky ho vidím jen ve společnosti hezkých děvčat.“ Faile na Perrina vrhla bezvýrazný, zvažující pohled, a pak se to rychle snažila zahladit.
Perrin došel až k Raenovu vozu – žlutému, lemovanému červenou, s červenými a žlutými paprsky vysokých kol s červenými loukotěmi, s červenými a žlutými kládami položenými venku, který stál u ohně na vaření uprostřed tábora – ale když položil nohu na první schodek, podlomila se mu kolena. Ihvon a Raen ho dovnitř museli skoro odnést. Faile a Ila je spěšně následovaly. Muži ho položili na postel vestavěnou do přední části vozu, kde bylo jen tak dost místa, aby se kolem dalo projít k posuvným dveřím vedoucím na kozlík.
Opravdu to vypadalo jako malý domeček, včetně světlých růžových závěsů v okýnkách na obou stranách vozu. Perrin tam ležel a civěl do stropu. I tady se Cikáni vyžili na svých barvách. Strop byl nalakovaný nebeskou modří, vysoké skříně byly zelené a žluté. Faile mu rozepjala opasek a vzala mu sekeru a toulec, zatímco se Ila hrabala v jedné skříni. Perrina vůbec nezajímalo, co dělají.
„Každého je možné překvapit,“ poznamenal Ihvon. „Pouč se z toho, ale neber si to moc k srdci. Dokonce ani Artuš Jestřábí křídlo nevyhrál každou bitvu.“
„Artuš Jestřábí křídlo.“ Perrin se chtěl zasmát, ale vyšlo z toho jen zasténání. „Ano,“ podařilo se mu ze sebe vypravit. „Já teda určitě nejsem Artuš Jestřábí křídlo, že ne?“
Ila se na strážce zamračila – tedy spíš na jeho meč, ten jí zřejmě připadal ještě horší než Perrinova sekera – a přistoupila k lůžku s hrstí složených obvazů. Když odtáhla Perrinovi košili od ulomeného šípu, trhla sebou. „Nemyslím, že bych dokázala tohle vytáhnout. Je zaražený moc hluboko.“
„S ozuby,“ řekl Ihvon konverzačním tónem. „Trolloci nepoužívají luky zrovna často, ale pokud ano, mají šípy s ozuby.“
„Ven,“ prohlásila kyprá žena pevně a prudce se k němu obrátila. „A ty taky, Raene. Péče o nemocné není záležitost mužů. Proč se nejdete podívat, jestli už Moshea spravil to kolo od vozu?“
„Dobrý nápad,“ řekl Raen. „Zítra možná budeme muset odjet. Poslední rok jsme hodně cestovali,“ svěřil Perrinovi. „Celou cestu do Cairhienu, pak zase zpátky do Ghealdanu, potom na sever do Andoru. Zítra, myslím, vyrazíme.“
Když se za nimi zavřely červené dveře, Ila se ustaraně obrátila k Faile. „Jestli je s ozuby, tak ho, myslím, vůbec nemůžeme vytáhnout. Zkusím to, jestli budu muset, ale jestli je tu poblíž někdo, kdo o těchhle věcech ví víc...“
„V Emondově Roli někdo je,“ ujistila ji Faile. „Ale je bezpečné to nechat až do zítřka?“
„Nejspíš bezpečnější, než kdybych ho vyřízla. Můžu mu namíchat něco proti bolesti a připravit mazání proti infekci.“
Perrin se na obě ženy zamračil a řekclass="underline" „Haló? Pamatujete se na mě? Jsem přímo tady. Přestaňte se bavit přese mě.“
Obě se na něj chvíli dívaly.
„Drž ho v klidu,“ nařídila Ila Faile. „Klidně může mluvit, ale nesmí se hýbat. Mohl by si ještě víc ublížit.“
„Dohlídnu na to,“ odvětila Faile.
Perrin zaskřípal zuby a dělal, co mohl, aby jim pomohl, když mu svlékala kabátec a košili, ale stejně většinu práce odvedly ony. Perrin se cítil slabý jako nejhůř ukuté železo, hotový zlomit se při nejmenším tlaku. Téměř těsně pod posledním žebrem mu z nateklé rány pokryté zaschlou krví trčely čtyři couly palec silného dříku. Ženy mu přitlačily hlavu na polštář, protože z nějakého důvodu nechtěly, aby se na to díval. Faile mu ránu omyla a Ila zatím rozetřela mastičku v hmoždíři – z prostého hladkého šedého kamene, první věci v cikánském táboře, která nebyla v jasných barvách. Naplácaly mastičku kolem šípu a omotaly jej obvazy, aby se ani nehnul.
„S Raenem se dneska vyspíme pod vozem,“ pronesla nakonec Tuatha’anka otírajíc si ruce. Zamračila se na zlomený šíp, trčící z obvazů, a zavrtěla hlavou. „Kdysi jsem si myslela, že by mohl nakonec najít Cestu listu. Byl to tak jemný chlapec.“
„Cesta listu není pro každýho,“ řekla Faile jemně, ale Ila znovu jen zavrtěla hlavou.